ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1129.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1129/2015-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný V. E. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 67 To 167/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 63/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. E. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 41 T 63/2014, byl obviněný V. E. H. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že 1. „ dne 6. 11. 2013 v době mezi 02:14 hod. a 3:10 hod v P., A., na Místním oddělení R. a po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů, učinil trestní oznámení u policejního orgánu Policie České republiky, kdy do protokolu záměrně nepravdivě uvedl, že dne 5. 11. 2013 v době po 23.30 hod. poblíž tramvajové zastávky "B. H.", mu revizor dopravního podniku, který u něj předtím prováděl přepravní kontrolu, po cca minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon zn. Sanyo a zároveň se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů LG, z nichž se snažili smazat data, kdy tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté z Místního oddělení R. a dále též nepravdivě uvedl, že měl u sebe obálku s částkou 10.000,- Kč a tuto po celém incidentu s revizory a následném zadržení ze strany policistů a jeho eskortě na MOP R. postrádá “ ,
2. „ dne 6. 11. 2013 v době mezi 13.30 hod. a 16:00 v P., S. na Generální inspekci bezpečnostních sborů, kam se za tím účelem z vlastního rozhodnutí dostavil, po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů učinil trestní oznámení, kdy do protokolu záměrně nepravdivě uvedl, že příslušníci Policie ČR, Místního oddělení R., kteří se dne 5. 11. 2013 po 23.00 hod. jako policejní hlídka Místního oddělení R. dostavili na konečnou zastávku tramvajové linky 22 na B. H., k vyřešení konfliktu mezi ním a přepravními revizory, kteří u něho předtím prováděli přepravní kontrolu, nečinně přihlíželi tomu, jak mu jeden z revizorů cca půlminutovým kroucením ruky z ruky vykroutil jeho diktafon a tento mu sebral, dále že se revizoři zmocnili jeho dvou mobilních telefonů a dohadovali se, jak z těchto vymazat záznam a že měl u sebe obálku s částkou 10.000,- Kč a tuto po celém incidentu s revizory a následném zadržení ze strany policistů a jeho eskortě na MOP R. postrádá “ ,
3. „ dne 21. 11. 2013 v době mezi 15.06 hod. a 15:27 hod v P. – V., N. D., na Generální inspekci bezpečnostních sborů, 11. oddělení-pracoviště P., v rámci pokračování již dříve podaného trestního oznámení, záměrně nepravdivě uvedl, že mu dne 5. 11. 2013 v době předmětné události přepravní revizoři z jeho mobilních telefonů zn. LG úmyslně bez jeho svolení vymazali fotky a videa soukromého charakteru, které pocházely ze srpna až října roku 2013 a tomuto jednání nečinně přihlíželi přítomní policisté Místního oddělení policie R., kdy toto vše činil ve snaze jak revizorům, tak policistům, co možná nejvíce uškodit a způsobit jejich trestní stíhání, přičemž v důsledku těchto jeho trestních oznámení byli policisté pprap. M. J., nstržm. M. O., a nstržm. V. Ž., služebně zařazeni Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie P., Místní oddělení R., A., P. prověřováni policejním orgánem Generální inspekce bezpečnostních sborů, který pod č.j. GITC-533-6/2013 podle §158 odst. 3 tr. řádu zahájil úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle ust. §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku; jednání revizorů Z. K., a L. Č., pak bylo Obvodním ředitelstvím Policie Praha I, Služba kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení obecné kriminality, Bartolomějská 6, 110 00 Praha 1 pod č.j. KRPA-426355/ČJ- 2013-001171-TCA prověřováno stran možného spáchání zločinu loupeže dle ustanovení §173 trestního zákoníku. “
Za to byl odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 41 T 63/2014, podal obviněný V. E. H. odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podala též státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, a to v neprospěch obviněného do výroku o vině.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2015 , sp. zn. 67 To 167/2015 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. při nezměněném výroku o vině zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku nově rozhodl tak, že obviněného V. E. H. odsoudil podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníků zařazen do věznice s dozorem.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 67 To 167/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 779-884), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje zákonem stanovené znaky zločinu křivého obvinění. Dne 20. 7. 2015 obdržel Nejvyšší soud doplnění dovolání (č. l. 812-821). V doplněném dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) a písm. k) .
Obviněný namítl, že obvinění, kterých se měl dopustit dle skutkového stavu, nemohla být podnětem k trestnímu stíhání. Jeho tvrzení, že „ se revizoři zmocnili mých dvou mobilních telefonů LG, z nichž se snažili smazat data “ a že „ jsem měl u sebe obálku s částkou 10.000,- Kč a tuto po celém incidentu s revizory a následném zadržení ze strany policistů a mé eskortě na MOP R. postrádám “, nelze považovat za obvinění z trestného činu, a tedy ani nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění. Křivé obvinění se může týkat jen trestného činu, ale v projednávané věci se jednalo nanejvýše o podezření, tedy nešlo o tvrzení vědomě lživé, tedy zcela jistě skutek nenaplňuje skutkovou podstatu trestního činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku. Dále obviněný poukazuje na absentující subjektivní stránku trestného činu, tj. úmyslu, kdy v jeho případě úmysl jiného křivě obvinit z trestného činu chybí, neboť na základě znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie byla u něj zjištěna smíšená porucha osobnosti, v důsledku které může vnímat realitu subjektivně zkresleným pohledem, kdy z prožité události vyjímá věci, které odpovídají jeho pohledu na věc, a tuto událost poté takto líčí. Ve vztahu k již zmíněným znaleckým posudkům dále uvádí, že v rozhodné době byly jeho ovládací schopnosti sníženy asi na polovinu, a tento stav u něj přetrval v rámci tzv. prolongovaného afektu i v době krátce po události, tedy i v době podání trestního oznámení na MOP a GIBS.
Poukazuje na skutečnost, že věc byla původně soudem prvního stupně vrácena státní zástupkyni k došetření z důvodu zjištění zásadních vad přípravného řízení, neboť nebyly opatřeny důkazy o všech základních skutkových okolnostech potřebných pro meritorní rozhodnutí soudu, kdy provedené důkazy svědčily spíše v jeho prospěch. Znalecký posudek byl zpracován toliko na jeho osobu, nikoli na osobu svědka L. Č., tedy k obecné věrohodnosti svědka a jeho případným sklonům k lhavosti a fabulaci, a nebylo dostatečně zkoumáno, zda zdravotní stav jeho osoby odpovídal zdravotnímu stavu osoby, která byla napadena kopy. Odvolací soud předmětné rozhodnutí nalézacího soudu zrušil a dle názoru obviněného se dopustil nezákonné ingerence do rozhodovací pravomoci soudu prvého stupně, když apriori, dokonce ještě předtím, než došlo k výslechu svědků před soudem, konstatoval, že nepřipouští pochybnosti o věrohodnosti vypovídajících policistů a revizorů, kteří, neboť vypovídají pod sankcí křivé výpovědi, mluví pravdu. Odvolací soud tak zatížil řízení neodstranitelnou vadou řízení, když dal v podstatě nalézacímu soudu pokyn, jak má důkazy hodnotit, přičemž nalézací soud bez vysvětlení zcela pominul okolnosti a relevantní ústavněprávní argumenty, které sám předtím pokládal za zásadní.
Obviněný má za to, že v řízení došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními a taktéž k extrémnímu rozporu mezi výsledky dokazování a na jejich základě učiněnými právními závěry. V této souvislosti namítá, že není spravedlivé, pokud se domáhá prošetření postupu policie a revizorů v dané věci, a byl přitom stíhán za křivé obvinění jen proto, že nejsou žádné jiné důkazy na podporu jeho tvrzení. Vycházet pouze z tvrzení zasahujících policistů a revizorů, zejména za situace, kdy jim hrozil postih, nelze, neboť v takovém případě je dána pochybnost o jejich nestrannosti. Obviněný zmiňuje výpovědi svědků Ž., J., O. a Č., kdy uvádí, že nekonzistentnost v jejich výpovědích, stejně jako v jednotlivých výpovědích jeho osoby vyhodnotil soud naprosto rozdílným způsobem, a to zcela v jeho neprospěch. V uvedeném postupu spatřuje porušení zásady in dubio pro reo. Stejně tak považuje za porušení práva na spravedlivý proces opomenutí řádného odůvodnění odvolacího soudu, proč jim navržený důkaz znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie na svědka Č. nebyl soudem proveden. Neodstranitelnou vadu řízení obviněný spatřuje i v nezákonně zařazeném přepisu SMS zpráv z obou jeho mobilních telefonů, kdy telefony poskytl GIBS za účelem sejmutí daktyloskopických stop a prověření, zda došlo k odstranění fotografií a videozáznamů uložených v nich, nikdy však nedal souhlas ke zjišťování obsahu SMS zpráv, ani k jejich přepisu a šíření. V uvedeném spatřuje zásah do práva na ochranu soukromí ve smyslu čl. 10 Listiny, jakož i do práva na obhajobu podle čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny.
Dále obviněný poukázal na to, že mu bylo znemožněno přečíst v rámci odvolacího řízení svou závěrečnou řeč, kdy byl pouze dotázán, zda souhlasí se svojí obhájkyní, a když přisvědčil, již mu nebylo dáno slovo. Dále namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na pomoc obhájce ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny, kdy mu nebyl přidělen obhájce již v okamžiku jeho podání trestního oznámení u GIBS, neboť jednal v afektu (pravděpodobně v rámci tzv. prolongovaného afektu, jak vyplynulo ze znaleckého posudku), čímž si společně s laicky formulovanými právními otázkami vyřčenými v rozrušení způsobil trestní stíhání, které vyústilo v rozhodnutí o jeho vině a nepodmíněný trest odnětí svobody.
Závěrem se obviněný vyslovil k provedenému dokazování, kdy některé důkazy podrobil vlastnímu zkoumání. Zejména brojil proti závěrům stran jeho předchozích přestupkových řízení vedených v souvislosti s hromadnou dopravou, jejichž povahu nastínil. Dále se vyjádřil k výpovědím policistů stran toho, jak rozdílně popsali okolnosti jejich služebního zákroku, včetně vlastní verze skutkových událostí. Popsal chování policistů i revizorů, přičemž poukázal na svůj zdravotní, zejména psychický stav v době incidentu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl neúplnost výroku, neboť v rozsudku není uvedeno, z jakého trestného činu měl revizory a policisty obvinit, a jakým konkrétním jednáním měl skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění naplnit. Má za to, že tato neúplnost výroku zakládá nepřezkoumatelnost napadaného rozhodnutí, a tedy odporuje principům řádného a spravedlivého procesu. Dále namítá neodstranitelné vady řízení, které způsobují nezákonnost rozsudků soudů obou stupňů, jenž spatřuje jednak v zásadních vadách přípravného řízení, pro něž také soud prvního stupně po předběžném projednání obžaloby věc vrátil státní zástupkyní k došetření s tím, že výsledky dosavadního vyšetřování dostatečně neodůvodnily postavení obviněného před soud.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 67 To 167/2015, a případně též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2015, sp. zn. 41 T 63/2014, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, popřípadě Obvodnímu soudu pro Prahu 6 nové projednání a rozhodnutí věci, popřípadě, budou-li pro takový postup splněny podmínky, aby ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 10. 2015, sp. zn. 1 NZO 994/2015.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla k námitce obviněného, že jednání, kterého se dopustil a byl jim uznán vinným, nenaplňuje žádný ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle ustanovení §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku, že předmětné jednání bylo prokázáno řadou svědeckých i listinných důkazů, přičemž byly naplněny zákonné znaky výše uvedené skutkové podstaty. Obviněný učinil obvinění spočívající v tvrzení, že revizor dopravního podniku, který u něj prováděl přepravní kontrolu, mu trvale odcizil digitální diktafon značky Sanyo, jeden z revizorů mu kroucením ruky z ruky vykroutil diktafon, který mu odcizil, revizoři se zmocnili i jeho dvou mobilních telefonů a dohadovali se, jakým způsobem z nich vymazat záznam, a dále z jeho mobilních telefonů úmyslně a bez jeho svolení vymazali fotky a videa soukromého charakteru. Toto obvinění učinil, přestože byl poučen o následcích v podobě trestního stíhání pro zločin křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku. Dále státní zástupkyně uvedla k námitce obviněného, že nebyl schopen ovládat své jednání, kterou opřel o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie, že uvedené znalecké posudky shledaly rozpoznávací schopnosti obviněného v době páchání trestné činnosti zcela zachovány, kdy ovládací schopnosti byly sníženy částečně asi v polovině stupnice mezi schopnostmi zcela zachovalými a zcela vymizelými, a to vlivem prostého afektu a poruchové osobnosti. V této souvislosti nebyla znalci navržena žádná ochranná opatření, jelikož obviněný je schopen chápat smysl trestního řízení.
Státní zástupkyně má za to, že meritorní rozhodnutí v dané věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání a obviněným uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 67 To 167/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. E. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků nstržm. V. Ž., pprap. M. J., nstržm. M. O. a L. Č., výpovědí a znaleckého posudku znalců MUDr. Vlastimila Tichého, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, přepis SMS zpráv z obou jeho mobilních telefonů, kdy současně namítá i nezákonnost tohoto důkazního prostředku; spadá sem i námitka neprovedení navrhovaného důkazu, a to znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na osobu svědka L. Č.), a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jak se celý incident odehrál, jaká byla povaha jeho zranění, resp. zda tato zranění odpovídala jím uváděným útokům na jeho osobu, zda byly či nebyly jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti v době podání trestního oznámení zachovány), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný detailně popisuje okolnosti předmětného incidentu a chování policistů a revizorů při zákroku vůči jeho osobě, kdy ve vztahu ke své osobě podrobně rozvádí svůj zdravotní, zejména psychický stav v době incidentu).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutků vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Mezi námitky procesního charakteru, tedy takové, které nelze pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, lze zařadit i námitku stran závěrečné řeči, kdy obviněný namítl, že mu nebylo umožněno, aby přečetl svou závěrečnou řeč, stejně tak námitku, že mu nebyl od počátku s ohledem na jeho psychický stav ustanoven obhájce. Nad rámec věci je možno uvést, že ustanovení tzv. nutné obhajoby podle §36 tr. ř. dopadá na taxativně vymezené situace, které se navíc týkají obviněného, nikoli osoby trestný čin oznamující. Stran závěrečné řeči je možno uvést, že tato je upravena v ustanovení §216 tr. ř., kdy je řečeno, že obhájce obžalovaného, popřípadě obžalovaný mluví vždy jako poslední. V projednávané věci byl po závěrečné řeči svého obhájce obviněný dotázán, zda chce něco dodat, tedy mu bylo uděleno tzv. poslední slovo ve smyslu ustanovení §217, na což obviněný odpověděl, že nemá.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod .
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Za relevantní tedy nelze shledat ani námitku obviněného V. E. H., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V rámci obsáhlého dovolání obviněný uplatnil i námitky dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. v obecné rovině odpovídající. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že výše uvedená tvrzení, kterých se dopustil směrem k revizorům a policistům, nemohou naplnit skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku, jelikož se nejedná o obvinění z trestného činu, ale nanejvýš o podezření, které obviněný vyslovil. Taktéž pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitku absence subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění, tj. úmyslu jiného lživě obvinit z trestného činu, kdy má za to, že v jeho případě vzhledem k jeho zdravotnímu, zejména psychickému stavu, tento absentuje.
Zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání , v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání , narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, spáchá-li takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání , povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Za to bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.
Objektem trestného činu křivého obvinění podle ustanovení §345 odst. 2 tr. zákoníku je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřující k trestnímu stíhání obviněného. Jedná se o samostatnou kvalifikovanou skutkovou podstatu, která je ve vztahu speciality k ustanovení §345 odst. 1 tr. zákoníku. Subjektivní stránka u skutkové podstaty podle §345 odst. 2 tr. zákoníku předpokládá úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění [15 odst. 1 písm. a) tr. záoníku], kdy je zde navíc vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, přičemž postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. K naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a taktéž způsob provedení činu, avšak tyto skutečnosti mohou být v zákonem stanovených případech okolnostmi podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §345 odst. 3 tr. zákoníku [srov. zejména písmena c) a d)]. Lživé obvinění musí směřovat vůči určité osobě.
Obvinění z trestného činu spočívá v jednání pachatele, které může být podmětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby . Zpravidla se jedná o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení, kdy forma tohoto oznámení není rozhodná. Lživé obvinění se musí týkat jen trestného činu, tedy činu, který má znaky přečinu nebo zločinu (srov. §14 tr. zákoníku). Pachatel nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu . Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty podle §345 odst. 2 tr. zákoníku není významné, zda osobě lživě obviněné bylo obvinění sděleno, nebo dokonce došlo k jejímu odsouzení, nebo věc byla orgánem trestního řízení odložena, protože křivému obvinění neuvěřil. Postačuje, že pachatel jiného lživě obvinil v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Trestním stíháním se rozumí řízení podle trestního řádu, jehož účelem je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů.
Za zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §345 odst. 3 tr. zákoníku ve vztahu k odstavci 1 a 2 se považuje mimo jiné úmysl jiného vážně poškodit v zaměstnání , narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Vážné poškození v zaměstnání je například přeřazení na nižší funkci, možnost citelného snížení výdělku, možnost výpovědi aj. Stejně tak se za zvlášť přitěžující okolnost považuje, pokud se pachatel dopustí křivého obvinění podle odstavce 1 nebo 2 proti osobě, která vůči němu plnila svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona . Často se jedná o úřední osobu, která vůči pachateli plnila svoji povinnost, avšak toto není nezbytnou podmínkou a okruh osob, které mohou vůči pachateli plnit svoje povinnosti, je mnohem širší. Pokud jde o zavinění u této zvlášť přitěžující okolnosti, stačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3235-3239).
Dle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, obviněný učinil trestní oznámení na policisty pprap. M. J., nstržm. M. O. a nstržm. V. Ž. a revizory Z. K. a L. Č., kdy v bodě 1) obvinil revizory z fyzického napadení a odcizení a poškození jeho osobních věcí, v bodě 2) obvinil zasahující policisty ze zanedbání jejich povinnosti a hrubého zacházení a v bodě 3) tato obvinění vznesl na Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS), kdy na podkladě těchto oznámení byly ve vztahu k zasahujícím policistům zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ve vztahu k revizorům úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku. Obviněný učinil oznámení s úmyslem přivodit jim trestní stíhání, vážně je poškodit v zaměstnání (zejména o tom vypovídá následné oznámení učiněné na Generální inspekci bezpečnostních sborů), kdy se jednalo o jednání v rámci plnění jejich povinností vyplývajících z jejich zaměstnání policistů a revizorů. Nejvyšší soud se ztotožňuje s úvahami nalézacího soudu v tom směru, že i pokud by hypoteticky jednání svědka L. Č. spočívalo v tom, že po nalezení obviněného v křoví vůči obviněnému ve snaze jej udržet do příchodu policie užil drobné násilí (kdy by však takového jednání nebylo ve smyslu ustanovení §76 odst. 2 tr. ř. protiprávní), následné jednání obviněného, který celý incident vygradoval v tvrzení o kroucení ruky ve snaze získat jeho osobní věci, uloupení diktafonu a znehodnocení obsahu jeho mobilních telefonů spočívající ve smazání soukromých videí a fotografií, a to za součinnosti zasahujících policistů, kdy současně naznačil, že mu bylo v době incidentu odcizeno 10.000,- Kč, pak se zcela zjevně jedná o jednání společensky škodlivé, res. naplňující skutkovou podstatu zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), e) tr. zákoníku.
Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu lze odkázat na závěry nalézacího soudu, který uvedl, že „ trestný čin byl spáchán v úmyslu přímém, neboť obžalovaný věděl, že jím tvrzené informace jsou nepravdivé a že tímto svým tvrzením jiné nepravdivě obviňuje ze spáchání trestného činu a že tak může způsobit trestní stíhání policistů, i obou revizorů, tak tyto poškodit v zaměstnání, což byl právě cíl, jehož chtěl obžalovaný dosáhnout “ (str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Namítá-li pak obviněný, že soudy opomenuly závěry znaleckého posudku vypracovaného na jeho osobu, kdy namítá, že jeho ovládací schopnosti byly sníženy, pak lze uvést, že znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie u obviněného prokázaly, že v době spáchání trestného činu byly jeho rozpoznávací schopnosti zcela zachovalé, ovládací pak sníženy částečně, asi v polovině stupnice mezi schopnostmi zachovalými a zcela vymizelými, a to vlivem prostého afektu a poruchové osobnosti. Znalec MUDr. Vlastimil Tichý se vyjádřil v tom smyslu, že „ konstatované snížení ovládacích schopností zhruba na polovinu, nebylo u obžalovaného přítomné pouze v okamžiku samotného konfliktu s revizory a policisty, ale i v době krátce po této události, tj. jak v době, kdy tuto událost líčil na MOP (6. 11. 2013 v 02:14 hod.), tak kdy tuto událost líčil na GIPS (6. 11. 2013 v 13:30 hod.), kdy toto jednání mohlo probíhat, a patrně probíhalo, v rámci tzv. prolongovaného afektu. Jednání dne 21. 11. 2012 již v tomto prolongovaném afektu probíhat nemohlo, kdy v daném případě se již mohlo jednat o tzv. „boj za svoji pravdu“ (str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud vzal tyto závěry v potaz při úvaze o trestu, kdy konstatoval, že „ jak vyplynulo z výpovědi slyšených znalců – dne 6. 11. 2013 (nikoliv však již dne 21. 11. 2013) jednal ve stavu zmenšené příčetnosti, kdy jeho rozpoznávací schopnosti byly sice zcela zachovány, avšak ovládací schopnosti byly vlivem prostého prolongovaného afektu a poruchové osobnosti obžalovaného částečně sníženy, a to asi v polovině stupnice mezi schopnostmi zcela zachovalými a zcela vymizelými .“ (str. 20 rozsudku). Odvolací soud následně závěry znaleckého posudku taktéž zohlednil v rámci nového rozhodnutí o uloženém trestu, kdy obviněnému původně uložený nepodmíněný trest ve výši tří let snížil na dva roky (str. 7 napadeného rozsudku).
Námitce obviněného tedy nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.
Obviněný dále poukázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách, buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou; nebo určitý výrok sice byl učiněn v napadeném rozhodnutí, ale není úplný.
Obviněným uplatněná námitka spočívá v alternativě druhé, tedy, že určitý výrok byl učiněn v napadaném rozhodnutí, ale není úplný. Obviněný má za to, že v rozsudku není uvedeno, z jakého trestného činu měl revizory a policisty obvinit, a jakým jednáním měl skutkovou podstatu trestného činu křivého obvinění naplnit. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na výrokovou část rozsudku (viz výše), kde je přesně uvedeno místo ( P., A., Místní oddělení R. ; P., S. Generální inspekce bezpečnostních sborů ), čas ( dne 6. 11. 2013 v době mezi 02:14 hod. a 3:10 hod ; dne 6. 11. 2013 v době mezi 13.30 hod; dne 21. 11. 2013 v době mezi 15.06 hod. a 15:27 hod ) a způsob spáchání trestného činu ( po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů, učinil trestní oznámení u policejního orgánu Policie České republiky, kdy do protokolu záměrně nepravdivě uvedl, že…; u Generální inspekce bezpečnostních sborů, po náležitém poučení o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů učinil trestní oznámení, kdy do protokolu záměrně nepravdivě uvedl, že… ). Výrok rozsudku zcela odpovídá požadavkům §120 odst. 3 tr. ř., jež jsou na něj kladeny. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na již shora uvedené, že pachatel trestného činu křivého obvinění nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje, je postačující, uvede-li skutkové okolnosti, jež naplňují znaky některého trestného činu. Námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. E. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu