ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1045.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1045/2014 -95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. dubna 2015 o dovoláních obviněných Mgr. I. B., S. S., D. M., S. M., a L. B.,proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013, č. j. 8 To 348/2013-8822, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 146/2005, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013, č. j. 8 To 348/2013-8822, částečně zrušuje , a to ve výrocích o vině a trestu ohledně obviněného S. M.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných S. S., D. M. a L. B. odmítají .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. I. B. odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 4. 2012, č. j. 9 T 146/2005-8389, v trestní věci obviněných Mgr. I. B. , P. K., S. S. , J. P., A. D., S. K., K. V., D. M. , M. N., S. M. , V. N., L. B. a D. B. byl obviněný Mgr. I. B. uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a), tr. zák. Za to byl podle §163a odst. 1 tr. zák., za užití §35 odst. 1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu soud uložil také peněžitý trest ve výši 4.000.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému podle §54 odst. 4 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců. Obvinění S. S., D. M., S. M. a L. B. byli uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. Obviněný S. S. byl podle §163a odst. 1 tr. zák., za užití §35 odst. 1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Obviněný D. M. byl podle §163a odst. 1 tr. zák., za užití §35 odst. 1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Obviněný S. M. byl podle §163a odst. 1 tr. zák., za užití §35 odst. 1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný L. B. byl podle §163a odst. 1 tr. zák., za užití §35 odst. 1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným, stanoveného pouze v rozsahu trestního zákona. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud vyslovil zabrání věci, a to nočních klubů C. a R. blíže specifikovaných ve výroku rozsudku.
K odvoláním státního zástupce, zúčastněné osoby - společnosti K. zahradnické služby, s. r. o., a obviněných Mgr. I. B. , P. K., S. S. , J. P., A. D., D. M. , M. N., S. M. , V. N., L. B. a D. B. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, č. j. 8 To 348/2013-8822, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř., za použití §261 tr. ř., zrušil ve vztahu k zúčastněné osobě, shora jmenovaným obviněným a ve vztahu k spoluobviněným S. K. a K. V.
Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl mimo jiné tak, že obviněného Mgr. I. B. uznal vinným pouze trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. na skutkovém základě, že „poté, co pojal záměr těžit z prostituce, kterou by organizovali další lidé v podnicích, jež by koupil, aniž by někde oficiálně figuroval, zajistil v prosinci 2002 až lednu 2003 za účasti třetí osoby a L. B. nákup a rekonstrukci nočních podniků C. v R., R. v R. a H. ve S. K., tak, že je koupí M. s. r. o., jejímž jednatelem určil svého řidiče V. N., a následně uděloval pokyny k provozu pro podnik H. od konce prosince 2002 do prosince 2004 K. V. a od ledna 2005 do 11. března 2005 S. K., pro podniky R. H. a R. od ledna 2003 do 11. března 2005 P. K.; v květnu 2003 na jeho pokyn převedl V. N. uvedené nemovitosti ze společnosti M., s. r. o., do vlastnictví společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., jejímiž jednateli určil S. M. a M. S., přičemž od ledna 2003 do 11. března 2005 převzal za prostřednictví P. K. nejméně 25.000.000 korun, o nichž věděl, že pocházejí z prostituce v uvedených podnicích, kde se za shora uvedenou dobu prostituovalo nejméně 700 žen“ (bod ad 1/ výroku o vině). Z a to ho podle §204 odst. 1 tr. zák., s přihlédnutím k Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu uložil také peněžitý trest ve výši 4.000.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku. Obvinění S. S., D. M., S. M. a L. B. byli uznáni vinnými trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.; obviněný S. S. na skutkovém základě, že „nejméně od počátku roku 2003 do léta 2003 a poté od konce roku 2003 do 12. března 2005 na základě pokynů P. K. zajišťoval dovoz žen do podniků R. H. (později C.) a R. v R., sjednával s nimi podmínky, za kterých se tam budou prostituovat, a to osobně i prostřednictvím internetových stránek a v inzertních časopisech Annonce, Avízo, ve Slovenské republice prostřednictvím inzertního časopisu TABU a dalších, dále ve spojení s recepčními a A. D. zajišťoval dostatečný počet prostitutek v podniku, přičemž podíl na zisku z prostituce získal v podobě smluvního platu, mimosmluvních odměn a podílů závislých na denních tržbách v jednotlivých podnicích“ (bod ad 3/ výroku o vině); obviněný D. M. na skutkovém základě, že spolu s J. P. a M. N. „předávali informace zájemkyním o práci prostitutek, a aby zajistili maximální zisk, informovali o chodu podniku P. K. a S. S., přičemž podle pokynů prvního z nich a ve spojení s druhým z nich zajišťovali dostatečný počet a ubytování prostitutek, od nichž vybírali část peněz za poskytnuté sexuální služby, spojené i s nucenou konzumací nápojů, za níž vybírali peníze od zákazníků, načež zisk z těchto služeb odevzdávali P. K., a podíl na zisku z prostituce získali v podobě smluvního platu, mimosmluvních odměn a podílů závislých na tržbách v podniku“ (bod ad 4 výroku o vině); obviněný S. M. na skutkovém základě, že „jako jednatel a společník společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., podle pokynu I. B. převedl 29. května 2003 na tuto společnost nemovitosti, ve kterých byly noční podniky C., H. a R. v katastrálních územích R. a S. K., a kluby C. a R. pronajímal firmě P. K. R., s. r. o., zastoupené jednatelem P. K. a klub H. nejdříve K. V. a od 1. ledna 2005 S. K., přičemž věděl, že těmito právními úkony zastírá faktického vlastníka, I. B., a musel předpokládat, že se v uvedených podnicích může provozovat prostituce, což se také dělo, a získal podíl na zisku z této prostituce v podobě platu ve společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o.“ (od ad 7/ výroku o vině); a obviněný L. B. na skutkovém základě, že „na podzim roku 2002 upozornil I. B. na možnost koupit nemovitosti v R., v nichž se provozuje prostituce, v prosinci 2002 a lednu 2003 se zúčastnil jednání o prodeji uvedených nemovitostí a podle pokynů P. K. poskytoval prostřednictvím pro něj pracujících osob od počátku roku 2003 do 1. září 2004 na základě smlouvy se společností P. K. R., s. r. o., ochranu podnikům R. H. (C.) a R., a věděl, že v jeho smluvní odměně za tuto činnost je i podíl na zisku z prostituce provozované v uvedených klubech“ (bod ad 9/ výroku o vině). Obviněný S. S. byl podle §204 odst. 3 tr. zák., s přihlédnutím k Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k Čl. 38 odst. 2 Listiny, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu soud uložil také peněžitý trest ve výši 150.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody ve výměře šesti týdnů. Obviněný D. M. byl podle §204 odst. 3 tr. zák., za užití §40 odst. 1 tr. zák. a s přihlédnutím k Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k Čl. 38 odst. 2 Listiny, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněný S. M. byl podle §204 odst. 3 tr. zák., s přihlédnutím k Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k Čl. 38 odst. 2 Listiny odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněný L. B. byl podle §204 odst. 3 tr. zák., za užití §40 odst. 1 tr. zák. a s přihlédnutím k Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k Čl. 38 odst. 2 Listiny, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř dvou roků. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud vyslovil zabrání věci, a sice nočního klubu C. a dalších nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku ve vlastnictví společnosti K. - zahradnické služby s. r. o., se sídlem Karlovo nám. 290/16, Praha 2 - Nové Město, IČ 26486580. Výrokem ad II/ rozsudku soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného L. B. jako nedůvodné. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 12. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Obvinění Mgr. I. B., S. S., D. M., S. M. a L. B. následně tento rozsudek napadli dovoláními , ve kterých shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Mgr. I. B. uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a obviněný S. S. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný Mgr. I. B. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že významně zasáhl do popisu skutku i do právní kvalifikace použité soudem prvního stupně, aniž by ve věci provedl jakýkoli nový důkaz. Jeho vlastní skutkové závěry pak podle dovolatele trpí zjevnou nepřezkoumatelností, nejasností a zmatečností. Především z nich není jasné, kdy měl dovolatel pojmout záměr těžit z prostituce, kteří lidé ji měli organizovat a z čeho je dovozována jeho úloha v celé trestné činnosti, když podle oficiálního závěru odvolacího soudu „nikde nefiguroval“. Zejména ale představují výraznou změnu oproti původním skutkovým tvrzením obsaženým v usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžalobě. Podle dovolatele je tedy namístě zkoumat také to, zda nedošlo ke změně v totožnosti skutku a v důsledku toho i k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 2 To 105/2012, podle nějž nejde o kuplířství, jestliže prostitutky předem znají podmínky, za kterých se budou prodávat, souhlasí s nimi a nedostávají jen poměrně malou část z ceny služby, kterou poskytují. Dovolatel zdůraznil, že přesně tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Přesto odvolací soud rozhodl v rozporu s uvedeným právním názorem. Zároveň se náležitě nevypořádal s pojmem prostituce, kterou označil zjednodušeně za „činnost, kterou provozuje prostitut či prostitutka“. Podle dovolatele nelze souhlasit ani se způsobem, jakým odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku o vině, zejména pokud jde o tok finančních prostředků, resp. otázky zisku a jeho dělby. Skutkové závěry nebyly dostatečně podloženy provedeným dokazováním. Soud také nesprávně hodnotil svědecké výpovědi D. T., když pominul vzájemnou animozitu mezi ním a dovolatelem způsobenou spory se společností M., s. r. o. D. T. měl pádný důvod ho křivě obvinit a vypovídat v rozporu s realitou. Žádný jiný důkaz o tom, že dovolatel věděl o provozování prostituce v nočních klubech, přitom proveden nebyl.
Druhá oblast námitek dovolatele se týkala nepřiměřené délky trestního řízení v předmětné věci. V tomto směru upozornil na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva s poukazem na to, že od páchání údajné trestné činnosti do jeho odsouzení uběhla doba bezmála devíti let; tj. časový úsek výrazně převyšující dobu šesti let, obecně považovanou za krajní limit pro pravomocné ukončení trestního stíhání tak, aby v důsledku neúměrného prodlužování řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Dovolatel konstatoval, že v posuzovaném případě tato neúměrná délka nemůže jít na jeho vrub, neboť se na ní vlastním zaviněním nikterak nepodílel. Kromě toho se od roku 2005 žádné trestné činnosti nedopustil, vedl řádný život, trestní stíhání nemařil a nikde se neskrýval ani neuprchl. Výsledkem nedůvodných průtahů na straně soudů je, že musí vykonat trest téměř po devíti letech od spáchání trestného činu. Pokud mu odvolací soud významně zmírnil trest odnětí svobody, nejde o dostatečné „zadostiučinění“. Jedinou možnou kompenzací bylo v daném případě zastavení trestního stíhání jeho osoby. Postižen byl i mimořádně vysokým peněžitým trestem, což v jeho případě představuje trest do té míry tvrdý, že povede k ekonomické likvidaci jeho osoby. Pokud odvolací soud takové rozhodnutí zdůvodnil tím, že částka 4.000.000 Kč činí pouze zlomek toho, co za prostituci utržil, pak pro takový závěr neměl žádný podklad. Jednak nebylo zjištěno, že by dovolatel vůbec nějaké výtěžky z této činnosti přebíral, a pokud ano, v jaké výši. Stejně tak nebylo prokázáno, že by skutečně zajišťoval provozování nevěstinců. Dva telefonní hovory o tom, kolik si podle jejich autorů vydělávají prostitutky v nočních klubech uvedených ve výroku rozsudku, obsahují tvrzení, která mohla být pronesena v nadsázce nebo v žertu.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Obviněný S. S. předně namítl, že v jeho případě došlo k porušení principu „nullum crimen sine lege“ vzhledem k tomu, že prostituce jako pojem nebyla nikdy zákonodárcem zakotvena ani definována v žádném právním předpisu. V tomto směru spatřuje závažnou nedokonalost právní úpravy trestného činu kuplířství. Ačkoli je prostituce obecně známým pojmem, nemůže jej pro účely konkrétního trestního stíhání svévolně objasňovat soud a nahrazovat tak činnost moci zákonodárné. Pokud tak přesto soudy v projednávané trestní věci učinily, počínaly si v rozporu s ustanoveními §2 odst. 1 tr. ř., Čl. 39 Listiny, Čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Čl. 11 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, Čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a také Čl. 95 odst. 2 Ústavy. Tyto rámcové námitky dovolatel v dalším textu podání obsáhle rozvedl se závěrem, že konstrukce ustanovení §204 tr. zák. (dnes §189 trestního zákoníku) nesplňuje zákonné požadavky na vymezení jednání, které je trestným činem. Norma se tak dostává do rozporu se základními lidskými právy, která jsou obviněnému přiznána ústavním pořádkem. Současně vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů ve věci, která jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Trvá na tom, že nebylo ničím mimo pochybnost prokázáno (tedy ani odposlechy jeho telefonních hovorů se zájemkyněmi, které reagovaly na inzeráty), že by jiného zjednal k prostituci nebo z ní kořistil. V návaznosti na tom pak došlo v jeho případě k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud 1) „změnil“ rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 To 348/2013, tak, že se odsouzený S. S. v plném rozsahu zprošťuje obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř., a 2) dále postupoval podle Čl. 95 odst. 2 Ústavy a ustanovení zákona upravující trestný čin kuplířství předložil Ústavnímu soudu pro zjevný nesoulad s ústavním pořádkem.
Obviněný D. M. úvodem svého dovolání připomněl, že byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud však při absenci odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch kvalifikoval jednání dovolatele jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Rozhodl tedy v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius zakotvenou v §259 odst. 4 tr. ř. Skutek, jímž byl dovolatel uznán vinným, navíc podle jeho názoru nenaplňuje zákonné znaky trestného činu kuplířství. Jeho jednání mělo spočívat v tom, že předával informace zájemkyním o práci prostitutek, zajišťoval jejich dostatečný počet a ubytování, vybíral od nich část peněz za poskytnuté sexuální služby, zisk z těchto služeb odevzdával a podíl na něm získal v podobě smluvního platu, mimosmluvních odměn a podílů závislých na tržbách v podniku. V takové skutkové konstrukci podle dovolatele nelze spatřovat zákonný znak „zjednání“ jiného k prostituci. To podle konstantní judikatury spočívá v uzavření smlouvy či dohody, jejímž obsahem je provozování prostituce. Musí zde existovat projev vůle obou stran, a to jak kuplíře, tak osoby provozující prostituci. Dovolatel však neučinil nic jiného, než že jednostrannými úkony předával zájemkyním o práci prostitutek informace nezjištěného obsahu. Stejně tak nelze dovodit, že z prostituce „kořistil“. Soudy nezjistily, zda a nakolik jeho příjem, jehož prostřednictvím se měl podílet na zisku z trestné činnosti, převyšovaly jeho obvyklou mzdu a odměny za práci recepčního v podniku C.; tedy jaký byl jeho čistý prospěch z organizované prostituce.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud 1) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013, č. j. 8 Tdo 348/2013-8822, ve výrocích o vině a trestu ohledně jeho osoby, 2) podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a 3) podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný S. M. spatřuje nesprávnost právního posouzení jeho jednání jako trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. v chybném posouzení jeho zavinění a v nesprávném výkladu „trestnosti trestného činu kuplířství“. Poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle nějž měl v rámci trestné činnosti vystupovat jako „tzv. bílý kůň“, musel nutně předpokládat, že kupní a nájemní smlouvy, které podepsal ve funkci jednatele firmy K. - zahradnické služby, s. r. o., budou sloužit něčemu protiprávnímu, a být tak srozuměn s tím, že v inkriminovaných nemovitostech bude nebo může být provozována prostituce, již s ohledem na pobíranou odměnu. Pokud soud konstatoval, že skutek spáchal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na místo §4 odst. 1 písm. b) tr. zák., jedná se o odkaz nesprávný, který představuje porušení zásady, podle níž je třeba ten či onen zákon použít vždy jako celek a trestnost skutku nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona pozdějšího. K otázce zavinění však dovolatel především zdůraznil, že účast ve společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., přijal na základě nabídky I. B. zejména proto, aby získal legální zdroj příjmů, neboť byl v té době nezaměstnaný. Ve firmě fakticky vykonával činnost spočívající pouze v provádění stavebních a udržovacích prací na domě a zahradě Mgr. B. v obci T. Současně mu poskytoval služby při hlídání jeho dětí, jejich odvozu do školy atd. Za tuto činnost dostával plat. Při podepisování kupních smluv o převodu nemovitostí a následně smluv nájemních, týkajících se předmětných nemovitostí v katastrálním území obcí R. a S. K., neměl absolutně žádné poznatky o tom, že by se v nich provozovala prostituce. Spoluobviněný B. mu pouze sdělil, že jde o výhodnou koupi a že nemovitosti bude možno následně se ziskem prodat. On sám je nikdy nenavštívil. Ze smluv zároveň nevyplývalo, že by se mělo jednat o noční podniky či názvy klubů, jak je uváděno v rozsudku. Neměl ani důvod se domnívat, že je spoluobviněným B. odměňován z výtěžků z prostituce, která se v nich měla provozovat. Za daných okolností nebylo možno dovodit jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve vztahu k projednávané trestné činnosti. Dovolatel rovněž zpochybnil výklad odvolacího soudu ve vztahu k pojmu „kořistění z prostituce provozované jiným“. Poukázal přitom na skutečnost, že v České republice není provozování prostituce nelegální. Fakticky tak na našem území fungují stovky erotických klubů, ve kterých prostituti a prostitutky odvádějí jejich majitelům či nájemcům část svých zisků. Tyto příjmy provozovatelů podniků mají logický důvod spočívající v pronájmu pokojů, včetně zajištění souvisejícího servisu v podobě různých materiálních výhod, přítomnosti ochranné služby apod. Za podmínky, že provozování prostituce v těchto podnicích funguje na principu dobrovolnosti osob zde prostituujících s vyloučením toho, že by provozovatelé těchto podniků s nimi obchodovali či je k prostituci jakýmkoli způsobem nutili násilím či pohrůžkou násilí, lze podle dovolatele přijmout názor, že samotný pronájem podniků, resp. místností v nich takovým osobám, za kuplířství považovat nelze. K podobnému názoru se ostatně přiklonil i senát Vrchního soudu v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 3. 1. 2013 ve věci sp. zn. 2 To 105/2012, z jehož odůvodnění vyplývá, že pokud prostituující osoby vykonávají takovou činnost dobrovolně a souhlasí se sjednanými podmínkami, jejichž obsahem je například odvádění poloviny svých výdělků provozovatelům klubů nebo penzionů, nelze osoby podílející se na provozu podniků trestně stíhat za kuplířství. Dovolatel je přesvědčen, že tento názor je převážně akceptován i orgány činnými v trestním řízení, neboť zahájení trestního stíhání pro trestný čin kuplířství vůči provozovatelům erotických podniků v České republice, je i při jejich značném počtu spíše výjimečné.
Se zřetelem ke všem uvedeným důvodům závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 To 348/2013, v části týkající se výroku o vině a trestu ohledně jeho osoby, a aby ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. se závazným právním názorem přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby ho ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř.
Obviněný L. B. namítl, že jako bývalý policista měl v obci R. zcela odlišné záměry, než spolupracovat s osobami či firmami, které v různých objektech provozují a kořistí z prostituce. Chtěl vybudovat v této obci „pult centralizované ochrany“ a nejrůznějším podnikům, provozovnám a institucím poskytovat služby bezpečnostní agentury s využitím tohoto technického zařízení. Vzhledem k tomu, že v R. působil ještě předtím, než začal provoz podniků C. a R. věděl i o záměru bratří K. prodat tyto nemovitosti. Zároveň znal I. B. jako člověka, který s nemovitostmi obchoduje, a proto ho o této skutečnosti informoval. Poukázal na to, že z žádného jednání, kterých se následně zúčastnil v přítomnosti spoluobviněného B., nevyplynulo, že by se v kupovaných nemovitostech měla provozovat prostituce. Neměl tedy důvod takovou skutečnost a priori předpokládat. Oporu v provedených důkazech pak nemá ani konstatování soudů, že věděl o tom, že v jeho odměně je zahrnut i podíl na zisku z prostituce provozované ve zmíněných klubech. Činnost jeho bezpečnostní agentury byla vyhodnocena zcela mylně. Soudy především pominuly skutečnost, že pro společnost P. K. R. pracovala agentura dávno předtím, než vůbec uvedené podniky svůj provoz zahájily, přičemž služby se týkaly zejména ostrahy staveniště a materiálu uloženého v blízkosti uvedených nemovitostí. Na základě vystavených faktur byla bezpečnostní agentuře hrazena částka za uvedené služby, tedy za činnost provozovanou na základě řádně uzavřené smlouvy o poskytování služeb bezpečnostní agentury. Minimálně v podniku C. byl souběžně provozován obchod s potravinovými doplňky, fitness centrum, solárium a samozřejmě bar, který tvoří převážnou část zisku každého nočního klubu. V podniku R. pak fungoval bar s erotickým programem, to znamená s tanečnicemi. Dovolatel, který se osobně nijak na provozu podniků nepodílel, mohl stěží rozlišit, z jakých peněz jsou hrazeny jeho faktury. V prostorách klubů, do kterých měl spolu s pracovníky své agentury přístup, se rozhodně žádná prostituce neprovozovala. V obou podnicích byly opakovaně provedeny i kontroly ze strany orgánů Policie ČR, jimiž žádná činnost, která by byla v rozporu se zákonem, zjištěna nebyla. Dovolatel tedy neměl důvod předpokládat opak. Úvahy soudů, podle nichž i běžné platby faktur za služby, resp. jejich přijímání, jsou kořistěním z prostituce, by - dovedeno ad absurdum - odůvodňovaly i trestní stíhání dodavatelů vody, elektřiny, plynu do podniků tohoto typu, neboť i poskytovatelé uvedených služeb by měli předpokládat, že jsou hrazeny z prostředků získaných provozovanou prostitucí.
Navrhl tedy, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a ve smyslu ustanovení §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného Mgr. I. B. uvedl, že jeho námitky předně neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť ohledně jeho osoby nenastala procesní situace, s níž je tento zákonný důvod spojen. Nedošlo totiž k zamítnutí nebo odmítnutí jeho odvolání soudem druhého stupně. Většina námitek pak neodpovídá ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o procesní námitky, že v průběhu řízení došlo ke změně v popisu skutku, že skutkové závěry soudů jsou nejasné, zmatečné a nepřezkoumatelné, soudy nesprávně hodnotily výpověď svědka D. T. a že soud prvního stupně nesplnil pokyny krajského soudu po zrušení prvotního rozhodnutí ve věci. Pod posledně zmíněný důvod dovolání nelze podle státního zástupce podřadit ani námitky týkající se neúměrné délky řízení a uloženého trestu. V této souvislosti toliko konstatoval, že dokazování ke zjištění skutkového stavu věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu a důkazy hodnoceny způsobem, který odpovídá zákonným hlediskům uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. K namítané nepřiměřené délce trestního řízení poznamenal, že ji krajský soud zcela správně zohlednil při výměře trestu a tím obviněným poskytnul patřičnou kompenzaci. Délka řízení ovšem rozhodně nebyla důvodem pro odlišné právní posouzení dovolatelova jednání. Namítanou nepřiměřenost uloženého trestu pak pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž podřadit nelze.
Za relevantní považuje státní zástupce hmotně právně výtku dovolatele, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Neshledal ji však důvodnou. Odvolací soud podle jeho názoru při aplikaci této právní kvalifikace na zjištěný skutkový stav nijak nepochybil. Pokud dovolatel argumentoval závěry z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 2 To 105/2012, z nějž by mělo vyplývat, že jeho jednání není trestným činem, krajský soud v napadeném rozsudku jasně a přesvědčivě vysvětlil, proč tento právní názor nezastává. Státní zástupce nesouhlasí s dovolatelem ani potud, že se krajský soud nevypořádal s pojmy prostituce a prostitutka. Odůvodnění rozsudku totiž obsahuje několik pasáží, z nichž je patrné, že prostituci pojímá jako pohlavní styk za úplatu. K namítanému nedodržení totožnosti skutku pak státní zástupce uvedl, že byť odvolací soud zcela nepřevzal popis skutku z obžaloby, modifikace, ke které přistoupil, se nedotkla podstaty skutku, protože zůstala zachována jak totožnost jednání, tak i následku činnosti obviněného.
Z výše uvedených důvodů považuje státní zástupce dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
Tentýž závěr zaujal státní zástupce i k dovolání obviněného S. S. , jestliže namítal porušení principu nullum crimen sine lege při posuzování stíhaného skutku. Podle státního zástupce nelze tuto vadu dovozovat z absence zákonné definice pojmu prostituce. O porušení výše uvedeného principu by šlo tehdy, pokud by dovolatel byl odsouzen za jednání, které není zákonem označeno za trestné. Kořistění z prostitutce ovšem zákon za trestné označil. V zákonodárné praxi je přitom zcela přirozené a běžné, že zákonodárce pojmy, které jsou obsahem právních norem, nijak nedefinuje. Obsah těmto pojmům pak dodává aplikační praxe, a to výkladem orgánů, jež tyto normy aplikují. Krajský soud v Plzni při výkladu obsahu pojmu prostituce jako zákonného znaku trestného činu kuplířství nijak nepochybil. Ostatní námitky dovolatele podle státního zástupce pod zvolený (ani žádný jiný) důvod dovolání podřadit nelze. Konkrétně jde o námitky, podle nichž nebylo prokázáno, že by někoho zjednal k prostituci nebo z ní kořistil, že soud neměl vycházet z odposlechů telefonních hovorů, že chybí důkazy o tom, že by se dovolatel podílel na tvorbě obchodní strategie dotčených podniků a získával podíl na zisku z tam provozované prostituce. Jde opět o námitky vůči skutkovým zjištěním soudů, k nimž v dovolacím řízení přihlížet nelze. V projednávané trestní věci není dán ani tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry, který by výjimečně odůvodňoval provedení skutkového přezkumu i v rámci řízení o dovolání. Pokud jde o obviněným zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., státní zástupce je toho názoru, že jeho podání neobsahuje žádnou konkrétní výhradu, z níž by bylo možno usuzovat, že namítá existenci některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 tr. ř. nebo §11a tr. ř.
Námitky obviněného L. B. nelze podle státního zástupce podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. Opět se jedná o námitky skutkového charakteru vůči rozsahu a způsobu hodnocení provedeného dokazování soudy, které však bylo provedeno v souladu s kritérii obsaženými §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a zásadami formální logiky.
Argumentaci obviněného D. M. považuje státní zástupce za podřaditelnou pod uplatněný důvod dovolání, ovšem nikoli za důvodnou. Stran údajného porušení zásady zákazu změny k horšímu odvolacím soudem připomněl, že k ní došlo pouze zdánlivě. Odvolací soud totiž u obviněného zároveň neuplatnil právní kvalifikaci podle §163a odst. 1 tr. zák. (účast na zločinném spolčení) užitou soudem prvního stupně, tedy kvalifikaci přísnější. Naopak, šlo o změnu ve prospěch dovolatele. Stejně tak státní zástupce nesouhlasí s obviněným ve výkladu zákonného znaku „zjednání“ k provozování prostituce, neboť ten je naplněn i tehdy, jestliže jeden z pachatelů ve srozumění s druhým informuje zájemkyni o podmínkách, za kterých bude prostituci provozovat, a zájemkyně souhlas s těmito podmínkami projeví až před druhým z pachatelů. Oběma pachatelům lze za takových okolností klást za vinu naplnění znaků „zjednání“ k tíži, neboť k uzavření dohody se zájemkyní dochází jedině díky společnému jednání obou pachatelů. Pokud jde o naplnění znaku „kořistění“ z prostituce, státní zástupce uvedl, že ze skutkové věty výroku napadeného rozsudku je patrné, že dovolatel měl z prostituce jiných osob prospěch a že si toho byl zároveň plně vědom. Že soud nezjišťoval, jaká část jeho odměny měla základ v prostituci jiných a jaká část měla svůj základ v jiné činnosti, nepovažuje státní zástupce za podstatné. Výše prospěchu či zisku z trestné činnosti totiž není znakem skutkové podstaty, jejíž naplnění je dovolateli kladeno za vinu.
Obviněný S. M. uplatnil podle názoru státního zástupce své dovolací námitky z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně, ale nelze jim přiznat opodstatnění. Pokud dovolatel zpochybnil naplnění znaku zavinění v úmyslné formě, staví tuto námitku na prosazování vlastní skutkové verze, podle níž neměl tušení o tom, že se v inkriminovaných nemovitostech, které jako jednatel společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., z pokynu obviněného B. převedl formálně na tuto společnost a následně je pronajímal dalším osobám, provozuje nebo má provozovat prostituce. Podle státního zástupce však z konstrukce skutkové věty odsuzujícího rozsudku tzv. nepřímý úmysl ve vztahu k trestnému činu kuplířství u dovolatele dovodit lze. Pokud namítal, že soud naplnění znaku „kořistění“ z prostituce provozované jinou osobou dovodil z pouhého pronájmu prostor, státní zástupce poukázal na to, že v daném případě nešlo o „pouhý pronájem“, nýbrž o komplexní, organizovanou a koordinovanou činnost rozsáhlého okruhu spolupachatelů, zahrnující veškeré činnosti a služby, jež s prostitucí souvisejí. K námitce obviněného podpořené odkazem na již jednou zmiňované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 2 To 105/2013, že Krajský soud v Plzni v nyní posuzované věci nesprávně vyložil termín „kořistění z prostituce provozované jiným“ státní zástupce poukázal na své stanovisko ke stejnému argumentu uplatněnému v dovolání spoluobviněným B. (viz výše).
V návaznosti na své výše rekapitulované závěry státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Mgr. I. B., S. S., D. M. a S. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a dovolání obviněného L. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby o dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění Mgr. I. B., S. S., D. M., S. M. a L. B. jsou osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudů, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozsudku, jímž odvolací soud obviněné uznal vinnými a uložil jim tresty.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali všichni dovolatelé, případně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který uplatnil obviněný Mgr. I. B., nebo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který uplatnil obviněný S. S.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Žádná z výše uvedených alternativ však v posuzovaném případě u obviněného Mgr. I. B. dána není, neboť Krajský soud v Plzni jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání, rozhodl o něm po provedeném přezkumu a především je ani nezamítl ani neodmítl. Napadené rozhodnutí je totiž odsuzujícím rozsudkem , jímž byl obviněný uznán (nově) vinným a byl mu uložen trest. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. za stávajícího procesního stavu právně relevantně uplatnit nemohl.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , ten je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. ř. nebo v §11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
To znamená, že výtku obviněného S. S. týkající se porušení ústavně zakotvené zásady „žádný trestný čin bez zákona“, v návaznosti na tvrzenou protiústavnost ustanovení §204 tr. zák. (resp. §189 tr. zákoníku) o trestném činu kuplířství, tedy pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně podřadit nelze.
S názorem dovolatele, podle kterého by bylo možno o trestnosti kuplířství hovořit pouze za předpokladu, že by trestní zákon jednoznačně definoval pojem prostituce, a pokud tomu tak není, soudy měly postupovat způsobem uvedeným v Čl. 95 odst. 2 Ústavy namísto toho, aby uvedený „nedostatek“ nepřípustně překlenuly „vlastním výkladem“, se Nejvyšší soud neztotožňuje ani po stránce věcné. Především není povinností zákonodárce přinášet definici každého pojmu, kterého v příslušné právní normě užije. Jestliže právní předpis obsahuje nějaká definiční ustanovení, zpravidla se vztahují k pojmům, jež by mohly v aplikační praxi přinášet výkladové problémy. Není však důvod zákonem definovat pojmy, které jsou v tom či onom jazyce dlouhodobě zakotveny, běžně používané, jejich obsah či význam nevzbuzuje pochybnosti a jsou i široké (neprávnické) veřejnosti notoricky známy, jak je tomu i u pojmů „prostituce“ nebo „prostitutka“. V takových případech nelze hovořit o tom, že by zákonodárce vystavil adresáty právní normy interpretační nejistotě. Soudy jsou při své rozhodovací praxi oprávněny a povolány k výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení. Pokud Krajský soud v Plzni vyložil pro účely posouzení trestnosti jednání obviněných pojem „prostituce“ jako „pohlavní styk s jinou osobou za úplatu“, tzn. způsobem zcela konformním s jejím (v právní nauce i obecně chápaným) obsahem, pak takový jeho postup rozhodně nelze považovat za nezákonný či dokonce protiústavní. Úkolem trestního zákona je mimo jiné jednoznačně stanovit jednání trestně postižitelná. Ustanovení o trestném činu kuplířství podle §204 tr. zák. resp. §189 tr. zákoníku tento požadavek nepochybně splňují.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ryze procesní námitky porušení totožnosti skutku v průběhu trestního řízení (dovolatel Mgr. I. B. ) či porušení zákazu změny rozhodnutí k horšímu v odvolacím řízení (dovolatel D. M. ).
Nejvyšší soud na tomto místě alespoň jako obiter dictum uvádí následující:
Zásada obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.), jejíž porušení namítl obviněný Mgr. B., se promítá do ustanovení §220 odst. 1 tr. ř, které stanoví povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Tím zákon zároveň stanoví požadavek zachovat totožnost skutku , protože v hlavním líčení je soud limitován podanou obžalobou v tom směru, že může rozhodnout jen o stejném skutku a stejném obžalovaném. Tyto meze obsažené v obžalobě nesmí překročit. Pojem skutek trestní řád sice používá, ale blíže ho nedefinuje. Jeho vymezení ponechává na teorii trestního práva a soudní praxi. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání fyzické osoby. Může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. V trestněprávním smyslu je jako skutek taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku atd.). Jde o souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli o jejich právní posouzení (k tomu v právní nauce srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád, Komentář - díl II, 7. Doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 1681). Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele a následkem, který jím byl způsoben a jímž došlo k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, povaha jednání a jeho následku je určující při řešení otázky totožnosti skutku. Teorie ani praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Některé skutečnosti (skutkové okolnosti) tedy mohou přibýt, některé mohou odpadnout; přičemž soud může v tomto rámci původní popis skutku (v podané obžalobě) upřesnit (pozměnit) podle výsledků dokazování.
Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že v průběhu trestního stíhání došlo na základě provedeného dokazování k poměrně významné modifikaci skutkových okolností stran jeho role v celé trestné činnosti oproti podané obžalobě. Dlužno říci, že se tak stalo v jeho prospěch. Především ale nejde o natolik zásadní změnu, aby zde bylo možno hovořit o porušení zásady obžalovací (viz shora). Jestliže odvolací soud stíhaný skutek toliko upřesnil co do způsobu a závažnosti jeho spáchání, nemělo to v projednávané věci dopad na zachování totožnosti skutku.
Přisvědčit nelze ani námitce obviněného D. M. , podle níž Krajský soud v Plzni ve vztahu k jeho osobě porušil zákaz reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), jestliže ho - při absenci odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch do výroku o vině - uznal vinným trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., zatímco Okresním soudem v Tachově jako soudem prvního stupně byl odsouzen pouze pro trestný čin kuplířství v jeho základní skutkové podstatě podle §204 odst. 1 tr. zák.
Za nepřípustnou změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat takovou situaci, kdy rozhodnutím odvolacího soudu dojde ke zhoršení jeho postavení jako celku . Půjde tedy typicky o situace, kdy odvolací soud učiní v neprospěch obviněného změny ve skutkových zjištěních a v důsledku toho použije přísnější právní kvalifikaci, případně mu uloží přísnější trest co do druhu či výměry, ochranné opatření, zaváže ho k náhradě škody v širším rozsahu apod. V projednávaném případě však k takovému zhoršení postavení dovolatele nedošlo, neboť odvolací soud z podnětu jím podaného řádného opravného prostředku rozhodl výrazně v jeho prospěch. Dovolatel zcela pomíjí skutečnost, že krajský soud v napadeném rozsudku neuplatnil právní kvalifikaci užitou soudem prvního stupně, a to trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., která je přísněji trestná než trestný čin kuplířství spáchaný pachatelem jako členem organizované skupiny podle §204 odst. 3 písm. b) tr. zák. (za trestný čin podle §163a odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody v trvání 2 -10 let, zatímco za trestný čin podle §204 odst. 3 písm. b/ tr. zák. v délce 2 - 8 let, kdy obžalovaný navíc není ohrožen trestem propadnutí majetku). To se také nakonec promítlo do výrazně nižší výměry podmíněné trestu odnětí svobody i délky stanovené zkušební doby.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají ani námitky dovolatelů S. S. a D. M., jimiž zpochybnili skutkové závěry soudů o tom, že finančně těžili z prostituce provozované v nočních klubech v R., resp. ve S. K., jakož i skutkové závěry, že aktivní činností zajišťovali dostatečný počet žen v podnicích, tak aby maximalizovali zisky. Pokud dovolatelé předkládali vlastní skutkové verze spočívající v tvrzení, že se jejich počínání omezovalo pouze na informování jednotlivých zájemkyň o možnostech provozování prostituce, a v tomto směru de facto namítají, že v jejich neprospěch byla porušena zásada in dubio pro reo, je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhali zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci. Teprve v návaznosti na tuto vadu pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu namítali nesprávné právní posouzení jejich jednání jako trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Na stejném principu uplatnili své dovolání částečně i obviněný Mgr. I. B. , který zároveň zpochybnil i soudy zjištěnou výši prospěchu, který z prostituce získal, a v tomto smyslu právní kvalifikaci svého jednání mimo jiné podle §204 odst. 3 písm. a) tr. zák., a také L. B. , který se uplatnil svoji konstantní, avšak podle skutkových zjištění soudů vyvrácenou obhajobu, podle níž nevěděl a ani nemohl vědět, že v podnicích, pro které zajišťoval bezpečnostní služby, se vůbec prostituce provozuje.
Nejvyšší soud při svém rozhodování plně respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však rozsudek soudu druhého stupně těmito závažnými procesními vadami netrpí.
Se skutkovými námitkami dovolatelů se v odůvodnění svého rozsudku v podstatě vypořádal již soud prvního stupně, který vyhodnotil obsah provedených důkazů a poté přesvědčivě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), proč neuvěřil obhajobě dovolatelů spočívající v tom, že nevěděli o nelegálnosti dílčího aspektu „podnikání“ v jednotlivých nočních klubech fakticky ovládaných obviněným Mgr. B., případně že z něho neměli žádný prospěch a v tomto smyslu z tam provozované prostituce „nekořistili“ (k tomu viz příslušné pasáže na str. 15 - 43 rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněných jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl v dovolateli namítaném směru žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) podrobně odůvodnil (viz příslušné pasáže na str. 17 dole - 29 shora napadeného usnesení). K zásadní změně rozhodnutí soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud v závěrech právních.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem a rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Nejvyšší soud se dále musel vypořádat s námitkou dovolatele Mgr. I. B. vůči nepřiměřenosti uloženého trestu jako neproporcionálního zásahu do jeho práva na osobní svobodu, s ohledem na neúměrnou délku trestního řízení v této trestní věci.
Jestliže dovolatel tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, vyplývající rovněž z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) do té míry, že soud měl z důvodu porušení jeho základních práv přistoupit k zastavení jeho trestního stíhání, uplatnil v této části své dovolání právně relevantně .
Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že porušení ustanovení Čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva (dále „Soud“) tak, že konstatuje porušení Čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení však Soud z Čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko).
K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v Čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Nepochybně by mělo jít o takový prostředek, který je vlastní právnímu řádu smluvního státu, resp. neodporuje jeho kogentním ustanovením.
Judikatuře Soudu k této otázce odpovídá také rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky, který mimo jiné zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak přikázal příslušnému orgánu, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů však nezvolil možnost zastavení trestního stíhání, resp. nezrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí se závěrem, že výše uvedeným způsobem měly postupovat obecné soudy. V nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, Ústavní soud vyslovil, že při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (Čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení, resp. kompenzace jeho porušení, může být přitom dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud zde zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Této povinnosti Krajský soud v Plzni jako soud odvolací dostál, když ve svém rozsudku výslovně s přihlédnutím k Čl. 6 Úmluvy a k Čl. 38 odst. 2 Listiny obviněnému uložil za závažnou a rozsáhlou trestnou činnost toliko trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, byť byl ohrožen sazbou od dvou až do osmi let.
Námitku proti současnému uložení peněžitého trestu ve výši 4.000.000 Kč odůvodnil dovolatel způsobem, který pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Opět se totiž uchýlil ke zpochybnění řádně odůvodněných skutkových zjištění soudu, tentokrát ohledně výše zisku, který měl z prostituce provozované v jím ovládaných podnicích. Teprve na tomto skutkovém základě namítal nesprávnost posouzení hmotně právního kritéria uvedeného v §54 odst. 1 tr. zák.
Za právně relevantní považuje Nejvyšší soud dále námitku obviněných Mgr. I. B. a S. M. , uplatněnou s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 2 To 105/2012, podle níž za podmínky, že provozování prostituce v erotickém klubu funguje na principu dobrovolnosti osob poskytujících zde pohlavní styk za úplatu, tj. bez donucení, lze vycházet z toho, že samotný pronájem prostor přizpůsobených k provozování prostituce a z toho plynoucí dohodnutý příjem provozovatelů podniku nelze považovat za kuplířství.
Ani této námitce však nelze přiznat opodstatnění. Předně je nutno přisvědčit Krajskému soudu v Plzni, že jako soud rozhodující v předmětné věci o podaných odvoláních, nebyl vázán zmíněným právním názorem Vrchního soudu v Praze, který byl vysloven ve zcela jiné trestní věci. Jeho rozhodnutí přitom není v rozporu ani s dosavadní judikaturou či obecně uznávanou právní naukou, podle níž se kořistění z prostituce ve smyslu ustanovení o trestném činu kuplířství (§204 tr. zák., resp. §189 tr. zákoníku) rozumějí různé způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným za podmínky, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci a hmotně z něho těží. Přitom se nemusí nutně jednat jen o osobu, která prostitutce za úplatu obstarává zákazníky či poskytuje ochranu, ale třeba o řidiče, který ji vědomě vozí za zákazníky, popřípadě o osobu, která jí za úplatu poskytuje nebo zprostředkovává ubytování za účelem provozování prostituce. K naplnění znaku „kořistění“ se nevyžaduje, aby si pachatel vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1872, a v judikatuře R 11/1978).
Naopak za opodstatněnou považuje Nejvyšší soud námitku dovolatele S. M. stran nesprávného právního posouzení otázky jeho zavinění ve vztahu k trestnému činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání tohoto obviněného (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm byly právně relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je třeba připomenout, že právní závěr o zavinění pachatele (ať už té či oné formě), musí být spolehlivě zjištěn na základě výsledků dokazování a musí z nich logicky vyplynout. U nepřímého úmyslu (§4 písm. b/ tr. zák., resp. §15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), v němž měl podle závěru odvolacího soudu jednat dovolatel, je třeba mít za prokázané, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn. Rovněž srozumění u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle právní nauky (srov. např. V. Solnař, Základy trestní odpovědnosti, Academia Praha 1972, str. 218) představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním . Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Eventuální úmysl tedy vždy musí obsahovat prvek vůle.
Výše uvedenými zásadami se odvolací soud ve svých právních úvahách důsledně neřídil, což se následně promítlo i do popisu skutku (bod 7), kde chybí vyjádření subjektivních i objektivních znaků jednak základní, ale především kvalifikované skutkové podstaty trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1 odst. 3 písm. b) tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí pachatel, který kořistí z prostituce provozované jiným a takový čin spáchá jako člen organizované skupiny (srov. 34 písm. g/ tr. zák.).
Dovolatel S. M. se prakticky po celý průběh trestního řízení hájil tím, že pracoval pro Mgr. B. především jako řidič a au pair jeho dětí a vykonával údržbářské práce na jeho domě a zahradě v L. Pokud přijal na základě jeho nabídky účast ve společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., učinil tak proto, aby si zajistil legální příjem. Jestliže poté z pokynu Mgr. B. podepsal ve funkci jednatele společnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí a následně smlouvy nájemní, týkající se inkriminovaných nemovitostí v katastrálním území obcí R. a S. K., neměl vůbec žádné poznatky o tom, že by se v nich provozovala nebo měla provozovat prostituce. Podniky údajně osobně nenavštívil a ani z obsahu podepisovaných smluv nevyplývalo, že by se mělo jednat o noční kluby tohoto typu.
Odvolací soud této jeho obhajobě v podstatě přisvědčil, když na str. 25 odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že skutečně neexistuje, či lépe nebyl proveden, jediný důkaz o tom, že by dovolatel osobně některý z klubů navštívil. Zároveň připustil, že ho spoluobviněný Mgr. B. nutně nemusel považovat za rovnoprávného partnera a že mu nesděloval všechny své záměry. Nedostatek spolehlivého zjištění vědomostní složky úmyslného zavinění však nahradil u dovolatele obecnou a nepřesvědčivou úvahou, že tzv. bílý kůň, který se jako nastrčená osoba propůjčuje k úkonům ve prospěch osoby, která ve věci nefiguruje oficiálně, musel být v případě, kdy šlo o koupi či pronájem domů, „srozuměn s jakoukoli protiprávní činností, jež se v nich může běžně uskutečňovat“, a to i za předpokladu, že by účel těchto úkonů přesně neznal. Tuto myšlenku pak soud rozvedl do závěru, že podepisoval-li dovolatel jako jednatel společnosti K. - zahradnické služby, s. r. o., na žádost Mgr. B. smlouvy, jimž nerozuměl, musel předpokládat, že budou sloužit k něčemu protiprávnímu, případně i k trestné činnosti jako je např. výroba drog či provozování prostituce. Pokud za této situace dostával odměnu jako jednatel uvedené obchodní společnosti, pak si podle názoru soudu musel být vědom, že tento příjem může pocházet z nějaké (jakékoli) trestné činnosti, a pro ten případ s tím být srozuměn.
Na takové velmi zjednodušující a především důkazně nepoložené argumentaci, která staví převážně na hypotézách, bez toho aby soud měl zároveň k dispozici i potřebné důkazy, nebylo možno přijmout spolehlivý závěr o (byť nepřímém) úmyslu dovolatele, zahrnujícím zákonné znaky „kořistění z prostituce provozované jiným“, a o tom, že čin spáchal „jako člen organizované skupiny“ podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud proto shledal uvedenou část výtek dovolatele S. M. plně důvodnou. Závažnost zjištěné vady ve vztahu k osobě tohoto dovolatele nedovoluje trvat na právní moci a stabilitě napadené části rozhodnutí.
Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013, č. j. 8 To 348/2013-8822, ve výrocích o vině a trestu ohledně jeho osoby a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odvolací soud se bude muset v rozsahu zrušení věcí znovu zabývat z hledisek, na která ve svém rozhodnutí poukázal Nejvyšší soud, a poté o podaném řádném opravném prostředku znovu rozhodnout. Jeho právním názorem bude ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán. Jde o především to, aby si ujasnil, zda obviněného S. M. lze vůbec činit trestně odpovědným za trestný čin kuplířství podle §204 tr. zák., případně některou z forem součinnosti k tomuto trestnému činu. Jestliže k tomu bude třeba dokazování doplnit, soud tak učiní, a to případně i k návrhu stran. Jeho právní závěry nesmí být v rozporu s popisem skutku (tzv. skutková věta výroku) a musí být odůvodněny v kvalitě předpokládané ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o dovolání obviněných S. S., D. M. a L. B., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byla opřena o námitky, které pod použité dovolací důvody podle §265b tr. ř. písm. g), resp. e) tr. ř. podřaditelné nejsou, a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v zákoně.
Dovolání obviněného Mgr. I. B. bylo rovněž podáno z valné části v rozporu s obsahem hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak dovolatel relevantně uplatňovat nemohl. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí o odmítnutí dovolání obviněných Mgr. I. B., S. S., D. M. a L. B., jakož i rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci ohledně obviněného S. M., učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, kdy v prvém případě k tomu byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. (rozhodnutí o odmítnutí dovolání) a ve druhém případě podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. (rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí, je-li zřejmé, že zjištěné vady nelze odstranit ve veřejném zasedání).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler