ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1472.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1472/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný M. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 47/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 1 T 6/2014 , byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině spočívajícím v tom, že „ v době od 18. 6. 2013 do 11. 10. 2013 v P., P. l., v bytě v pátém patře, který obýval společně se svou přítelkyní poškozenou A. K., tuto poškozenou opakovaně, se stupňující se frekvencí a hrubostí, v posledních týdnech soužití již takřka každodenně urážel a ponižoval, zejména tak, že zlehčoval a vysmíval se náplni její pedagogické práce na základní škole, jejímu vyššímu vzdělání a slovně útočil na její snahy o další zvyšování odborné kvalifikace; nazýval ji „feťákem“ za to, že začala brát psychofarmaka proti zvýšenému stresu a úzkostem, které v důsledku jeho zlého jednání prožívala; dehonestoval před poškozenou její přátele, kolegy a školitele, pohrdavě a výsměšně se vyjadřoval o jejích dvou dospělých dětech, s nimiž se pro jeho apriorně negativní vztah k nim dost dobře nemohla již doma scházet; sekýroval poškozenou s křikem za to, že údajně nedostatečně či nesprávně provádí práce v domácnosti; osoboval si striktní kontrolu nad přesnou dobou jejích příchodů ze zaměstnání, takže se domů k soužití s obžalovaným vracela v narůstajícím strachu a úzkostech; nepředvídatelně se na poškozenou bez zjevných objektivních příčin s křikem a nadávkami utrhoval, ačkoli mu zkraje po prvních takových projevech sdělila, že ji takové jeho chování trápí a významně zhoršuje její psychický stav; opakovaně poškozené gesty i slovy dával najevo své znechucení její osobou a zároveň jí hrubě a vulgárně vyčítal její ochladnutí v intimní sféře; své soužití s poškozenou před ní ostentativně interpretoval jako své neštěstí a po celou dobu jí ve zjevně narůstající nenávisti častoval vulgárními výrazy uvedenými ve spise - což vše dohromady velmi těžce zhoršovalo sebecítění, psychické zdraví a životní pocity poškozené, která se na konci tohoto období začala zamýšlet nad tím, jak by pro ni již těžko snesitelné soužití s obžalovaným mohla ukončit “;
dále zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 11. 10. 2013 v době mezi 18.45 hodin a 23.40 hodin v P., P. l., v bytě v pátém patře, který obýval se svou přítelkyni poškozenou A. K., poté, co se v průběhu dne opil, poškozenou po jejím příchodu domů napadl nejprve slovy „co tady chceš, zdechni, chcípni!“ a pak se slovy „co si o sobě myslíš, kurvo, píčo, tady zdechneš dneska, už toho mám dost“ napadl poškozenou opakovanými silnými údery malíkovou hranou ruky do obličeje, načež jí zkroutil ruce za záda, srazil ji tváří k podlaze a dále ji bil, nedbaje jejích proseb, aby násilí zanechal, a když se pokusila křičet o pomoc, stáhl deku z gauče, omotal ji kolem její hlavy a přitom ji zároveň rukou tiskl krk tak, že se dusila, což v ní vyvolalo akutní strach, že ji obžalovaný na místě zabije; po chvíli oddechu začal poškozenou bít do hlavy deštníkem, začala silně krvácet, a když se deštník silou úderů zlomil, obžalovaný pronesl „ještě tady mám nůžky“, nicméně pak od dalšího násilí upustil, nařídil však poškozené, aby se svlékla donaha a lehla si na podlahu, což ve strachu splnila, zatímco on opodál popíjel alkohol, při tom poškozenou zahrnoval zlobnými výčitkami, což ukončil sdělením, že ji má vlastně strašně rád, pak ochabl a nebránil poškozené v tom, aby se oblékla a později v noci i se psem odešla z bytu; očividně těžce zbitá poškozená se uchýlila ke své nedaleko bydlící kolegyni, která neprodleně přivolala rychlou záchrannou službu a policii;
tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozené A. K. pohmoždění obou očních bulbů, rozsáhlý podkožní krevní výron v okolí pravé očnice a obou víček pravého oka, uzavírající oční štěrbinu, šířící se do pravé spánkové krajiny, se splývajícím krevním výronem ve spojivce pravého oka; dále zlomeninu spodiny pravé očnice s vpáčením kostních úlomků do nitra pravé čelistní dutiny a se zakrvácením dutiny horní čelisti vpravo; dále podkožní krevní výron dolního víčka levého oka, otok měkkých tkání levé tváře, otok měkkých tkání v obou spánkově temenních krajinách - tedy způsobil poškozené středně těžké (fyzické) zranění, které si vyžádalo klidový režim s předpokladem jeho trvání po dobu čtyř až pěti týdnů, s omezením v běžném způsobu života v důsledku bolestivosti poranění a nezbytného klidového režimu, přičemž mechanismus, kterým byla tato zranění způsobena, byl ze soudně lékařského hlediska způsobilý k vyvolání závažného následku v podobě těžké újmy na zdraví pro delší dobu trvající poruchu (fyzického) zdraví či poškození důležitého orgánu;
následně se však u poškozené rozvinul v důsledku surového, zraňujícího a její lidskou důstojnost snižujícího útoku obžalovaného posttraumatický stresový syndrom, z důvodu této vážné poruchy zdraví přes svou snahu nebyla schopna řádně vykonávat své povolání pedagožky, takže jí musela být v důsledku nejprve fyzických a posléze psychických traumat lékaři ordinována pracovní neschopnost od 12. 10. 2013 do 21. 11. 2013, poté od 29. 11. 2013 do 23. 12. 2013, a poté od 4. 2. 2014 trvající nepřetržitě dosud do dne vyhlášení rozsudku 24. 4. 2014, s předpokladem jejího dalšího nepřetržitého trvání dle zprávy odborného lékaře psychiatra do konce června 2014, a tohoto jednání se obžalovaný dopustil, přestože byl odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 18T 42/2001, pro pokus trestného činu (těžkého) ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona “;
a taktéž přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 3) výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ od blíže nezjištěné doby do dne 11.10.2013 v P., P. l., v bytě v patře přechovával dlouhou střelnou kulovou zbraň, jednoranovou pušku - malorážku, blíže nezjištěné značky cal. 22 long rifle, nezjištěného výrobního čísla a 130 ks příslušných nábojů, které si v blíže nezjištěné době bez povolení opatřil nezjištěným způsobem, přičemž jejich držení podléhá registraci podle §41 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu a povolení podle §12 uvedeného zákona, které je vázáno na vydání zbrojního průkazu “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1, 2 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to jednohranné pušky – malorážky, blíže nezjištěné značky, cal. 22 long rifle, nezjištěného čísla, a 130 příslušných nábojů.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit:
I. poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, částku 7.548 Kč;
II. poškozené A. K., bytem P., P. L., náhradu majetkové újmy v celkové výši 91.266 Kč;
III. poškozené A. K., bytem P., P. L., náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 40.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. K. se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 1 T 6/2014, podal obviněný M. B. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání v neprospěch obviněného podala i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, které směřovala toliko do výroku o trestu obviněného.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 47/2014 , a to tak, že odvolání obviněného M. B. i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 47/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 536 − 538), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení. Obviněný je přesvědčen, že měl být pro skutky kvalifikované dle §199 odst. 1 tr. zákoníku a dle §279 odst. 1 tr. zákoníku zproštěn obžaloby a jednání kvalifikované jako zločin těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku mělo být kvalifikováno jako ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve vztahu k přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí obviněný namítl, že v žádném případě nesouhlasí s tím, že by se daného přečinu dopustil. Popírá, že by poškozenou jakkoliv hrubě urážel, ponižoval a vulgárně jí nadával. Pokud na poškozenou někdy zvýšil hlas a použil při tom sprosté slovo, pak k takovému jednání z jeho strany došlo pouze výjimečně. Poukazuje rovněž na závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Petrem Navrátilem a prim. PhDr. Jiřím Klosem, podle něhož charakter a forma partnerského soužití obviněného a poškozené primárně nenaplňuje zcela a jednoznačně znaky domácího násilí vedoucího k tzv. syndromu týrané osoby u poškozené. Nikdy se k ní nechoval takovým způsobem, že by to v poškozené mohlo vyvolat strach či zhoršit její psychické zdraví a životní pocity. Poškozená taktéž nikdy neprojevila vůli opustit jej či jejich společnou domácnost. Jedinými důkazy svědčícími o tom, že se dopustil předmětného jednání, je výpověď poškozené, podpořená výpovědí její dcery T. B., která však s nimi nebydlela, a tedy ani žádnému konfliktu mezi ním a poškozenou přítomna nebyla.
K odsouzení za zločin těžkého ublížení na zdraví pak obviněný uvedl, že uvedeného dne se ublížení na zdraví sice dopustil, když poškozenou udeřil do obličeje, avšak zdůrazňuje, že toto jeho jednání bylo vedeno v silném rozrušení ze strachu, že poškozená má jiného partnera, neboť jinak si nedokázal vysvětlit, že poškozená chodí stále tak pozdě z práce domů, navíc pod vlivem alkoholu, kdy před incidentem vypil více než půl litru tvrdého alkoholu. Stran provedení útoku namítl, že nebylo prokázáno, že by poškozenou bil deštníkem, když na deštníku nebyla zjištěna krev poškozené. Ke spáchání činu se plně doznal a projevil nad svým jednáním lítost, a to několika dopisy adresovanými poškozené a dále při svém výslechu před soudem prvního stupně. Stejně tak i jeho chování po spáchání činu je třeba brát jako polehčující okolnost, a stejně tak by mělo být přihlédnuto i ke skutečnosti, že od předchozího odsouzení již uplynula dlouhá doba, po kterou se nedopustil jakéhokoliv závadného jednání a vedl řádný život. Obviněný má za to, že s ohledem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ze dne 30. 10. 2013 znalkyně MUDr. Olgy Plockové-Tatičové, která konstatovala, že zranění poškozené lze charakterizovat jako středně těžké ublížení na zdraví s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopnosti 4 − 5 týdnů, měl být předmětný skutek kvalifikován jako ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kde sazba trestu odnětí svobody je od šesti měsíců do tří let.
Obviněný rovněž nesouhlasí se svým odsouzením za přečin nedovoleného ozbrojování, neboť v žádném případě neměl v úmyslu přechovávat zbraň, ani její části nebo díly. Jak v průběhu řízení objasnil, výše uvedenou zbraň získal jako dědictví po osobě blízké asi před 25 lety, tuto zbraň následně uložil do kufru se starými věcmi a zapomněl na to, že ji má. V době, kdy uvedenou zbraň nabyl do vlastnictví, nevěděl, že se jedná o zbraň podléhající jakékoliv evidenci, k jejímuž držení by byl zapotřebí zbrojní pas, myslel si, že se jedná o vzduchovku, k níž povolení není zapotřebí. Ze zbraně navíc nikdy nestřílel. O tom, že zbraň stále existuje, se odsouzený dozvěděl až při výslechu dne 19. 12. 2013, kdy byl vyslýchán pro jiný trestný čin, stejně tak se dozvěděl, že zbraň podléhá povolení. V průběhu řízení nepopíral své vlastnictví k uvedené zbrani, nicméně je přesvědčen, že v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu nedovoleného ozbrojování, a proto obviněný za tento přečin neměl být odsouzen.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 47/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 1 T 6/2014, a sám ve věci rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný opakuje své námitky z dosavadního průběhu trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací, a to již opakovaně. Uvedla, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pokud jde o přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Je patrno především z psychického postižení poškozené, že tato jednání ze strany obviněného byla velmi závažným zásahem do její integrity nejen fyzické, ale i psychické, neboť především výpověď poškozené A. K. je zcela jednoznačně potvrzena četnými lékařskými zprávami, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství a fotodokumentací založenou ve spise. Zejména je třeba poukázat na vznik a intenzitu posttraumatického stresového syndromu, o který správně zejména soud prvého stupně opřel své právní závěry o dokonaném zvlášť závažném zločinu těžkého ublížení na zdraví, přičemž ve spisových materiálech jsou doloženy závěry znalců z odvětví psychiatrie a klinické psychologie, kteří tyto závěry stvrdili i v hlavním líčení.
Pokud jde o přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, pak zde je třeba odkázat na odborné vyjádření z oboru kriminalistiky odvětví balistiky s tím, že obviněný měl dlouhodobě v držení zbraň komorovanou na náboj 22 long rifle, k jejímuž držení oprávněn nebyl. Jeho tvrzení, že měl za to, že jde o flobertku, respektive že nevěděl, že k jejímu legálnímu držení je třeba zvláštního oprávnění a že zbraň podléhá registraci, jej nemůže nikterak vyvinit, neboť jako dospělá, plně příčetná, tedy i plně trestně odpovědná osoba si musí být vědom, že ačkoli zbraň zdědil, je povinen ji odevzdat, neboť k jejímu držení nemá oprávnění.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 8 To 47/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují zejména do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2) zejména výpovědi poškozené A. K. a svědkyně T. B., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Navrátila, a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ze dne 30. 10. 2013 MUDr. Olgy Plockové-Tatičové) a vadná skutková zjištění (ve vztahu ke skutku pod bodem 1) sem spadá obecná námitka, že se vytýkaného jednání nedopustil a skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, ve vztahu ke skutku pod bodem 2) se jedná pak jedná zejména o námitku, že nebylo prokázáno, že by poškozenou bil deštníkem, a v rámci skutku pod bodem 3) námitka, že zbraň získal v rámci dědického řízení), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy při svém rozhodování neměly žádný relevantní důkaz jednoznačně prokazující jeho vinu) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2) obecně uvedl, že hádky s poškozenou nevybočovaly z mezí běžných neshod mezi partnery, zdůraznil, že jí nikdy bezdůvodně vulgárně nenadával a ani se k ní nechoval takovým způsobem, že by to v ní mohlo vyvolat strach či zhoršit její psychické zdraví a životní pocity, a přestože ji dne 11. 10. 2013 udeřil, uvedeného jednání lituje, což dal jasně najevo svým jednáním; ve vztahu ke skutku pod bodem 3) pak uvedl, že zbraň nabyl do vlastnictví jako dědictví po osobě blízké asi před 25 lety, a uložil ji do kufru se starými věcmi a zapomněl na to, kdy si nebyl vědom toho, že podléhá jakékoli evidenci).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný byl odsouzen za přečin týrání osoby žijící ve společném bydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí .
Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím , tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/2006). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Stejně tak se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku].
Obviněný svým jednáním, tak, jak je popsáno v bodě 1) výroku z rozsudku, zcela jistě naplnil předmětnou skutkovou podstatu přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, kdy se jednalo o týrání prostřednictvím verbálních a neverbálních útoků, které měly za následek zhoršení psychického stavu poškozené. Hrubé nadávky, výčitky, zesměšňování její osoby a jejích profesních a osobních snah, stejně jako napadání blízkého vztahu k jejím dětem poškozená pociťovala jako těžké příkoří. Námitka obviněného, že poškozená ve vztahu s ním zůstala, resp. neprojevila žádnou vůli ho opustit, je poněkud naivní. Nalézací soud se podrobně vyjádřil jak k osobě poškozené a její pozici ve vztahu s obviněným, tak k osobě obviněného, kdy vycházel nejen z jeho výpovědi, ale především ze znaleckých posudků vypracovaných na jeho osobu (č. l . 47 až 67, 71 až 84). Na podrobné odůvodnění nalézacího soudu lze tedy odkázat – bod 1) část V. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
Obviněný uplatnil relevantní námitku spočívající v tom, že jeho jednání pod bodem 2) výroku o vině nemělo být posouzeno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, ale jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, a to opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus.
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví , tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života , což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. j) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Východiskem pro správné posouzení těžké újmy na zdraví je stav před poškozením zdraví , nikoli stav zcela zdravého člověka, přičemž rozhodující je, do jaké míry se zhoršil stav poškozeného oproti jeho předchozímu stavu. Zásadně však nezáleží na tom, zda ke zhoršení přispěl zvláštní psychický nebo fyzický stav poškozeného , bez něhož by byla intenzita jeho poškození zdraví mírnější (srov. R 31/1973). Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku , nicméně závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním , který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci.
Nalézací soud při posouzení skutku popsaném pod bodem 2) výroku vycházel jak z výpovědi poškozené A. K., tak z fotodokumentace, a zejména pak ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Olgy Plockové-Tatičové (č. l . 265 až 270), lékařských zpráv k utrpěným následkům poškozené (č. l . 260, 261, 262 spisu) a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, vypracovaný prim. PhDr. Jiřím Klosem, Ph.D, na osobu poškozené (č. l . 275 až 291). V projednávané věci nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví v rovině fyzické, jak ostatně soud nalézací podrobně vysvětlil v rámci odůvodnění rozsudku, kdy „ poranění na těle se bez nutnosti operativního zákroku konzervativní léčbou vyhojila do pěti týdnů “, tedy „ šlo v tomto ohledu o „prosté“ ublížení na zdraví “, nicméně relativně těžší intenzity. Nalézací soud uvedl, že „ nutná léčba omezující poškozenou v obvyklém způsobu života přesáhla několikanásobně dobu jednoho týdne, která je ve smyslu judikatury spodní hranicí „prostého“ ublížení na zdraví “. Jednání obviněného však mělo za následek způsobení těžké újmu v oblasti duševního zdraví poškozené A. K.. Přetrvávající psychické problémy poškozené jako důsledek jednání obviněného měly za následek vznik posttraumatického stresového syndromu, který je doložen závěry znalců a který omezuje poškozenou v obvyklém způsobu života. Nalézací soud uvedl, že „ dané problematice při provádění dokazování a při jeho hodnocení věnoval náležitou pozornost a dospěl k závěru, že poškozená v přímém příčinném vztahu k násilnému jednání pachatele utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu relativně vysoké intenzity, která je vážnou poruchou zdraví, jež v jejím případě má delší trvání “, kdy na tomto závěru nic nemění skutečnost, že diagnosticky byla zachycena až po vyhojení fyzických následků útoku, kdy „ takovýto průběh časové prodlevy v nástupu po šokujícím, psychicky zraňujícím dopadu děje, který ji vyvolal, je u této psychické poruchy zcela typický “ – bod 2) část V. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obviněný se v rámci svých námitek soustřeďuje toliko na fyzická zranění, která poškozená utrpěla, a zcela opomíjí následky závadného jednání v oblasti psychického zdraví poškozené. Jak bylo uvedeno výše, rozhodující je stav před poškozením zdraví , nikoli stav zcela zdravého člověka, a pokud byla poškozená již před útokem osobou vykazující zvýšenou zranitelnost v psychické oblasti, jak ostatně dokládá i samotný skutek pod bodem 1) výroku, pak se jednalo o útok na osobu o to zranitelnější. Uvedené právní kvalifikaci a zejména pak odůvodnění soudů nelze v tomto bodě ničeho vytknout.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) výroku o vině stran přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítl neprokázání subjektivní stránky předmětného přečinu.
Přečinu nedovolené ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně.
Objektem trestného činu nedovoleného ozbrojování je zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví , které vyplývá z nekontrolovaného držení, nošení nebo výroby střelných zbraní, jejich hlavních částí nebo dílů, střeliva a výbušnin. K nabývání, držení a nošení střelné zbraně a střeliva je třeba zásadně povolení, které se prokazuje jednotným dokladem, a to zbrojním průkazem nebo zbrojní licencí – viz. zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních). Jde o úmyslný ohrožovací trestný čin, který je dokonán (srov. výklad k §21 tr. zákoníku) již výrobou, opatřením nebo přechováváním jedné střelné zbraně.
Obviněný měl po nezjištěnou dobu, resp. do 11. 10. 2013 v držení střelnou zbraň. Podle odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky se jednalo o kulovou zbraň, jednoranovou pušku - malorážku, blíže nezjištěné značky cal. 22 long rifle (hovorově tzv. „malorážku“), k jejímuž legálnímu držení je oprávněn toliko držitel zbrojního průkazu, kdy obviněný držitelem předmětného průkazu nebyl. Dále bylo u obviněného zajištěno 130 ks příslušných nábojů, jejichž držení taktéž podléhá registraci podle §41 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu a povolení podle §12 uvedeného zákona, které je vázáno na vydání zbrojního průkazu. Obviněný je dospělou a zcela svéprávnou osobou, a lze tedy předpokládat, že pokud do jeho držení přešla střelná zbraň, která zcela jistě není věcí běžné potřeby, zaujme k této skutečnosti odpovědný postoj, tedy se ujistí, že vlastnictví takovéto zbraně, nepodléhá zvláštnímu režimu, resp. povolení. Pokud pak tvrdí, že zbraň zdědil, měl tuto odevzdat. Jeho subjektivní pocit, že se nejednalo o zbraň podléhající registraci, jej odpovědnosti a z toho plynoucích následků nezbavuje, resp. nevyviňuje.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. B. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata