ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.5112.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 5112/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Aleše Klaudyho, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 191/18, PSČ 405 01, jako insolvenčního správce dlužníka ČETRANS a. s., identifikační číslo osoby 48268089, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Na Vinici 1227/32, PSČ 405 02, proti žalovaným 1/ Kongresové centrum ILF a. s. , se sídlem v Praze 1 - Josefově, Pařížská 67/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63999871 a 2/ FORFAITING LTD , se sídlem v Londýně, 4th Lawford House, Albert Place, N3 1RL, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo osoby 04732702, zastoupeným JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 421/21, PSČ 128 00, o zaplacení částky 74 885 000 Kč s příslušenstvím, o procesním nástupnictví na straně žalobce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 128/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2014, č. j. 13 Co 350/2014-258, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce (původně ČETRANS a. s., po prohlášení konkursu na jeho majetek Ing. Aleš Klaudy, jako insolvenční správce) se žalobou podanou dne 16. července 2010 domáhá vůči žalovaným (Kongresové centrum ILF a. s. a FORFAITING LTD) náhrady škody ve výši 74 885 000 Kč s příslušenstvím, která měla vzniknout podáním nedůvodného insolvenčního návrhu.
Usnesením ze dne 24. června 2014, č. j. 42 C 128/2012-246, Obvodní soud pro Prahu 1 k návrhu žalobce rozhodl tak, že na místo dosavadního žalobce Ing. Aleše Klaudyho, insolvenčního správce dlužníka ČETRANS a. s., vstupuje do řízení společnost Kirzen Trading SE, identifikační číslo osoby 02140128 (dále též jen „společnost K“).
Učinil tak proto, že měl za splněné všechny předpoklady pro vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního žalobce dle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Žalobce předložil smlouvu o postoupení pohledávky, oznámení o tomto postoupení a nový žalobce se vstupem do řízení souhlasil.
K námitkám žalovaných pak soud hodnotil, zda tímto postupem nemůže být zkráceno případné právo žalovaných na náhradu nákladů tohoto řízení a zda se postavení žalovaných postoupením předmětné pohledávky nezhoršilo. Po analýze možného postupu insolvenčního správce soud dovodil, že v případě, kdyby se žalobce rozhodl pohledávku za žalovanými dále nevymáhat a vyloučil ji z majetkové podstaty dlužníka ČETRANS a.s., by žalovaní ztratili možnost vymáhat potenciální pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení úplně. Společnost K na rozdíl od původního žalobce není v insolvenčním řízení a není nemajetná, když uhradila za postoupení pohledávky 1 500 000 Kč. K tomu doplnil, že kdyby došlo ke zpětvzetí žaloby, měl by žalobce právo na vrácení soudního poplatku. Soud prvního stupně tak uzavřel, že v případě postoupení pohledávky na nového žalobce se postavení žalovaných, jakožto hypotetických věřitelů z pohledávky na náhradu nákladů tohoto řízení, nezhorší, vymahatelnost pohledávky na náhradu nákladů řízení se naopak jeví jako pravděpodobnější.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v daném případě nejde o zneužití procesní úpravy s cílem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. K závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil, odvolací soud doplnil, že žalobce (insolvenční správce) postoupením pohledávky plnil své povinnosti uložené mu zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), a to povinnost vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Dále dovodil, že zde nejsou nejasné a podivné okolnosti, spočívající v nezřetelném důvodu postoupení pohledávky, a že zde není nedostatek komerčního motivu postoupení ani propojení účastníků smlouvy o postoupení pohledávky. Rovněž odvolací soud nepovažoval za rozhodující okolnost vedoucí k závěru o zneužití předmětné procesní úpravy tvrzení žalovaných o tom, na jaké adrese má postupník sídlo (že jde o sídlo fiktivní), ani skutečnost, že u společnosti K došlo k změně ve složení orgánů společnosti (nebyla totiž zjištěna žádná souvislost s postoupením pohledávky).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, „kdy na základě cese dochází k návrhu na záměnu účastníků dle §107a o. s. ř. a kdy příslušné rozhodující soudy mají zkoumat materiální hledisko tohoto postoupení, do něhož patří i posouzení, zda postoupení nesleduje jiný než poctivý a spravedlivý hospodářský účel a tedy zda toto právní jednání není způsobilé přivodit újmu ostatním subjektům“. Z obsahového hlediska dovolatelé v dovolání uplatňují jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že návrh žalobce, aby do řízení na jeho místo vstoupila společnost K, se zamítá.
Dovolatelé v dovolání rozsáhle rekapitulují dosavadní průběh řízení a poukazují na námitky, které uplatnili již v řízení před soudy nižších stupňů, z nichž dovozují své pochybnosti o solventnosti společnosti K. Mají za to, že žalobce jim svým postupem znemožní vydobýt případnou pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení. Odvolacímu soudu vytýkají, že dostatečně zevrubně a v celém kontextu nezkoumal materiální hledisko postoupení žalované pohledávky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V dané souvislosti poukazují především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [(dále jen „R 46/2012“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu], na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, dále odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3932/2013, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012 a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3222/2010. Závěrem citují z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11.
K dovolání žalovaných se vyjádřil žalobce i společnost K, kteří shodně považují napadené usnesení za věcně správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (nejde o rozhodnutí uvedené v §238a o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je – oproti mínění dovolatelů – v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud vyložil v R 46/2012, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle ustanovení §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil ve svém nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3222/2010, popř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2650/2012).
Účelovost postoupení pohledávky přitom nelze ztotožňovat s prostou obavou, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení musí v návaznosti na konkrétní okolnosti nabýt reálné podoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013).
Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi dle ustanovení §107a o. s. ř. přitom může dle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).
V daném případě tedy nelze přisvědčit námitce dovolatelů, že se odvolací soud při svém rozhodnutí odchýlil od výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se totiž nespokojil s tím, že jsou formálně doloženy předpoklady pro vyhovění žalobcovu návrhu dle §107a o. s. ř., a plně v souladu s již ustálenými judikaturními závěry Nejvyššího soudu se k námitce žalovaných detailně zabýval tím, zda návrh původního žalobce dle ustanovení §107a o. s. ř. není zneužitím procesní úpravy a zda tedy neměl být zamítnut (s odkazem na ustanovení §2 o. s. ř.). Přitom vzal do úvahy všechny okolnosti, které vzešly v dosavadním průběhu řízení najevo, přihlédl k postupu dosavadního žalobce (insolvenčního správce) v řízení, k možnostem, které se mu nabízejí při nakládání s žalovanou pohledávkou v rámci jeho povinností vyplývajících z insolvenčního zákona hodnotil bonitu společnosti K jako nabyvatele pohledávky a vypořádal se i s dalšími námitkami dovolatelů (poukazujícími na to, na jaké adrese sídlí společnost K a na změny ve složení jejích statutárních orgánů). Hodnotil i to, zda při postoupení pohledávky neabsentuje komerční motiv a zda existuje propojení mezi smluvními stranami smlouvy o postoupení pohledávky.
Nelze přehlédnout, že dovolatelé, kteří na podporu své argumentace poukazovali především na R 46/2012, při citaci právní věty tohoto rozhodnutí pominuli tu její část, v níž Nejvyšší soud uzavřel, že k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. nepostačuje prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou. Se závěrem, že důvodem k zamítnutí žalobcova návrhu dle §107a o. s. ř. je nikoli prostá obava, ale konkrétní zjištění, že cílem návrhu je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, je napadené usnesení odvolacího soudu plně v souladu.
Zbývá dodat, že Nejvyšší soud nepovažuje za přiléhavý ani odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 981/2012, neboť v tam projednávané věci se odvolací soud námitkou, že postoupení pohledávky bylo účelové, vůbec nezabýval.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2015
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu