ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.103.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 103/2015-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2015 o dovoláních, která podali obvinění A. M. a M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 7 To 238/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání, které podal obviněný A. M., odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání, které podal obviněný M. H. M., odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 2 T 7/2014 , byli A. M. a M. H. M., spolu se spoluobviněnými L. I. N., uznáni vinnými na podkladě skutkového stavu spočívající v tom, že:
I. Obvinění M. a M., spolu se spoluobviněným N. „ od počátku měsíce února 2012 nejméně do počátku měsíce června 2012 u obžalovaného M. a v případě obžalovaných M. a N. nejméně do počátku měsíce srpna 2012 na území Č. r., i jinde, společně s dalšími dvěma osobami pákistánské státní příslušnosti působícími především na území P. a N., které byly organizátory převozů a zadavateli jednotlivých akcí, se podíleli na činnosti organizované zločinecké skupiny mezinárodního charakteru, a působili ve prospěch této organizované zločinecké skupiny, zaměřené na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti s cílem získat neoprávněný majetkový prospěch, kterážto (trestná činnost) spočívala v organizování ilegální migrace osob z třetích zemí, především P. a I., do zemí E. u., a to podle požadavků migrantů, anebo podle aktuální politické situace v konkrétní cílové zemi, kdy se jednalo o relativně stálé společenství osob s vnitřní organizační strukturou, založenou na vztazích nadřízenosti a podřízenosti, s přesným rozdělením funkcí a z toho vyplývající dělbou činností. Ilegální migranti byli shromažďováni za pomoci dosud neustanovených osob (dodavatelů běženců), včetně další osoby pákistánské státní příslušnosti, která byla takzvaným „garantem“ v Ř., z destinací mimo E. u. na konkrétní předem určená místa na území S. a R., a odsud přepravováni řidiči, pracujícími ve prospěch této organizované zločinecké skupiny, v osobních a obytných motorových vozidlech po trase S. (případně M.), R., M., S., Č. r., do cílových destinací, kterými byly P., I., R., ale i další země E. u. Ilegální migranti nebyli vybaveni doklady, které by je opravňovaly vstoupit na teritorium zemí E. u., včetně území Č. r., a vycestovat z Č. r. do dalších zemí Schengenského prostoru, k převozu měli disponovat pouze finanční částkou určenou k pokrytí jejich osobních potřeb a úhradě případného ubytování, přičemž odměnu za úspěšné dokončení jejich nelegálního převodu vyplácel takzvaný „garant“. Obžalovaní A. M., M. H. M., L. I. N., byli srozuměni s tím, že celková výše odměny za úspěšný převoz, určená k dalšímu přerozdělení, a vyplácená vždy po ukončení převozu takzvaným „garantem“, činila 1.800 EUR za jednoho migranta. Vztahy nadřízenosti a podřízenosti v rámci organizované zločinecké skupiny byly respektovány; příkazy a informace byly předávány po linii od tří osob pákistánské státní příslušnosti působících v P., N. a Ř. → obžalovaný M. → obžalovaní M. a N. → řidiči, a i naopak. Tyto tři osoby pákistánské státní příslušnosti organizovaly převozy a zadávaly jednotlivé akce, zajišťovaly ilegální migranty k převozům, financovaly průběh jednotlivých převozů, zajišťovaly dělbu zisku a dávaly závazné pokyny obžalovanému M. Obžalovaní jako členové organizované zločinecké skupiny na této trestné činnosti participovali tak, že
Obžalovaný A. M. podle aktuálních potřeb organizované zločinecké skupiny řídil a dohlížel na přejezdy ilegálních migrantů přes státní hranice jednotlivých zemí na trase převozů, a to včetně území Č. r., kdy pokyny dával zejména obžalovanému N., od něhož a také od obžalovaného M. přijímal podrobné informace o průběhu jednotlivých převozů, v nezbytných případech z důvodu zajištění bezpečnosti a ověření funkčnosti mechanismu jednotlivých převozů doprovázel ilegální migranty na jejich, trase, případně dohledával migranty v situaci, kdy tito, v rozporu s instrukcemi, opustili vozidlo, spolupodílel se na zajištění vozidel pro přepravu migrantů, obžalovanému N. předával finanční prostředky k výplatám jednotlivých řidičů, převážejících ilegální migranty, poskytoval výplatu finančních prostředků obžalovanému M. a N.
Obžalovaný M. H. M. přivedl do struktur organizované zločinecké skupiny obžalovaného N. s tím, že tento je schopen zajistit na území R. osoby, které budou fungovat jako řidiči při převozech ilegálních migrantů. Obžalovaný M. u jednotlivých převozů, na kterých se účastnil, předával informace o jejich průběhu mezi obžalovanými M. a N., čímž přispíval k úspěšné realizaci převozů.
Obžalovaný L. I. N. nejpozději na počátku měsíce března 2012 zkontaktoval ve městě T., R. další osobu rumunské státní příslušnosti, kterou tímto přivedl do struktur organizované zločinecké skupiny, a jenž následně prováděla na území R. nábor osob, které se do společného jednání zapojily jako řidiči a spolujezdci pro přepravu a doprovod ilegálních běženců. Obžalovaný N. podle potřeb zajišťoval rumunské i české řidiče pro celou či část trasy převozů, a to jak pro tzv. čistící vozidla, tak pro vozidla vezoucí ilegální migranty, zajišťoval vozidla, která měla k převozům sloužit, hradil náklady s pronájmem a provozem vozidel spojené, vyplácel odměny řidičům, a to osobně či prostřednictvím služeb Western Union, pročež užíval finanční prostředky, které mu poskytoval obžalovaný M. Obžalovaný N. řídil a dohlížel na přejezd ilegálních migrantů přes státní hranice, kontroloval počínání jednotlivých řidičů “.
II. „ Přičemž organizovanou zločineckou skupinou popsanou v bodě I. byly provedeny nejméně 4 nelegální převozy běženců přes státní hranice Č. r., když běženci nebyli vybaveni doklady opravňujícími je vstoupit na teritorium zemí E. u., včetně území Č. r., a vycestovat z Č. r. do dalších zemí Schengenského prostoru, kterých se obžalovaní A. M., M. H. M. a L. I. N. dopustili jako členové skupiny konkretizované v bodě I., přičemž všichni čtyři obžalovaní jednali následujícím způsobem :
obžalovaní A. M., M. H. M., L. I. N. společně
1. v době od 24. do 27 března 2012 po vzájemné dohodě a v součinnosti s dalšími dvěma osobami pákistánské státní příslušnosti (organizátory převozu a zadavateli akce) za účasti dalších nejméně tří osob rumunské státní příslušnosti, které figurovaly jako řidiči a spolujezdci provádějící přepravu běženců a ostrahu trasy, zorganizovali nelegální překročení státní hranice 3 běžencům pákistánského původu, a to z města O. v R., přes území M., S. a Č. r. do P., přičemž po celou dobu byli v telefonickém i osobním kontaktu, vzájemně se informovali o všech okolnostech souvisejících s převozem, včetně výplaty odměny pro rumunské řidiče a dalších záležitostí, na než bylo nutno okamžitě reagovat, aby převoz nebyl zmařen. K samotnému převozu běženců přes území Č. r. došlo dne 26. března 2012, a to přes hraniční přechod K. –B. a dále směrem na B., O., B., přes hranici mezi Č. r. a P. Za uskutečnění tohoto nelegálního překročení státní hranice zaplatili běženci celkovou částku v přesně nezjištěné výši, když ještě na území R. museli řidičům poskytnout dílčí platbu 400 EUR. Přesnou výši finanční odměny, kterou za tento převoz obdržel obžalovaný N. se nepodařilo zjistit, obžalovaný M. obdržel odměnu 100 EUR a obžalovaný M. 7.500 Kč .
2. nejpozději od 15. dubna 2012 do 26. dubna 2012 společně s další osobou pákistánské státní příslušnosti (organizátorem převozu a zadavatelem akce) za účasti tzv. „garanta“ působícího v Ř. společně s dalšími dvěma osobami rumunské státní příslušnosti, které figurovaly jako řidič a spolujezdec, za úplatu v přesně nezjištěné výši zorganizovali nedovolené překročení státní hranice Č. r. 9 ilegálních migrantů pákistánského původu, a to z města O. v R., přes území M., S., Č. r. do města L. v P., přičemž po celou dobu byli v telefonickém i osobním kontaktu, informovali se o všech okolnostech souvisejících s převozem, včetně výplaty odměny rumunským řidičům a o dalších záležitostech, na něž bylo nutno okamžitě reagovat, aby převoz nebyl zmařen. K samotnému převozu běženců přes území Č. r. došlo dne 23. dubna 2012, a to přes hraniční přechod K. – B., a dále na B., J., H., P., M. B. a H. n. N., kde překročili hranici s P., přičemž při výjezdu z P. n. L. obžalovaný N. zajistil vodící vozidlo řízené českým řidičem. Přesnou výši odměny pro obžalované M. a N. se nepodařilo zjistit, obžalovaný M. obdržel odměnu v částce 2.877 Kč, která byla zaslána od osoby pákistánské státní příslušnosti (organizátora převozu a zadavatele akce) prostřednictvím Western Union od odesílající osoby S. R. k rukám N. B., která peníze předala obžalovanému M.
všichni obžalovaní společně
3. nejpozději od 13. května 2012 do 28. května 2012 obžalovaní M., M. a N. zorganizovali po vzájemné dohodě a v součinnosti s dalšími dvěma osobami pákistánské státní příslušnosti (zadavatelem a organizátorem akce a tzv. „garantem“), s dalšími dosud neustanovenými osobami, za účasti dalších nejméně tří osob rumunské státní příslušnosti, které figurovaly jako řidiči a spolujezdci provádějící přepravu běženců a ostrahu trasy, společně s obžalovaným K. jako řidičem, za úplatu v přesně nezjištěné výši, nelegální překročení státní hranice Č. r. 12 ilegálních migrantů pravděpodobně pákistánského či indického původu, a to z města B. v. v S., přes M., S., Č. r. a R. do I., přičemž po celou dobu byli v telefonickém i osobním kontaktu, vzájemně se informovali o všech okolnostech souvisejících s převozem, včetně výplaty odměny pro rumunské řidiče a záležitostí, na něž bylo nutno okamžitě reagovat, aby převoz nebyl zmařen. Obžalovaný N. jako řidiče zajistil obžalovaného K. a předal mu všechny potřebné informace k převozu, obžalovaný K. běžence od rumunských řidičů převzal na benzínové čerpací stanici A. v M. a jako řidič na základě pokynů obžalovaného N. dokončil převoz běženců až do cílového místa v I. K samotnému převozu běženců přes území Č. r. došlo dne 27. května 2012 přes hraniční přechod K. – B. a poté přes dálnici D2 a následně k nezjištěnému hraničnímu přejezdu s R. Obžalovaný K. jednal na základě pokynů obžalovaného N. a věděl, že jedná společně nejméně s ním a také se 3 rumunskými řidiči, od kterých v M. převzal běžence, přičemž jako odměnu obdržel částku 16.000 Kč. Obžalovaný N. získal jako odměnu částku 5.000 Kč, přesná výše odměny obžalovaných M. a M. se nepodařila zjistit
obžalovaní A. M. a L. I. N.
„ 4. v době od 11. do 17. července 2012 společně s další osobou pákistánské státní příslušnosti (organizátorem akce) a vzájemné součinnosti, za účasti tzv. „garanta“, dalších dosud neustanovených osob (dodavatelů běženců) a za účasti dalších nejméně tří osob rumunské státní příslušnosti, které figurovaly jako řidiči a ostraha trasy, za úplatu v přesně nezjištěné výši, zorganizovali nelegální překročení státní hranice Č. r. šesti ilegálních migrantů pákistánského původu, a to přes území M., S., Č. r. do R., přičemž po celou dobu byli v telefonickém i osobním kontaktu, vzájemně se informovali o všech okolnostech souvisejících s převozem, včetně výplaty odměny pro rumunské řidiče dohledávání běženců na rakouském území a dalších záležitostí, na něž bylo nutno okamžitě reagovat, aby převoz nebyl zmařen. K samotnému převozu běženců přes území Č. r. došlo dne 16. července 2012, a to přes nezjištěný hraniční přechod, dále přes B.a poté na nezjištěném místě přes hranice do R. Přesnou výši odměny obžalovaných M. a N. se nepodařilo zjistit .
Obžalovaní tímto svým jednáním porušili, mimo jiných, také příslušná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území Č. r. a o změně některých zákonů, příslušná ustanovení zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, příslušná ustanovení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), a další, tedy právní předpisy, jimiž je upraven režim překračování státní hranice, režim vstupu, pobytu a pohybu osob na území Č. r., režim překračování vnitřních hranic, zrušení ochrany vnitřních hranic, režim ochrany vnějších hranic, režim vstupu, pobytu a pohybu osob na území Schengenského prostoru ,
přičemž obžalovaný A. M. se jednání v bodech II/1. − 4. dopustil, přestože trestním příkazem Okresního soudu Hodonín ze dne 29. 6. 2006, pravomocným dne 20. 2. 2007, sp. zn. 1 T 403/2006, byl uznán vinným trestnými činy nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odstavec 1, 2 písmeno b), c); §171a odstavec 1, 2 písmeno b) tehdy účinného trestního zákona č. 140/1961 Sb., kterých se dopustil dne 27. 11. 2000 a v prosinci 2000, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let, po uplynutí zkušební doby bylo dne 23. 11. 2010 rozhodnuto, že se osvědčil “.
Obviněný A. M. byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to za jednání popsané pod bodem I. výroku o vině, a dále zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení stání hranice podle §340 odst. 1, 2 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro jednání popsané pod body II./1. − 4. výroku o vině. Za to byl odsouzen podle §340 odst. 3 tr. zákoníku, §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to:
- mobilního telefonu NOKIA RM-769 IMEI se SIM kartou Vodafone 02,
- SIM karty Vodafone č.,
- notebooku Samsung, model N-R730, v. č. včetně kabelu,
- mobilního telefonu NOKIA C2-02 IMEI se SIM kartou Vodafone č.
Obviněný M. H. M. byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, a to za jednání popsané pod bodem I. výroku o vině, a dále zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení stání hranice podle §340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro jednání popsané pod body II./1. − 3. výroku o vině. Za to byl odsouzen podle §340 odst. 3 tr. zákoníku, §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 (dvaceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to:
- mobilního telefonu NOKIA model 6500 s-1, typ RM-240, IMEI se SIM kartou Vodafone č.,
- stolního počítače zn. Packard Bell bez výrobního čísla.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných L. I. N. a Z. K.
Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 2 T 7/2014, podal obviněný M. H. M. odvolání. Odvolání v neprospěch obviněných A. M. a M. H. M. podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, a to do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 7 To 238/2014 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ohledně obžalovaných A. M. a M. H. M., a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný A. M. odsuzuje podle §340 odst. 3 tr. zákoníku, §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. H. M. byl odsouzen podle §340 odst. 3 tr. zákoníku, §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šest) let a 4 (čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného M. H. M. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 7 To 238/2014, podali obvinění A. M. a M. H. M. dovolání.
Obviněný A. M. v rámci dovolání (č. l. 3945 − 3946) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný konkrétně namítá, že rozhodnutí krajského soudu je založeno na nesprávném právním posouzení „zejména stupně společenské škodlivosti“ jeho jednání. Domnívá se, že soud prvého stupně správně dospěl k závěru, že u obviněných byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco krajský soud tyto podmínky neshledal. Uvedl, že v obdobném případě, zejména co do počtu převedených osob, mu byl jiným okresním soudem uložen trest s podmíněným odkladem nástupu výkonu trestu, z něhož se však již osvědčil, zatímco v projednávaném případě se jedná o převedení menšího počtu běženců. Přesto mu byl krajským soudem uložen trest v dvojnásobné výši za současného zpřísnění jeho výkonu.
Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. H. M. v rámci podaného dovolání (č. l. 3950 − 3951) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v prvé řadě zpochybnil správnost použité právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 tr. zákoníku. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění nikterak neuvedl, v čem spatřuje naplnění kýžených znaků předurčujících kvalifikaci jednání v trestní součinnosti v oné kvalitativně nejvyšší formě, a to organizované zločinecké skupině. Má za to, že přezkumné závěry odvolacího soudu v podobě standardizované statě, popisující obecná práva, jsou použitelné pro odůvodnění téměř jakéhokoliv zamítavého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §256 tr. ř., neboť jsou naprosto obecná bez jakýchkoliv adresných skutečností vztahujících se k přezkoumávanému případu. Je přesvědčen, že v daném případě existuje zřejmý nesoulad mezi právním posouzením jeho jednání a skutkovým zjištěním, jež je ve skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně sice popsáno, s konkrétně zjištěnými skutečnostmi však nekoresponduje; navíc popis skutku pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku je nedostatečný a neurčitý, kdy tato formulace skutkové věty vylučuje možnost spáchání uvedeného trestného činu. Ze skutkových vět napadeného rozsudku není jasné rozdělení úloh mezi členy organizované zločinecké skupiny a ani dělba činností či koordinovanost jejich činnosti. V popisu skutku výroku o vině odsuzujícího rozsudku tak nejsou explicitně vyjádřeny okolnosti, které tyto kvalifikační znaky charakterizují. Skutek je de facto popsán tak, že je z větší části vymezován popisem okolností páchání samotné trestné činnosti skupiny (nelegální migrace), tyto okolnosti jsou však určující toliko pro popis skutku II. výroku o vině a nelze jejich uvedením nahrazovat popis znaků zcela odlišného trestného činu. Podrobnější popis jednotlivých zákonných znaků trestného činu je suplován toliko prostým přepisem zákonné definice organizované zločinecké skupiny uvedené v §129 tr. zákoníku. Dále má obviněný za to, že ze zjištěných skutečností nevyplývá jeho úmysl spáchat čin jako účastník organizované zločinecké skupiny, a to ani v obecných rysech. Je toho názoru, že z provedeného dokazování vyplývá, že o činnosti a existenci skupiny měl pouze povšechné informace, což však nepostačuje k jeho srozumění, že jednal v její prospěch.
Na podkladě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2014, č. j. 7 To 238/2014-3825, v napadených a navazujících výrocích postupem podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a přikázal věci k novému projednání a rozhodnutí.
Opisy dovolání obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které je obdrželo dne 10. 12. 2014 (č. l. 3952).
K dovoláním obviněných se následně ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
V rámci vyjádření sp. zn. 1 NZO 1351/2014, poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že pokud jde o dovolání obviněného A. M. , námitky jím uplatněné dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, neboť nesměřují vůbec proti právnímu posouzení skutku, což by patrně v případě tohoto obviněného ani nebylo přípustné, vzhledem k tomu, že výrok o vině z rozsudku soudu nalézacího nebyl žádnou z oprávněných osob napaden. Pokud pak obviněný M. namítl nedostatečné zohlednění „stupně společenské škodlivosti“, státní zástupce uvedl, že tento pojem se v současném trestním zákoníku nevyskytuje. Domáhá-li se obviněný posouzení „stupně“ škodlivosti, lze se domnívat, že tím má spíše na mysli kategorii povahy a závažnosti trestného činu, jakožto kategorie podstatné pro určení druhu trestu a jeho výměry podle §39 tr. zákoníku, přičemž však lze námitky proti výroku o trestu uplatňovat zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Za obsahově relevantní shledal státní zástupce námitky obviněného M. H. M. ve vztahu k právnímu posouzení skutku. Má však za to, že nejsou důvodné. Je sice pravdou, že úvod skutkové věty pod bodem I. rozsudku obsahuje množství pojmů, které jsou právními pojmy vyjadřujícími přímo znaky skutkové podstaty přisouzeného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, což lze považovat za poněkud neobratné. Na druhou stranu však nelze souhlasit s názorem obviněného, že by popis skutku neobsahoval vyjádření skutkových okolností, jež tvoří podklad pro použité právní posouzení. Z popisu skutku totiž vyplývá bez zřejmých obtíží, že mezi obviněnými existovala dělba úloh, blíže konkretizovaná zejména v druhé části popisu skutku. Dle názoru státního zástupce se tak jednalo o organizovanou zločineckou skupinu v tom vymezení, jak má na mysli ustanovení §129 tr. zákoníku, neboť šlo o skupinu jednoznačně organizovanou a zároveň zaměřenou na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. I přes některé ne zcela obratné formulace ve skutkové větě tak skutková zjištění soudu umožňují přijmout závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přisouzeného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku. Neztotožňuje se ani s námitkou obviněného, že pro přisouzenou právní kvalifikaci absentoval náležitý skutkový podklad. Přestože je odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně vzhledem k rozsahu dané trestní věci relativně stručnější a odůvodnění rozsudku soudu odvolacího spíše kusé, na druhou stranu však tato rozhodnutí obsahují zákonem předvídané náležitosti. Skutková zjištění soudů jsou pak vybudována na řádném zhodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Lze tak konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se těmito námitkami obviněného blíže podrobněji zabývat, přičemž lze v úplnosti odkázat na dostatečná skutková zjištění zejména nalézacího soudu.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a odvolání M. H. M. pak odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 7 To 238/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o uložených trestech a jejich výkonu (ve vztahu k oběma dovolatelům), o kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroků o vině zamítl. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Oba obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na obsah námitek se Nejvyšší soud zabýval každým dovoláním samostatně.
Námitky obviněného A. M. jemu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Obviněným uplatněné námitky nebrojí proti právnímu posouzení skutku, jak má na mysli ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale vůči jemu uloženému trestu, kdy má za to, že odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího nesprávně konstatoval, že nebyly naplněny podmínky ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku pro mimořádné snížení trestu. Obviněný tedy shledává výši trestu nepřiměřeně přísnou.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Ve vztahu k tomuto zákonnému dovolacímu důvodu je nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.
Namítá-li pak obviněný, že byl nedostatečně zohledněn „stupeň společenské škodlivosti“, pak je třeba uvést, že se jedná o pojem, který nemá žádné zakotvení v trestním zákoníku, neboť trestní zákoník zná toliko pojem „společenská škodlivost“.
Pojem společenské škodlivosti je odrazem ustanovení §12 odst. 1 tr. zákoníku , které říká, že lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu .
Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu (jako je tomu v dovolatelově případě), naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Dle obsahu dovolání lze usuzovat, že obviněný uvedený pojem „stupeň společenské škodlivosti“ interpretuje jakožto kategorii pro určení druhu a výše trestu, tedy jakési vodítko pro aplikaci ustanovení §39 tr. zákoníku. Takováto interpretace je však zcela mylná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného A. M. nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění, neboť uplatněné námitky se svým obsahem míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem.
Ve vztahu k námitkám obviněného M. H. M. lze uvést, že tyto pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze.
Obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten , kdo založí organizovanou zločineckou skupinu, kdo se činnosti organizované zločinecké skupiny účastní , nebo kdo organizovanou zločineckou skupinu podporuje.
Dále byl uznán vinným zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku , spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo pro jiného organizuje nedovolené překročení státní hranice nebo jinému umožní či mu pomáhá nedovoleně překročit státní hranici nebo jinému po nedovoleném překročení státní hranice umožní či mu pomáhá přepravit se přes území České republiky nebo takové přepravení organizuje, spáchá-li čin jako člen organizované zločinecké skupiny a za úplatu .
Obviněný namítá, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, kdy popis skutku neobsahuje žádné okolnosti rozhodné pro posouzení, že páchal trestnou činnost jako člen zločinného spolčení.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě ale Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Břeclavi, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Lze přisvědčit obviněnému v tom, že úvodní část skutkové věty bodu I. výroku o vině obsahuje právní pojmy vyjadřující přímo znaky skutkové podstaty přisouzeného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, kteréžto mají být obsahem tzv. věty právní (což je současně splněno), nicméně i přes toto pochybení, které nenaplňuje samo o sobě v projednávané věci podmínku nesprávného právního posouzení, je zjevné, že popis skutku vyjadřuje zcela dostačující popis jednání obviněných ve vztahu k naplnění všech znaků předmětného trestného činu.
Podle §129 tr. zákoníku je organizovaná zločinecká skupina společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti .
Je zcela nepochybné, že mezi obviněnými (jak dovolateli, tak spoluobviněnými) existovala dělba úloh. Tato dělba je blíže rozvedena v druhé části popisu skutku. Spoluobviněný L. I. N. ve spolupráci s doposud neztotožněnou osobou zajišťoval osoby, které následně vykonávaly funkci řidičů pro uskutečňování přeprav nelegálních migrantů, a prostřednictvím další dosud neztotožněné osoby zajišťoval jejich nábor, dále zajišťoval vozidla pro převoz nelegálních migrantů a finanční stránku převozů, včetně odměn řidičů. Spoluobviněný L. I. N. jednal podle pokynů obviněného A. M., který za tímto účelem poskytoval i finanční prostředky, tedy byl osobou, která organizovala tranzit nelegálních migrantů přes území České republiky a koordinovala činnost obviněných L. I. N. a M. H. M., od kterých získával podrobné informace o jednotlivých převozech a kterým následně vyplácel finanční odměnu. Obviněný M. H. M. pak byl spojovacím článkem mezi M. a N. Je zcela zjevné to, že do skupiny byly zapojeny i další osoby, přestože se jedná v převažující míře o osoby doposud neztotožněné, které byly činné jak na území České republiky, tak na území dalších států E. u., potažmo mimo její území. Smyslem existence takto vytvořené skupiny bylo systematické a dlouhodobé páchání trestné činnosti spočívající v úplatném zajišťování nelegální migrace v prostoru států E. u. O tom, že se jednalo o stabilní provázanou strukturu, svědčí i ta skutečnost, že poté, co dne 22. 6. 2012 došlo k zadržení spoluobviněného Z. K., skupina v trestné činnosti nadále pokračovala, a lze předpokládat, že pokud by nebyla odhalena, její činnost by probíhala i do budoucna. Nalézací soud se k otázce naplnění znaků organizované zločinecké skupiny podrobně vyjádřil zejména na str. 24 až 25 rozsudku.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Břeclavi vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 19 až 28 rozsudku). Z provedených důkazů vyplývá konkrétní zapojení obviněných a jejich vědomost o charakteru jednání celé skupiny. Propojení všech obviněných je podloženo zejména obsahem pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, z nichž vyplývá míra zapojení jednotlivých obviněných do činnosti celé organizované zločinecké skupiny, a to jak na území Č. r., tak i v zahraničí. Obsah těchto důkazů je pak v souladu i s výpovědí spoluobviněného Z. K., stejně jako s výpověďmi dalších svědků, zejména A. Č., D. H. a J. I. Soud prvého stupně věnoval pozornost i obhajobě obviněného M. H. M. ohledně uskutečněných plateb, když na podkladě výpovědi svědkyně N. B. vysvětlil, z jakých důvodů tuto obhajobu považoval za vyvrácenou (str. 21 až 22 rozsudku).
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
K námitce obviněného M. H. M. stran prokázání subjektivní stránky Nejvyšší soud uvádí, že nalézací soud se předmětnou otázkou náležitě zabýval. Na str. 26 rozsudku rozvedl, na pokladě jakých úvah dospěl k závěru, že se obviněný M. H. M. a spoluobvinění A. M. a L. I. N. dopustili předmětného jednání v úmyslu přímém. Uvedl, že „ každý z těchto tří obžalovaných věděl o konkrétní roli a míře účasti dalších dvou obžalovaných. Současně všem třem obžalovaným bylo dobře známo, že jimi organizovaná trestná činnost má široký mezinárodní přesah. Všichni tři věděli, že zde figurují ještě další pákistánské osoby jako iniciátoři trestné činnosti a hlavní organizátoři a zadavatelé jednotlivých převozů “. Současně byli srozuměni s tím, že je třeba pro převozy zajistit řidiče a spolujezdce, stejně jako ostrahu trasy. S těmito závěry nalézacího soudu se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Zejména z obsahu pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu je zřejmé, že obviněný M. H. M. byl s organizací skupiny srozuměn, stejně jako se skutečností, že skupina operuje nejen na území Č. r., ale i mimo ni.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kdy právně relevantní námitky shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného M. H. M. nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného A. M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněného M. H. M.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata