ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4934.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4934/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně C systém Morava s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Josefa Kotase 1184/7, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 28627873, zastoupené Mgr. Petrem Knittlem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 871/6, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. T. B. , o zaplacení částky 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 62/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2014, č. j. 5 Cmo 408/2013-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. června 2013, č. j. 15 Cm 62/2012-106, zamítl návrh na vydání rozsudku pro uznání (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok), změnil jej ve výroku III. co do výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
V průběhu odvolacího řízení vyhověl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. prosince 2013, č. j. 5 Cmo 408/2013-133, návrhu původní žalobkyně (společnosti CS Data s. r. o., identifikační číslo osoby 61973629), aby do řízení na její místo vstoupila společnost C systém Morava s. r. o., identifikační číslo osoby 28627873.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyly v projednávané věci splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž plyne, že rozsudek pro uznání podle posledně označeného ustanovení lze vydat pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky pro vydání usnesení podle §114b o. s. ř. Ty jsou přitom splněny (v případě, že soud současně vyhoví žalobě platebním rozkazem) pouze tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §172 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení §172 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2009, pod číslem 37, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013; označená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Má-li dovolatelka za to, že předpoklady pro vydání platebního rozkazu byly v projednávané věci splněny, přehlíží, že v žalobě není popsáno jednání, jehož se žalovaný měl dopustit a jímž měl porušit závazek převzatý dohodou ze dne 2. dubna 2010; obecná tvrzení, že žalovaný „vykonával činnost“ a „byl v pracovním poměru“, nelze považovat za vylíčení všech pro rozhodnutí věci významných skutečností ve smyslu §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jejichž právní posouzení by vedlo samo o sobě k závěru, že nárok uplatněný žalobou je po právu (neplyne z nich porušení závazku převzatého dohodou ze dne 2. dubna 2010, a to ani při akceptaci dovolatelkou předestíraného názoru na výklad této dohody).
Vyložil-li odvolací soud článek I. odst. 5 dohody ze dne 2. dubna 2010 (v němž se žalovaný zavázal „po dobu platnosti této dohody neúčastnit se na podnikání třetí osoby se stejným předmětem podnikání jako právnické osoby, které jsou účastníky této dohody“) tak, že účastí na podnikání třetí osoby nelze rozumět pracovní poměr žalovaného, postupoval v souladu s výkladovými pravidly určenými §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84 [k obvyklému významu obratu „účastnit se na podnikání jiné osoby“ srov. např. i §56 odst. 2, §136 odst. 1 písm. c) či §196 odst. 1 písm. c) obch. zák.].
Jelikož závěr, podle něhož žalovaný neporušil převzatý závazek, obstojí jako samostatný důvod k zamítnutí žaloby (jíž se dovolatelka domáhá zaplacení smluvní pokuty za porušení tohoto závazku), není dovolání přípustné ani pro přezkoumání závěru odvolacího soudu, podle kterého byla dohoda neplatná z důvodu nedodržení formy určené v §132 odst. 3 obch. zák.
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, či ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013).
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posledně označené otázky (formy dohody ze dne 2. dubna 2010) za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (ani případná nesprávnost výkladu §132 odst. 3 obch. zák. odvolacím soudem by nevedla ke zrušení napadeného rozhodnutí) a napadené rozhodnutí na jejím vyřešení (ve smyslu §237 o. s. ř.) nezávisí; dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z části první, článku II., bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu