ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1265.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1265/2015 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný R. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 3 To 143/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 249/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 9 T 249/2014, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) c), odst. 2, 3 tr. zákoníku , kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině spočívajícím v tom, že „ dne 6. 10. 2014 v době od 14:00 hodin do 17:40 hodin v O. – T. na ulici V M. nezjištěným způsobem překonal uzavřené, ale neuzamčené vstupní dveře, které byly z vnější strany opatřeny tzv. koulí, a vnikl do budovy Římskokatolické farnosti O.-T., následně uvnitř vnikl do soukromých obytných prostor faráře a z obývacího pokoje ze dvou na stole volně odložených peněženek, odcizil finanční hotovost ve výši 3.000,- CZK a 600,- EURO (27.475,- CZK/1 EURO; kurz ČNB střed ze dne 6. 10. 2014, tedy - 16.485,- CZK), čímž byla způsobena škoda odcizením poškozenému, faráři L. E., ve výši 19.485,- CZK a dále z ložnice ze druhé a třetí zásuvky komody odcizil dvě plastové obálky s finanční hotovostí v celkové výši 98.179,- CZK ke škodě poškozené organizace ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST O.- T.,“
a dále pod bodem 2) výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 30. 10. 2014 v době od 12:45 hodin do 15:10 hodin v O.-S. na ulici S. po předchozím vypáčení dveří vedoucích do sklepních prostor fary do této vnikl a z prostor rodinou faráře obývaného domu odcizil modrou peněženku látkovou v hodnotě 40,- CZK s finanční hotovostí ve výši 300,- CZK a 6 EURO a 66 EUROCENTŮ (165,- CZK), tablet značky ASUS MeMO Pad ME 102A 16 GB, bílé barvy v hodnotě 4.200,- CZK, pánský snubní prsten zlatý (4,42 gr) v hodnotě 3.535,-CZK, fotoaparát značky OLYMPUS včetně baterie, paměťové karty 2 GB značky VERBATIM a černého pouzdra v hodnotě 1.200,- CZK, mobilní telefon značky SAMSUNG SGH-M300 - v hodnotě 0,- CZK, mobilní telefon značky SAMSUNG SGH-E250 - včetně paměťové karty MICRO SD 2 GB značky KINGSTON a nabíječky v hodnotě 0,- CZK, potítka značky WILSON červené barvy v hodnotě 99,- CZK, celkem tři svazky klíčů po dvou, třech a čtyřech klíčích v hodnotě 260,- CZK a bižuterii uloženou ve třech krabičkách v celkové hodnotě 1.200,- CZK, to vše ke škodě poškozeného T. Ch., přičemž na vstupních dveřích do domu způsobil škodu poškozením ve výši 50,- CZK, na vstupních dveřích do sklepa škodu poškozením ve výši 3.000,- CZK a na vstupních dveřích do sklepa z chodby domu škodu poškozením ve výši 1.200,- CZK, vše ke škodě poškozené organizace OBEC CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ V O.-S., u čehož byl vyrušen farářem T. Ch., který R. H. za plotem pozemku fary dostihl a zadržel a poté, co H. farář sdělil, že přivolá policii, na což přítomná manželka faráře reagovala tak, že vytáhla svůj mobilní telefon a pokoušela se vytočit tísňovou linku, R. H. se pokusil T. Ch. vysmeknout a výhružným tónem faráři řekl, " ... zda to má zapotřebí...že má u sebe nůž. .. " a v té chvíli začal šmátrat po kapsách, což doprovázel opakováním, že " ... má u sebe nůž. .. ", poté jej farář pustil, R. H. se dal na útěk směrem k ulici B. pronásledován farářem T. Ch., který jej opět dostihl, zezadu jej svalil na zem, přitom R. H. z brašny vypadl předmětný odcizený tablet, kdy farář pak s pomocí náhodného svědka R. H. zadržel “ .
Shora uvedeného jednání se dopustil, přesto že byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 1 T 58/2008, jenž nabyl právní moci dne 3. 3. 2009, mj. také pro dva trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 54 (padesáti čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který vykonal dne 16. 8. 2014.
Za to byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s §56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to šroubováku s červenooranžovou rukojetí, šroubováku s červenou rukojetí, šroubováku s černou rukojetí s otvorem, šroubováku černé barvy, které jsou umístěny v depozitu 4. OOK, SKPV, Městského ředitelství Ostrava, pod sp. zn. KRPT-220116/TČ-2014-070774-0454.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obžalovaný povinen nahradit škodu způsobenou trestným činem, a to zaplacením peněžité částky:
19.485,- Kč poškozenému L. E., trvale bytem H.,
98.179,-Kč poškozené Římskokatolické farnosti O.-T., se sídlem O.-T., V.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený T. Ch., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Římskokatolická farnost O.-T., odkázána se zbytkem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 9 T 249/2014 podal obviněný R. H. odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 3 To 143/2015 tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 3 To 143/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 421-444), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř. s tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávně hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený od písm. a) až k).
Obviněný v úvodu svého dovolání vznáší námitku proti závěrům soudů, že se vytýkaného jednání dopustil, a taktéž tvrdí, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů. Ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. činí návrh na přerušení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 9 T 249/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 3 To 143/2015.
V rámci svého dovolání dále namítá, že soudy obou stupňů při rozhodování o jeho vině primárně vycházely z jeho doznání obsaženého v protokolu o výslechu na Policii České republiky (dále jen „PČR“) ze dne 31. 10. 2014, kdy toto doznání neučinil dobrovolně a obsah protokolu mu byl vyslýchajícími policisty předložen pouze k podpisu. V této souvislosti uvedl, že jeho doznání bylo vynucené, učiněno pod fyzickým nátlakem a z důvodu fyzického napadení ze strany policisty musel být dokonce ošetřen v nemocnici pro poranění loktu. Na základě tohoto incidentu se obrátil na Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“) s žádostí o prošetření jednání policistů, a taktéž podal trestní oznámení na svého tehdejšího obhájce.
Stran námitky porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení uvedl, že při hlavním líčení konaném u soudu prvního stupně dne 13. 3. 2015 nikdy neprohlásil, že souhlasí s konáním hlavního líčení bez jeho přítomnosti, tak jak je uvedeno v protokolu, kdy pouze uvedl, že se necítí psychicky v pořádku, tak aby mohlo být pokračováno v konání hlavního líčení a žádal o odročení hlavního líčení ze zdravotních důvodů a nutnosti vyčkat na prošetření jednání policistů ze strany GIBS. Soud prvního stupně však v hlavním líčení pokračoval bez jeho přítomnosti, čímž mu bylo odepřeno jeho právo se řádným způsobem hájit a vyjádřit se ke svědeckým výpovědím, především ve vztahu k zločinu vydírání, kdy je pro správné zjištění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu třeba zjistit co nejpřesnější popis situace ze strany obviněného i poškozeného, a tato zjištění navzájem konfrontovat. Dále uvedl, že na základě jeho psychického stavu při hlavním líčení dne 13. 5. 2015, lékařské zprávy z psychiatrické ambulance Městské nemocnice O., vystavené po jeho zadržení, agresi při zadržení a následně u soudu, stejně tak jako možnosti, že se u něj rozvinula skrytá psychická porucha v důsledku dlouhodobého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody, měly vést soudy k závěru o nutnosti znaleckého zkoumání obviněného znalcem z odvětví psychiatrie, což však soudy s odůvodněním na předchozí znalecké zkoumání jeho osoby odmítly. Obviněný má za to, že v době rozhodování o jeho vině neměl soud shromážděny veškeré podklady pro správné rozhodnutí, kdy výše uvedeným postupem porušil základní zásady trestního řízení, které spatřuje zejména v nezákonně získaném doznání, které nevyjadřuje jeho vůli a on jej kategoricky odmítá, a přesto bylo provedeno jako důkaz, stejně tak v konání hlavního líčení bez jeho přítomnosti, s čímž on nikdy nesouhlasil, kdy uvedené považuje za porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.
Ve vztahu k zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku namítá nesprávné právní posouzení skutku a procesní pochybení soudů obou stupňů. V této souvislosti uvedl, že z výpovědí svědků T. a E. Ch. vyplynulo, že poté, co jej svědek Ch. dohnal, uchopil jej za oděv a zamezil mu cestu, se ho důrazně zeptal, co v domě dělal a co má v tašce a zároveň volal na manželku, ať zavolá policii, kdy obviněný uvádí, že tuto okolnost nevnímal a po celou dobu incidentu se toliko soustředil na to, aby se vymanil z držení svědka. Výhrůžky, pokud k nim skutečně došlo, nepoužil v úmyslu odradit svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu, ale aby jej svědek pustil a on mohl utéct. Celý tento incident vnímá pouze jako hádku mezi ním a svědkem Ch. Procesní pochybení soudů spatřuje ve výše zmíněném porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení, kdy neměl možnost být konfrontován s výpovědí svědků T. a E. Ch.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání, a v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 3 To 143/2015, a vadné řízení mu předcházející, a podle ustanovení §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a dále navrhuje ve smyslu §265h odst. 3 a 265o odst. 1 tr. ř. přerušení výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 9 T 249/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 3 To 143/2015, které opírá o okolnosti vyplývající z podaného dovolání.
Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 3 To 143/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. d) a g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 3. 2015 se podává, že poté, co obviněný požádal o odročení hlavního líčení na neurčito z důvodu prošetření jeho podání na GIBS pro nezákonné jednání policistů a současně požádal o lékařské ošetření (kdy není uveden důvod, proč o něj žádá, tedy tvrzení obviněného, že se necítí psychicky v pořádku, jak uvedl ve svém dovolání), bylo předsedou senátu obviněnému sděleno, že tyto důvody nebrání v zahájení hlavního líčení, přičemž návrhy na doplnění dokazování mohou být v průběhu hlavního líčení vzneseny, a tyto mohou vést k následnému odročení hlavního líčení, nikoli však bez jednání (č. l. 325-326 spisu). Poté obviněný uvedl: „ výslovně žádám o to, aby dnešního dne bylo hlavní líčení provedené v mé nepřítomnosti, kdy s mou důvěrou mě bude zastupovat ve věci právní zástupce. Beru na vědomí, že pokud bych si svůj procesní postoj dnešního dne rozmyslel, mohu toto oznámit příslušníkům vězeňské služby, kteří o věci vyrozumí senát “ (č. l. 326 spisu). Nalézací soud konstatoval, že podmínky pro postup podle ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. byly splněny (str. 4 rozsudku nalézacího soudu), v době konání hlavního líčení dne 13. 3. 2015 byl obviněný ve vazbě a od počátku trestního řízení měl obhájce z důvodu nutné obhajoby. Poté tedy v souladu s ustanovením §202 odst. 2, 5 tr. ř. bylo předsedou senátu vyhlášeno usnesení o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.
Tvrdí-li obviněný, že souhlas s konáním hlavního líčení nikdy nedal, neodpovídá toto jeho tvrzení obsahu protokolu o hlavním líčení, kdy výslovně požádal o konání hlavního líčení bez jeho přítomnosti a taktéž vzal na vědomí, že v případě, pokud si svoji neúčast u hlavního líčení konaného toho dne rozmyslí, lze toto oznámit vězeňské službě, která o tom vyrozumí senát. Po celou dobu hlavního líčení byl přítomen obhájce obviněného.
Totožnou námitku vznesl obviněný již v rámci svého odvolání a odvolací soud se s ní dostatečně vypořádal v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž lze přisvědčit argumentaci odvolacího soudu stran toho, že pokud by se tato situace odehrála tak, jak tvrdí obviněný, zcela jistě by na ni reagoval především obhájce obviněného, eventuálně státní zástupce a celá situace by musela být dle jejich návrhů do protokolu zapsána (str. 5 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud tedy shledal předmětnou námitku obviněného neopodstatněnou.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků T. Ch. a E. Ch.; spadá sem i námitka neprovedení znaleckého zkoumání jeho osoby znalcem z oboru psychiatrie), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zejména stran jeho doznání, jenž považuje za nezákonně získané a které nemělo být soudem provedeno jako důkaz; obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že se předmětného jednání nedopustil, resp. výhrůžky, jenž pronesl směrem k svědkovi T. Ch., nebyly učiněny v úmyslu jej odradit od zavolání PČR, ale jeho jedinou snahou bylo vymanit se z jeho držení a utéct).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti je třeba podotknout, že námitku stran tvrzeného nezákonného doznání uplatnil obviněný již v odvolacím řízení a odvolací soud se jí dostatečně zabýval a vypořádal se s ní. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že výpověď, kterou obviněný učinil dne 31. 10. 2014 (č. l. 6-11 spisu), stejně jako jeho výpověď z vazebního zasedání ze dne 2. 11. 2014 (č. l. 15-18 spisu), byly učiněny po zákonném poučení obviněného a za přítomnosti obhájců. Výpověď obviněného z vazebního zasedání byla mimo jiného učiněna před soudcem a státním zástupcem, kdy obviněný přímo uvedl, že na něj nebyl ze strany policie činěn žádný nátlak a že vypovídal dobrovolně. Odvolací soud se rovněž zabýval i zprávou GIBS, na jejímž základě konstatoval, že „ nebylo prokázáno tvrzení obviněného o tom, že by doznání před policisty, jenž učinil v rámci vyšetřování, bylo učiněno pod nátlakem a že by tato výpověď byla zatížená takovou vadou, že by tento důkaz bylo nutno považovat za absolutně neúčinný “ (str. 5 - 6 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s úvahami odvolacího soudu ztotožňuje.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je s jistou dávkou benevolence podřaditelná námitka, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Argumentace obviněného je v podstatné míře založena na námitkách procesního charakteru, kdy obviněný vychází z vlastí verze událostí, resp. staví ji na vlastním hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastních skutkových závěrech.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl , a takový čin spáchá na svědkovi , znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinností.
Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (obecný subjekt).
Za svědka ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751 – 1755).
Dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, byl obviněný dne 30. 10. 2014 na útěku z objektu fary dostižen svědkem T. Ch., který jej zadržel a současně volal na manželku, ať zavolá policii, kdy ve stejný okamžik obviněný výhružně prohlásil směrem ke svědkovi, že „ ať jej pustí, že to nemá zapotřebí, že jej zapíchne, protože má u sebe nůž “ , a v té chvíli si začal šmátrat po oděvu. Svědek T. Ch. dostal strach a obviněného pustil, čehož obviněný využil a opět se dal na útěk, ale po chvíli byl svědkem T. Ch. za pomoci dalšího muže zadržen až do příjezdu policie. Jak svědek uvedl, k vystupňování agresivního jednání ze strany obviněného došlo v okamžiku, kdy volal na manželku, ať zavolá policii. Stejně tak vypověděla svědkyně E. Ch., že agresivní chování obviněného se začalo stupňovat v okamžiku, kdy na ni manžel volal, ať zavolá policii a poté začal manželovi již výše zmíněným způsobem vyhrožovat. Taktéž uvedla, že i ona sama měla z výhrůžek strach. Není tedy pochyb, že výhrůžky, jež obviněný učinil směrem ke svědkovi T. Ch., byly proneseny v úmyslu odradit jej, resp. jeho manželku, svědkyni E. Ch. od zavolání policie. V této souvislosti Nejvyšší soud opětovně podotýká, že za svědka ve smyslu §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku je třeba považovat nejen osobu, která již byla předvolána jako svědek, a má tedy procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka je nezbytné považovat osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (srov. R 15/2002).
S přihlédnutím k výše uvedenému, a v souladu s názorem soudu nalézacího i odvolacího, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková podstata trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku byla za daných (prokázaných) okolností naplněna.
Námitce obviněného tedy nelze přiznat jakékoliv opodstatnění.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu napadaného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo třeba o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. prosince 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu