ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.1356.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 1356/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně VÍTKOVICE HOLDING, a. s. , se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Ruská 2887/101, PSČ 706 02, identifikační číslo osoby 25816039, zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) Ing. J. S. , zastoupenému JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, PSČ 130 00, 2) Ing. J. Š. , zastoupenému JUDr. Tomášem Holčapkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, PSČ 130 00, a 3) J. K. , zastoupenému Mgr. Markem Epsteinem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, PSČ 130 00, o zaplacení 663.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 180/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2012, č. j. 8 Cmo 276/2012-449, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 374.858 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupců.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. 28 Cm 180/2008-377, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o zaplacení 663.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výrocích II. až IV. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z námitky, podle níž odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzoval otázku vzniku škody jako otázku právní, ačkoliv jde o otázku skutkovou. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud správně vycházel z toho, že otázka vzniku škody, jako jednoho z předpokladů obecné i objektivní odpovědnosti za škodu, je sice otázkou skutkovou, nicméně posouzení, které skutkové okolnosti jsou z hlediska naplnění hypotézy právní normy rozhodující, je posouzením právním (srov. např. důvody dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále uvedená, na webových stránkách Nejvyššího soudu). A na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že dovolatelce tvrzená škoda nevznikla.
Dovolatelka, zastoupená akcionářkou KKCG Industry BV, se sídlem v 1077XX Amsterodamu, Strawinskylaan 927, Nizozemské království, tvrdila, že jí vznikla škoda tím, že žalovaní (jakožto členové představenstva) převedli část akcií společnosti VÍTKOVICE, a. s., vlastněných dovolatelkou (dále jen „sporné akcie“), představující 51 % podíl na základním kapitálu, na společnost VTK SECURITIES s. r. o., jejímž jediným společníkem je dovolatelka. Tímto jednáním měla klesnout cena obou částí „balíku“ sporných akcií (tedy té, která byla převedena i té, která zůstala ve vlastnictví dovolatelky) oproti ceně celého (nerozděleného) „balíku“.
Odvolací soud uzavřel, že škoda dovolatelce nevznikla, neboť rozdíl mezi obvyklou cenou celého „balíku“ akcií a rozděleného „balíku“ akcií by se mohl projevit až v okamžiku, kdy by došlo k převodu pouze některé z částí „balíku“. Dovolatelka přitom tento závěr, který sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá.
Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu; srov. obdobně důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 5283/2007 (a judikaturu v něm citovanou), jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. I. ÚS 683/03, ve kterém (mimo jiné) Ústavní soud výslovně přisvědčil závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, shledávaje je ústavně konformními.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacímu důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je – podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – nepřípustné jako celek.
K výše popsaným závěrům srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, či z pozdějších rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 562/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011 (ústavní stížnost podanou proti posledně označenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. března 2013, sp. zn. II. ÚS 395/2012).
Jelikož shora popsaný závěr odvolacího soudu, který nebyl dovoláním zpochybněn, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, není v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázek správnosti výkladu §66a, §66b či §194 odst. 4 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ani otázky, zda na vznik škody nelze usuzovat i proto, že sporné akcie mohou být kdykoliv převedeny zpět na dovolatelku. Jejich věcný přezkum by nemohl ovlivnit výsledek sporu a nikterak by se tudíž neprojevil v právních poměrech účastníků řízení, resp. v postavení dovolatelky vůči žalovaným.
Z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.), jestliže tvrzené vady řízení nezahrnují právní otázku zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z uvedeného důvodu dovolání nečiní přípustným ani námitky, podle nichž odvolací soud své rozhodnutí založil na „nepodloženém skutkovém závěru“ a neprovedl dovolatelkou navržené důkazy, jež nezahrnují žádnou otázku zásadního právního významu a jimiž dovolatelka uplatňuje nezpůsobilé dovolací důvody vymezené v §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.
Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil – jak mylně tvrdí dovolatelka – na „nedostatku prokázání vzniku škody“, nýbrž na (důkazy podloženém) závěru, že škoda nevznikla.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny jejich zástupců – advokátů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §6 odst. 1, §7 bod 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 7. května 2013, ve výši 309.500 Kč, a náhrady paušálních výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 65.058 Kč tak dovolací soud přiznal každému ze žalovaných k tíži žalobkyně celkem 374.858 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu