ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1191.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1191/2015 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 5 To 93/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. 11. 2014 , sp. zn. 68 T 9/2014 , byl obviněný J. S. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že: „v přesně nezjištěné noční době kolem půlnoci dne 7. 4. 2014 v prostoru 1. nadzemního podlaží rozestavěné budovy nákupního střediska na adrese: Z., ul. O., okr. Z., Z. kraj, pod záminkou odcizeného mobilního telefonu brutálně fyzicky napadl poškozeného V. Š., trvale bytem N. D., a to tím způsobem, že v situaci, kdy poškozený ležel a spal na podlaze, vedl proti němu nejprve útok opakovanými silnými údery pěstmi do hlavy a obličeje, kdy dále v útoku pokračoval intenzivním kopáním nohama do celého těla včetně hlavy poškozeného a posléze za použití kovového kuchyňského sekáčku na maso, který držel v ruce, vedl opakovaně útok na hlavu poškozeného, kde jej nejméně čtyřmi údery zasáhl kovovou částí do oblasti hlavy, přičemž následně v útoku pokračoval tím způsobem, že uchopil dřevěný stůl a tento hodil po poškozeném, čímž ho zasáhl do oblasti nohou, kdy poté ulomenou dřevěnou nohou od tohoto stolu, o délce 66 cm, vedl útok proti poškozenému tak, že jej minimálně dvakrát silně udeřil do oblasti zad, čímž poškozenému způsobil mnohočetná sečná zranění v rozsahu otevřeného poranění vlasaté části hlavy a obličeje, kdy dále poškozený utrpěl ránu na levém nosním křídle cca 1 cm, ránu horního víčka levého oka cca 3 cm, vertikální ránu na čele cca 3 cm, ránu na hlavě vlevo ve směru na levý spánek délky cca 5 cm, ránu na hlavě vzadu na přechodu temene a týlu délky 2-3 cm, hematomy obou boltců, mnohočetné zlomeniny obličejového skeletu stěny obou čelistních dutin, obou lícních oblouků, zevní stěny levé očnice, šikmou zlomeninu raménka dolní čelisti vlevo, krvácení obou čelistních dutin, vícečetné hematomy na levé polovině zad od levé lopatky až po okraj hrudního koše, zlomeninu 9. a 10. žebra vlevo v lopatkové čáře, zlomeninu 6. a 7. žebra vlevo v podpažní čáře, zlomeninu levé lopatky, a značný průnik vzduchu do dutiny hrudní vlevo a do mezihrudí a masivní průnik vzduchu do podkoží hrudníku, zlomeninu příčného výběžku 1. krčního obratle, necitlivost v oblasti inervace II. větve V. hlavového nervu, kdy uvedená zranění si vyžádala akutní hospitalizaci a odbornou léčbu v Krajské nemocnici T. B. ve Z. od 8. 4. do 18. 4. 2014 a následnou léčbu, přičemž popisovaným jednáním poškozenému reálně hrozil vznik smrtelných poranění, kdy bez intenzivní lékařské péče byl život poškozeného ohrožen dechovou nedostatečností a rozvojem infekce; obžalovaný věděl a byl přinejmenším srozuměn s ohledem na charakter útoku vedený intenzivními a nekontrolovanými údery pěstí a kopy nohou a dále za použití útočných nástrojů ve formě kovového kuchyňského sekáčku na maso a též dřevěné nohy od stolu, a tím, že nekontrolovaným útokem vedeným na hlavu poškozeného i za užití shora zmíněných nástrojů a dále do míst jeho zad a hrudníku, kde se nachází životně důležité orgány, může dojít v případě jejich poškození k ohrožení životně důležitých funkcí, což mohlo vést až ke smrti poškozeného, kdy k fatálnímu a neodstranitelnému následku nedošlo pouze shodou šťastných náhod a příznivých okolností, absolutně nezávislých na vůli obžalovaného “ .
Za to byl obviněný J. S. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku byla obviněnému uložena ústavní ochranná protialkoholní léčba.
Dále byla dle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody v následujícím rozsahu:
- Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Zarámí 160, Zlín, částku 33.195,- Kč,
- V. Š., bytem N. D., fakticky bytem Z., O., částku 197.254,80 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 10. 11. 2014, sp. zn. 68 T 9/2014, podal obviněný J. S. odvolání, které směřovalo do výroku o vině a do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 1. 2015 , sp. zn. 5 To 93/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. S. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 536-541, 543, 546), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítá, že v průběhu řízení byla dvakrát změněna právní kvalifikace stíhaného skutku, kdy se nejdříve jednalo o právní kvalifikaci jednání jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví dle ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale obžaloba byla podána pro zvlášť závažný pokus vraždy, a to provedením zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem dle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Tato změna, se kterou se ztotožnily soud prvního stupně i soud odvolací, nemá dle obviněného oporu v provedených důkazech, kdy skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Naplnění znaku „zvlášť surovým způsobem“ orgány činné v trestním řízení usuzují pouze ze strohého závěru soudního znalce z oboru zdravotnictví, který se ve svém doplňujícím znaleckém posudku vyjádřil v tom smyslu, že útok je možno považovat za zvlášť surový, a to právě s odkazem na užitý sečný nástroj. Přestože obviněný nepopírá svou účast na incidentu, již od počátku trvá na tom, že při útoku sekáček nepoužil, a v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že na sečné straně nástroje nebyly žádné stopy od krve poškozeného. Přitom zranění na hlavě poškozeného byla značně krvácivá. Dle obviněného se soudy s touto skutečností nevypořádaly, jelikož nedostatečně a neurčitě konstatovaly, že ke zničení stop krve došlo při odborném zkoumání, ale existenci stop dokazuje fotodokumentace z místa činu. Dle obviněného žádná z fotografií tuto skutečnost nedokazuje v rozsahu předpokládaného soudním znalcem. Návrh obhajoby na vypracování znaleckého posudku, aby došlo k odstranění nesrovnalostí, byl ale zamítnut. Stejně tak se soudy nevypořádaly s námitkou, že na rukojeti předmětného sekáčku nebyl nalezen biologický materiál obviněného. Zpochybňuje pak relevanci pachových stop, které měl na sekáčku zanechat, kdy má za to, že zcela přesvědčivě vysvětlil, jakým způsobem se jeho pachová stopa mohla na předmětném sekáčku ocitnout. Dále obviněný namítá, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval zjevným rozporem mezi závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a zdravotním stavem poškozeného po incidentu. Má za to, že znalecky zjištěná intenzita útoku by nemohla způsobit poškozenému pouze povrchová kožní poranění a pokud by incident probíhal tak, jak uvedly soudy, muselo by dojít zcela jistě k smrtelným zraněním již při první ráně do hlavy poškozeného. Výše zmíněné nesrovnalosti jsou dle obviněného v extrémním nepoměru k tomu, co je obsah spisového materiálu. Popírá pak i naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu, když ta se dle soudů odvíjí mj. právě i od použití sekáčku na maso, což však obviněný popírá. Je proto přesvědčen, že incident mezi ním a poškozeným je s ohledem na absenci úmyslu poškozeného usmrtit nutno kvalifikovat jako dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Z hlediska „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ pak obviněný v rámci podaného dovolání namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že jeho jednání bylo excesem z nutné obrany, když v rámci své obhajoby tvrdil, že sekáček proti němu naopak prvně použil poškozený. Sám obviněný přitom o sekáčku na maso na místě u poškozeného ani nevěděl. Zpochybňuje v této souvislosti věrohodnost výpovědi poškozeného a konstatuje, že výpověď poškozeného obsahuje celou řadu rozporů, a pokud poškozený verzi obviněného odmítá, je jeho výpověď nevěrohodná. Obviněný si je plně vědom, že v situaci, kdy se mu podařilo odvrátit útok poškozeného, neměl dále pokračovat v útoku a že tímto došlo k excesu z nutné obrany, když za toto své jednání je připraven nést následky. Domnívá se, že i v takovém případě by jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako zločin těžkého ublížení na zdraví.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný J. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 5 To 93/2014, zrušil a dle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 9. 2015, sp. zn. 1 NZO 527/2015.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Mimo meze dovolacího důvodu tak stojí ty námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však dle jeho názoru v dané věci nenastala. Obviněný v prvé řadě zpochybňuje podstatné skutkové zjištění soudů o povaze nástroje, který měl při svém útoku použít, tj. sekáčku. Tato námitka tak brojí proti zjištění soudů, že právě tento nástroj obviněný použil, přičemž tento závěr má spolehlivou oporu jak v odborném zkoumání znalkyně, tak je podepřen i ohledáním místa činu. Tvrzení obviněného, že se soudy s jeho námitkami ohledně absence krevních stop nevypořádaly, pak státní zástupce nepovažuje za pravdivé. Zde lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně na str. 8, kde soud výslovně upozorňuje, že krevní stopy na sekáčku byly při ohledání místa činu v širším rozsahu, než jak byl sekáček následně proveden jako důkaz. Správné jsou pak i závěry soudů z tohoto zjištění vyplývající, když právě z použití tohoto nástroje vůči hlavě poškozeného lze na straně obviněného dovodit minimálně nepřímý úmysl poškozeného usmrtit.
Pokud jde o použitou kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu vraždy podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tak i v tomto případě je třeba důsledně vyjít ze skutkových zjištění soudu. Obviněný zaútočil na poškozeného více mechanismy, opakovaně a za použití nástrojů, jež byly samy o sobě způsobilé zapříčinit smrt poškozeného. Závěr o zvlášť surovém způsobu provedení činu lze přitom učinit přesto, že jednání obviněného bylo na pomyslné škále zvlášť surového způsobu provedení činu spíše bližší spodní hranici takového jednání.
Pokud jde o námitku obviněného, že se jednalo o nutnou obranu a že sekáček měl prvně použít poškozený, pak i tato je založena na odlišném skutkovém základě, který se míjí se skutkovými zjištěními soudů. Dle soudů totiž obviněný zaútočil na poškozeného, který „ležel a spal na podlaze“. Dovozovat za této situace u obviněného stav nutné obrany lze považovat za zcela vyloučené. Uvedené zjištění ohledně pozice poškozeného v době útoku pak má oporu ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož verze poškozeného rámcově odpovídá průběhu události, když poškozený mohl sedět, ležet, zvedat se, popřípadě klečet.
Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 5 To 93/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného V. Š., odborného vyjádření z oboru kriminalistika, obor metoda pachové identifikace, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika, lékařské zprávy o zranění poškozeného, znaleckého posudku a výpovědi znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství; spadá sem i námitka nevypracování znaleckého posudku k odstranění některých pochybností) a vadná skutková zjištění (zejména stran užití sekáčku při útoku, námitky týkající se okolností a průběhu incidentu, resp. kdo byl iniciátorem celého incidentu, kdo první užil sekáček k útoku), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že užití sekáčku nebylo prokázáno) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že k incidentu sekáček neužil, resp. to byl poškozený, kdo na něj zaútočil první a on se tedy toliko bránil, byť překročil hranici nutné obrany).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů , kdy současně vytvářel svou vlastní verzi předmětných událostí.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný dovozuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný současně vznesl námitku, že jeho jednání by s ohledem na absenci užití sekáčku, a tedy nenaplnění znaku „zvlášť surovým způsobem“, stejně jako úmyslu poškozeného usmrtit, bylo sto naplnit skutkovou podstatu dokonaného trestného činu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu s ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku. Předmětnou námitku lze s velkou dávkou benevolence pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně drtivá většina argumentace obviněného je založena na polemice se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a vlastní verzi skutkových událostí.
Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá-li čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem .
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat , pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo .
Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby na dokonaný čin.
Použití sekáčku na maso při útoku na poškozeného bylo prokázáno v rámci provedeného dokazování, zejména pak odborným zkoumáním znalkyně (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství č. l. 117-169), včetně jeho doplnění (č. l. 273-280) a ohledáním místa činu (č. l. 25-28), včetně fotografické dokumentace (č. l. 31- 2), stejně jako výpovědí poškozeného.
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný na poškozeného zaútočil v momentě, kdy se tento nacházel na zemi a spal, tedy byl ve zcela bezbranné pozici, přičemž obviněný jej nejprve brutálně fyzicky napadl opakovanými silnými údery pěstmi do hlavy a obličeje a pokračoval intenzivním kopáním nohama do celého těla včetně hlavy poškozeného a následně za použití kovového sekáčku na maso opakovaně vedl útoky na hlavu poškozeného, kdy jej nejméně čtyřmi údery zasáhl do oblasti hlavy, ani s tímto se však nespokojil a následně uchopil stůl a tímto zasáhl poškozeného do oblasti nohou, přičemž v útoku i nadále pokračoval, když ulomenou dřevěnou nohou od stolu poškozeného nejméně dvakrát uhodil do oblasti zad.
Znalkyně označila útok za „ rozhodně surový, při takovém počtu násilí a kombinaci různých mechanismů dokonce i za zvlášť surový “ (č. l. 278 spisu).
Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu . Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. R 1/1993). Vražda je sama o sobě čin vyznačující se surovostí. Pro naplnění znaku „zvlášť surovým způsobem“ musí jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu, kdy rozhodující je zde způsob, jímž byla oběť usmrcena. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 142. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1476-1477).
Na pomyslné škále je útok v projednávané věci spíše bližší spodní hranici takovéhoto jednání, kdy obviněný vedl útok zejména na hlavu obviněného, k čemuž užil jak pěsti, tak kopy a následně i sekáček na maso, tedy zbraň zcela jistě způsobilou přivodit závažná zranění, potažmo i fatální následek. Je však zřejmé, že pokud je oběť nejprve pěstmi a kopy opakovaně zasažena zejména do oblasti hlavy a následně je nejméně čtyřikrát zasažena v oblasti hlavy sečnou zbraní, pak lze o nápadnější devastaci těla hovořit. Obviněný navíc útočil na poškozeného i v době, kdy tento upadl do bezvědomí, tedy na bezvládné tělo, přičemž k fatálnímu následku nedošlo jen shodou šťastných okolností, zcela nezávislých na vůli a jednání obviněného, kterýžto poškozeného zanechal se závažnými a život ohrožujícímu zraněními na místě, tedy zcela bez pomoci. Ostatně ze znaleckého posudku se podává, že útok byl veden s extrémně velkou mírou brutality, která se v podstatě vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (str. 15 rozsudku). Jinak, než jako brutální, nelze čin obviněného popsat. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěry soudů, že byla naplněna podmínka zvýšené surovosti.
Nelze opomenout ani tu skutečnost, že jednání obviněného mělo zištný motiv, a to získání mobilního telefonu poškozeného. V úmyslu získat majetkový prospěch bude vražda především spáchána v případech, kdy jednání pachatele bude směřovat k zmocnění se věci, peněz nebo jiného majetku oběti. K získání majetkového prospěchu však nemusí dojít . Minimální výše majetkového prospěchu není stanovena, ani velmi malý prospěch sám o sobě neodůvodňuje nepoužití této okolnosti, neboť zásadně svědčí o tom, že pachatel si neváží lidského života a má k němu zcela bezohledný postoj (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 142. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1477-1478).
Stran naplnění subjektivní stránky lze uvést, že předmětná otázka byla ze strany soudů pečlivě zkoumána a v této souvislosti lze odkázat na odůvodnění nalézacího, a potažmo i odvolacího soudu. Nalézací soud uvedl, že obviněný se předmětného jednání dopustil „ nejméně v úmyslu nepřímém dle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kdy věděl, že svým jednáním a to kopy do hlavy a těla poškozeného, použitím sečného nástroje proti hlavě poškozeného, nejméně čtyřmi údery, a dále použitím dřevěné nohy od stolu proti tělu poškozeného, mu může způsobit smrt a pro případ, že tento následek způsobí, byl s ním srozuměn “ (str. 15 rozsudku). Odvolací soud se pak k předmětné námitce vyslovil v rámci odůvodnění napadeného usnesení (str. 12 napadeného usnesení). Konstatoval, že výhradu obviněného, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, je třeba odmítnout. Uvedl, že „ pakliže původcem tohoto fyzického útoku byl právě obžalovaný, byl si plně vědom toho, jakým způsobem a s jakou razancí poškozeného napadá, a pokud se přes uvedené vědomí svého jednání dopustil, svědčí to o jeho vůli čin spáchat a minimálně o srozumění s možnými následky, k nimž pouhou náhodou nedošlo “ (str. 12 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se s těmito závěry zcela ztotožňuje.
S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku. Úvahy stran toho, že jednání mělo být posouzeno toliko jako dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, tak nejsou namístě. I v tomto směru lze odkázat na odůvodnění odvolacího soudu (zejména str. 11-12 napadeného usnesení).
Pokud se jedná o námitku excesu z podmínek nutné obrany, je třeba konstatovat, že tato je založena na obviněným předložené vlastní verzi skutkového stavu a na jeho vlastním hodnocení důkazů, kdy tvrdí, že právě poškozený byl ten, který zaútočil sekáčkem na maso na jeho osobu jako první. Tato skutečnost se ovšem míjí se skutkovými zjištěními soudů. Dle skutkových zjištění soudů to byl právě obviněný, který zaútočil na poškozeného, jenž ležel a spal na podlaze. Uvedená skutečnost pak má oporu ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění). Proto nejsou zachovány meze nutné obrany, pakliže obránce útočníka úmyslně usmrtil, ačkoli stačilo jej poranit , ani usmrtil-li obránce útočníka, aby odvrátil útok na majetek malé závažnosti (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 398-406).
S ohledem na výše rozvedený skutkový stav a zejména pak subjektivní stránku jednání obviněného je v projednávané věci vyloučeno, aby obviněný jednal v nutné obraně. Obviněný napadl poškozeného, když tento spal na zemi. Útoky poškozeného zcela jistě probudily a je taktéž pravděpodobné, že se snažil bránit. I pokud by se snad poškozený následně bránil použitím sekáčku, tedy zaútočil jako první, jak tvrdí obviněný, nelze následné jednání obviněného chápat jako nutnou obranu, neboť poškozeného napadal ještě poté, co tento ztratil vědomí. Pokud zde nebyly splněny podmínky pro užití nutné obrazy, nelze ani spekulovat o tzv. excesu z podmínek jejího užití.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. S. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu