ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1070.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1070/2015-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovolání, které podal obviněný J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 10 To 48/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 8 T 197/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 8 T 197/2014 , byl obviněný J. H. uznán vinným jednak přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním, které spočívalo v tom, že „ dne 28. 05. 2014 kolem 08:45 hod. ve V., ve střeženém objektu věznice, na zdravotním středisku při odvádění z ordinace lékaře na chodbě před ordinací fyzicky i verbálně napadl příslušníka VS ČR dozorce pprap. K. M., tak, že se slovy „já tě zabiju, uškrtím tě“ ho nejprve uchopil oběma rukama za služební oděv – triko v oblasti límce a poté, co pprap. K. M. ustoupil a vytrhl se mu, pokračoval v útoku tak, že vedl úder pravou rukou zaťatou v pěst do oblasti hlavy pprap. K. M., který úder vykryl předloktím levé ruky “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému a nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 8 T 197/2014, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, v rámci něhož napadl výrok o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 10 To 48/2015 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 10 To 48/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 216-217), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. s tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v rámci podaného dovolání rekapituluje dosavadní průběh řízení, a to včetně obsahu řádného opravného prostředku podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Namítá zejména, že skutek uvedený v obžalobě byl dříve posouzen jako kázeňský přestupek, za který mu byl uložen kázeňský trest spočívající v celodenním umístění na uzavřené oddělení na dobu 20 dnů. Tento trest má represivní povahu, což dle jeho názoru brání vedení trestního stíhání proti jeho osobě pro tentýž skutek. Dle obviněného tak byla porušena zásada ne bis in idem, tedy práva nebýt souzen či trestán dvakrát za totožný trestný čin. Poukázal dále na to, že soud prvního stupně k dřívějšímu kázeňskému trestu přihlédl pouze jako k okolnosti významné pro úvahu o druhu a výši trestu. Jeho trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ( Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“), a proto mělo být zastaveno. Cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 738/2003 a vyjadřuje přesvědčení, že je lze vztáhnout i na jeho trestní věc.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 10 To 48/2015, zrušil v celém rozsahu, a taktéž jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 8 T 197/2014, a dále postupoval v souladu s ustanovením §265 l tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 6. 2015, sp. zn. 1 NZO 634/2015.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že uplatněné námitky odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neshledává je však důvodnými. Uvedl, že dovolateli lze přisvědčit v tom, že zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. K porušení zásady „ne bis in idem“ tedy může dojít i v případě postihu pachatele dvěma po sobě následujícími rozhodnutími pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin. V tomto směru se pak jeví nepřiléhavá argumentace odvolacího soudu na str. 3 jeho rozhodnutí, kde se otázkou existence překážky věci rozhodnuté zabýval pouze z hlediska na předmětnou trestní věc zjevně nedoléhajícího ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a možností aplikace čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě ve spojení s §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. se vůbec nezabýval. Na druhé straně však nelze vycházet z toho, že odsouzení pachatele v trestním řízení automaticky brání každé k témuž činu se vztahující rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu. S ohledem na skutečnost, že policejní orgán původně věc vyřídil odložením podle §159a odst. 3 tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. s odkazem na dostačující dřívější kázeňské rozhodnutí, má státní zástupce za to, že předmětné svědčí o tom, že obě rozhodnutí se týkala téhož skutku. Ve smyslu judikatury ESLP i ve smyslu vnitrostátní judikatury by však rozhodnutí o kázeňském potrestání – i za předpokladu, že se týkalo téhož skutku – překážku věci rozhodnuté mohlo založit pouze v případě, že by sankce jím uložená měla trestní povahu. Z tohoto hlediska pak sankce spočívající v celodenním umístění obviněného na uzavřené oddělení na dobu dvaceti dní, kterou byl obviněnému pouze do určité míry zpřísněn režim výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, trestní povahu nemá. Jde pouze o disciplinární sankci, nikoli však trestněprávního charakteru, kterou byl dovolatel postižen za porušení pravidel, která mu ukládá norma správního práva, tj. zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon č. 169/1999 Sb.“); v podrobnostech v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 309/2014. Navíc lze poukázat na výslovné a jednoznačné ustanovení §55 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., podle kterého uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel pouze citoval jeho zákonné znění, kdy neuvedl žádné konkrétní námitky, kterými by namítal nesoulad skutkových zjištění a zákonných znaků trestných činů, kterými byl uznán vinným, nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu tudíž nelze v dovolacím řízení přihlížet.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 10 To 48/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné . Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v §11 tr. ř., přičemž obviněný se dovolává ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., tedy, že byla porušena zásada „ne bis in idem“.
Obviněný namítl, že jeho potrestáním spočívajícím v uložení kázeňského trestu, celodenním umístěním na uzavřeném oddělení na dobu 20 dnů, byla vytvořena překážka věci rozsouzené. Obviněný tuto okolnost považuje za porušení zásady „ne bis in idem“. Zásada „ne bis in idem“ v doslovném překladu znamená „ne dvakrát v téže věci“. Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva . Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě má v českém překladu název „ Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“ . Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. “
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek).
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).
Velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“) sjednotil dosud v některých směrech vnitřně rozpornou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která se týká článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to ve věci Z. proti R. V daném rozsudku velký senát Soudu dospěl k několika podstatným závěrům. „ V projednávané věci vyvstaly před velkým senátem Soudu tři klíčové otázky, a to zdali: 1. první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, 2. delikty, za které byl stěžovatel stíhán, byly stejné (idem), 3. šlo o dvě řízení (bis) “ (rozhodnutí ve věci Z. proti R. - číslo stížnosti; Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112, ze které dovolací soud v tomto usnesení vychází).
ESLP především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy , je nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Velký senát Soudu podotkl, že pojem „trestní řízení“ v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu „trestní obvinění“ zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu „trestný čin“ obsaženému v čl. 7 Úmluvy. Dále se vyjádřil k samotné totožnosti skutku, kdy výklad sjednotil v tom smyslu, že článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je tento druhý „trestný čin“ založen na totožném skutku či v podstatných rysech totožném skutku. Objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res iudicata . Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních . Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě .
V projednávané věci byl obviněnému nejdříve uložen kázeňský trest podle §46 odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb. Jednání, jímž obviněný porušil předpisy o výkonu trestu odnětí svobody, bylo vymezeno následovně: „ dne 28. 5. 2014 v 8:45 hod. byl odsouzený H. na lékařské vyšetření, které v ordinaci praktického lékaře prováděl MUDr. Vorel. Ods. začal lékaři bezdůvodně sprostě nadávat: „ ty debile, já si na tebe budu stěžovat a nechám tě odsud vyhodit, ty zmrde!“ Odsouzený byl, se souhlasem MUDr. Vorla, dozorcem vyzván, aby svého jednání zanechal a ordinaci opustil, což odst. H. učinil. Na chodbě před ordinací, když dozorce zavíral dveře, se odsouzený náhle prudce otočil a chytil dozorce oběma rukama za tričko. Dozorce se vytrhl a odsouzený se napřáhl pravou rukou k úderu na hlavu dozorce “ (č. l. 35 spisu). Tímto porušil obviněný ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., neboť hrubým způsobem urážel ošetřujícího lékaře a následně napadl příslušníka dozorčí služby, který jej z ordinace odváděl , a za to mu byl uložen kázeňský trest dle §46 odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb., a to celodenní umístění do uzavřeného oddělení na 20 dnů. Kázeňský trest byl uložen nepodmíněně.
Z komparace obou uvedených skutků je zřejmé, že skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, je tímtéž skutkem, jak byl tento vymezen v rámci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, resp. jedná se o detailnější popis téhož skutku ve vztahu k jednání obviněného vůči příslušníkovi dozorčí sužby. Lze učinit dílčí závěr, že výše popsané jednání obviněného, které vedlo k uložení kázeňského trestu podle §46 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., za kázeňský přestupek (hrubé porušení ustanovení §28 odst. 1 citovaného zákona) tvoří nedílnou součást jednání významného z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě přečinů, jimiž byl uznán vinným. Totožnost skutku je zde zachována především proto, že jednání i následek jsou alespoň částečně shodné.
Dále je třeba posoudit, zda první sankce v projednávané trestní věci byla dostačující. Komisař Vězeňské služby ČR, Věznice Valdice, oddělení prevence a stížností, věc původně vyřídil odložením podle §159a odst. 3 tr. ř. s přihlédnutím k ustanovení §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. s odkazem na dostačující dřívější kázeňské rozhodnutí (č. l. 46-47). Usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 29. 8. 2014 (č. l. 50-51) bylo usnesení komisaře Vězeňské služby ČR, Věznice Valdice, zrušeno a věc byla předána k dalšímu řízení Policii ČR, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územní odbor Oddělení obecné kriminality Jičín.
Při posouzení otázky, zda první sankce v projednávané trestní věci (tj. kázeňský trest spočívající v uložení 20 dnů na uzavřeném oddělení) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy , Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoli. Uložený kázeňský trest byl trestem uloženým v rámci výkonu trestu, resp. byl důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu trestu a v obecné rovině tedy pravidel, kterými se osoby ve výkonu trestů odnětí svobody mají povinnost řídit. V rámci kázeňského trestu uvedené povahy se nejedná o trest, jímž by se navyšoval trest odnětí svobody, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu povinna se řídit . Obviněný dle rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odsouzenému (č. l. 35-36) ze dne 11. 6. 2014 porušil ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. , které zní: „ Odsouzený je ve výkonu trestu povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice “. Kázeňské řízení tak bylo vedeno nikoli ve smyslu řízení trestního, neboť nebylo, a ani z povahy věci nelze usuzovat, že takovýto postup by byl možný, vzneseno obvinění, na jehož podkladě by proběhlo řízení, jehož výsledkem by bylo uložení kázeňského trestu. Kázeňský trest zde nepostihoval obviněného za následek jeho jednání, tj. užití násilí a vyhrožování usmrcením v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale postih v prvé řadě směřoval proti jeho jednání, jímž obviněný porušil předpisy výkonu trestu odnětí svobody, tedy zejména za vyvolání situace narušují řádný průběh výkonu trestu odnětí svobody ve věznici, respektive návštěvy vězeňského lékaře. Uložením uvedeného kázeňského trestu nebyl prodloužen výkon trestu odnětí svobody uložený obviněnému v rámci soudních rozhodnutí, kdy nelze s takovouto možností ani hypoteticky počítat, neboť není v pravomoci ředitele věznice jakkoli prodlužovat trest odnětí svobody. Tímto kázeňským trestem byl toliko upraven výkon trestu odnětí svobody obviněného, resp. byl zpřísněn jeho výkon, a to na podkladě rozhodnutí, které je zcela v pravomoci ředitele věznice, tj. takového, které bylo vydáno v souvislosti s porušením předpisů o řádném výkonu trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že uvedený kázeňský trest je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli však sankcí trestněprávního charakteru.
K tomu je třeba dodat, že trestní postih dovolatele byl přípustný i s ohledem na ustanovení §55 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., podle něhož „ uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem “. Ostatně i Ústavní soud v rámci svého usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 62/07, uvedl, že výše uvedené zásady vyslovené v judikatuře ESLP nelze chápat tak, že „ trestněprávní charakter má automaticky každé rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu. Nadto i v případě, že by kázeňský postih dle hlavy III. zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů tento charakter měl, nejde o porušení zásady ne bis in idem, pokud jde o situaci, kdy jeden čin naplňuje odlišné skutkové podstaty více deliktů (O. proti Š. - 84/1997/868/1080) “. Přestože závěry stran totožnosti skutku byly později v rámci novější judikatury ESLP překonány (viz výše zmiňovaná věc Z. proti R. ), na závěr, že kázeňský trest spočívající v uložení 20 dnů na uzavřeném oddělení nezakládá překážku věci rozsouzené, lze nadále odkázat.
Předmětná námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak blíže neodůvodnil. Zde je na místě zdůraznit, že v dovolacím řízení může ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel. Takto uplatněná námitka obviněného pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Samotný odkaz na některý z uvedených dovolacích důvodů sám o sobě nepostačuje. Předmětným dovolacím důvodem se proto Nejvyšší soud blíže nezabýval.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu