ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1583.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1583/2014-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný S. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 12 To 323/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 107/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 2 T 107/2014 , byl obviněný S. D. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v blíže nezjištěné době nejméně od prosince 2006 do 14. 01. 2014 ve společné domácnosti fyzicky a psychicky týral svou přítelkyni P. F. tím způsobem, že nejprve v bytě na adrese P., K., v prosinci 2006 ji opakovaně udeřil rukou do obličeje z důvodu, že nevyndala oblečení z pytlů po stěhování, přičemž jí vyčítal, že chodí do práce, podezíral ji, že má milence, neustále jí telefonoval a kontroloval jí, dále pak v březnu 2007 ji zcela bezdůvodně několikrát udeřil do obličeje, načež po těchto úderech poškozená omdlela a částečně přestala slyšet na levé ucho, měla oteklý obličej, zvracela a měla velké bolesti hlavy, dále asi po měsíci ji zase začal slovně napadat vulgárními nadávkami, nechtěl ji pouštět do práce, opět ji začal bít, přičemž intenzita i četnost jeho útoků se neustále stupňovaly, takže ji bil téměř denně, zejména údery do obličeje a hlavy, v jednom případě dokonce zapálil postel, ve které poškozená ležela, při jednom z dalších útoků jí zlomil ukazováček levé ruky, kdy poškozená nevyhledala lékařskou pomoc a v důsledku čehož došlo k trvalému omezení hybnosti tohoto prstu, přičemž po těchto útocích odcházela poškozená ke své matce V. H., ale posléze se vždy k obžalovanému vracela zpět do společného obydlí, dále pak v měsíci červenci 2010 obžalovaný poškozenou fyzicky napadal asi tři dny v kuse, čímž jí způsobil zhmožděniny, otoky a krevní výrony na hlavě, v obličeji a na horních končetinách a vypadnutí několika zubů, a ve svých útocích pokračoval i v pronajaté chatce v obci Ch., okres B., kam se v roce 2010 společně přestěhovali a kde jí opakovaně vulgárně nadával, fackoval ji, tahal ji za vlasy, kopal ji a bil ji pěstmi do různých částí těla a různě ji ponižoval, například v jednom případě poškozenou úmyslně pomočil, když spala v posteli, ničil její osobní věci a oblečení, dále pak v měsíci květnu 2011, po přestěhování do domu v obci S., okres N., J., opět poškozenou fyzicky napadal, kdy jí fackoval, vulgárně jí nadával a vyhazoval ji z domu, poté v listopadu 2013, po vzájemné hádce jí začal nadávat, že je „kunda zasraná a děvka bezcenná“, načež se poškozená ze strachu z dalšího fyzického napadení pokusila utéci, on ji však před jejich domem dostihl a srazil ji k zemi, kopal ji do celého těla, tahal po zemi a snažil se ji dostat zpět do domu, přičemž poškozená utrpěla blíže nezjištěné poranění ledviny, kdy v důsledku tohoto poranění trpěla velkými bolestmi, nemohla dýchat ani chodit a po dobu 14 dní močila krev, načež se odstěhovala ke své matce, ale do Vánoc 2013 se k obžalovanému vrátila a ten ji přímo na Štědrý den opětovně fyzicky napadl několika ranami do obličeje, prohlásil že dokope i jejich psa a následně rozbil její mobilní telefon úderem o zem, a dne 14. 01. 2014 po předchozí hádce, kdy poškozené vyhrožoval, že jí šroubovákem vypíchne oko, a opět ji fyzicky napadl ve chvíli, kdy telefonovala své dceři N. F., aby si pro ní přijela, a při tomto útoku ji tloukl do celého těla včetně hlavy, chytil jí za vlasy a kopal do ní a típl o její levé lýtko hořící cigaretu, po chvíli odvedl poškozenou do koupelny se slovy, že odtamtud už nevyjde živá a že když ho udá na policii, tak zabije jejího syna, zde jí začal škrtit hadicí od sprchy, přičemž jí vulgárně urážel nadávkami „ty kundo, mrdko, bezcenná kurvo, svině, mršino, píčo“, a tímto jednáním způsobil poškozené zhmožděniny na těle a odřeniny na bradě, ve spánkové krajině, vlevo na krku, dolním víčku levého oka, na levém boltci, na levé paži a předloktí, pravé bederní krajině a zadní straně pravého stehna a spáleninu na levém lýtku “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, se sídlem Hornická 209, Kutná Hora, škodu ve výši 1 761 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 2 T 107/2014, podal obviněný odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 12 To 323/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 12 To 323/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 585 − 588), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že má za to, že mu měl být uložen mírnější trest a že odvolací přezkum se jeví jako nepřesvědčivý, přičemž použitá právní kvalifikace nebyla dostatečně důkazně podepřena a odvolací soud bez náležité analýzy odmítl pochybnosti, které se v trestním řízení objevily a kteréžto i nadále přetrvávají. Obviněný se v rámci podaného dovolání uchyluje k argumentaci již užité v průběhu trestního řízení, včetně řádného opravného prostředku. Podrobně rozebírá osobnost poškozené a její chování jak během soužití s ním, tak během trestního řízení a po pravomocném skončení trestní věci. Zdůraznil, že její postoj i výpovědi byly „vrtkavé“, kdy původní verze její výpovědi, kterážto pro jeho osobu vyznívala negativně, byla smyšlená, ovlivněna přítomností její matky a dcery, kdy poškozená nechtěla, aby tyto zaregistrovaly její drogovou závislost. Obviněný v této souvislosti dále podrobně poukazuje na drogovou závislost poškozené a důsledky, které tato měla na soužití s ním a následně i její výpovědi a postoj v rámci trestního řízení. Dále zdůraznil, že u poškozené nebyl shledán syndrom týrané osoby, kdy se jedná toliko o citový vztah vykazující určitá specifika, kdy osobnost poškozené byla označena za submisivní. Stejně tak poukázal na skutečnost, že znalci neshledaly u něho násilnickou povahu. Dle obviněného se jednalo o jakési excesy omezené pouze na osobu poškozené, kdy tato sama uvedla, že jej „vytočila“, a nikomu dalšímu tedy z jeho strany násilí nehrozí. Obviněný dále podrobně rozebírá soužití s poškozenou, kdy vedle drogové závislosti poškozené poukazuje i na neutěšené rodinné vztahy.
Obviněný dále vznáší námitky proti jemu uloženému trestu odnětí svobody, zejména pak jeho výši, kdy namítá, že tento je neúčelný a nepřiměřený. V rámci obžaloby byl státní zástupkyní navržen trest ve výši dvou let, nicméně soud bez zcela přesvědčivého odůvodnění uložil trest dvojnásobný. Soudu prvního stupně vytýká, že jeho rozhodnutí bylo vedeno úmyslem nepřipustit zpochybňování závěrů policie, a oběma soudům pak to, že se opíraly o negativní důkaz v tom smyslu, že popřely poslední verzi výpovědi poškozené, jež vyznívala v jeho prospěch. Soudy tak vzaly za pravdivé to, co sama poškozená označila za svoji účelovou lež či hrubé zkreslování. Dále se vyjádřil k údajným zraněním poškozené, kdy namítl, že soudy týrání spatřují v původních údajích poskytnutých poškozenou, které však sama později popřela. Lékařsky ani svědecky není potvrzeno, že by poškozená v roce 2007 po úderech do obličeje omdlela, stejně jako, že by došlo k soustavnému týrání po dobu 3 dnů, kdy znovu poukazoval na drogovou minulost poškozené.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl zkrácení uloženého trestu, respektive nahrazení nepodmíněného trestu trestem podmíněným, případně i s překvalifikací skutku, neboť má za to, že nejde o týrání, nýbrž o sérii nikoliv četných fyzických napadení z téže příčiny, přičemž ani nejhorší poslední napadení nepřekročilo ve svých důsledcích lehké ublížení na zdraví. Dále navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, které bylo druhoinstančně potvrzeno, s tím, aby Nejvyšší soud sám rozhodl o trestu, případně i o překvalifikaci skutku, a pokud by byla věc přikazována k novému projednání, pak aby mu nebyla ukládána vazba, a to i s ohledem na dvojí vyloupení jeho nemovitosti.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 11. 2014, sp. zn. 1 NZO 1197/2014.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že argumentace užitá v dovolání obviněného neodpovídá předpokladům §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právě naopak, dovolatel brojí především proti skutkovým zjištěním, a to víceméně opakováním či pozměněnou formulací námitek, které odezněly jak v jeho obhajobě v řízení přípravném, tak v řízení před soudem prvního stupně, a konečně i v jeho odvolání. Dovolatel dokonce formuluje žádoucí podobu skutkového stavu – že ve věci „nejde o týrání, nýbrž o sérii nikoliv četných fyzických napadení z téže příčiny, přičemž ani nejhorší poslední napadení nepřekročilo ve svých důsledcích lehké ublížení na zdraví“. Taková alternativa skutku je ovšem diametrálně odlišná od toho, k čemu dospěly po provedeném dokazování oba soudy, jež své závěry opřely nikoli o slovní ekvilibristiku kolem dvou výpovědí, nýbrž o široké spektrum důkazů, z nichž některé je třeba mít za zcela objektivní a nezávislé na vůli obviněného i poškozené, jak ve svém rozhodnutí vysvětluje i soud druhého stupně. Povaha dovolacích námitek protiřečí podstatě deklarovaného dovolacího důvodu, protože obviněný nevytýká napadenému rozhodnutí vadu v aplikaci hmotně právních ustanovení na učiněná skutková zjištění, nýbrž naopak napadá výlučně samotné skutkové závěry učiněné soudem na podkladě řádně provedeného důkazního řízení. K námitce zmírnění obviněnému uloženého trestu pak státní zástupce uvedl, že to je s přihlédnutím ke skutkovému základu věci zcela nereálné, neboť se jednalo o řadu let praktikované surové a víceméně bezdůvodné týrání poškozené, což není slučitelné s žádnou pohrůžkou trestem, nýbrž musí být sankcionováno bezprostředním výkonem trestu, který se navíc v porovnání se skutkovými okolnostmi jeví jako spíše mírnější. Výrok o trestu však je v dovolacím řízení možno napadat především ve vztahu ke specializovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterýžto však obviněný neuplatnil. Státní zástupce dále upozornil na to, že obviněný v podaném dovolání v zásadě opakuje stejné argumenty, o které opíral i předcházející řádný opravný prostředek a jimiž se odvolací soud řádně zabýval.
S ohledem na výše uvedené závěry státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný následně doručil prostřednictvím svého advokáta doplnění podaného dovolání (č. l. 592), kdy vyjádřil svůj postoj k podanému vyjádření státního zástupce, resp. uvedl, že s postojem Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 12 To 323/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. N ejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Přestože obviněný v obecné rovině namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. překvalifikaci skutku, kterážto námitka by s určitou mírou benevolence byla podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., činí tak způsobem neregulérním, kdy se jím uplatněné námitky zcela míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný totiž brojí především proti skutkovým zjištěním a důkazní situaci, a to víceméně opakováním či pozměněnou formulací námitek, které jím již byly uplatněny v předcházejících fázích trestního řízení, včetně podání řádného opravného prostředku. Smyslem jeho výhrad je prosadit změnu skutkových zjištění tak, aby tato vycházela z tvrzení, jež uváděl na svou obhajobu, a aby odrážela pro něho nejpříznivější variantu výpovědi poškozené.
Obviněný tak soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené P. F., která sama uvedla, že její prvotní vyjádření byla účelová, vedena snahou zabránit její matce a dceři v tom, aby zjistily, že užívá drogy, dále znaleckého posudku, který neshledal, že by se u poškozené vyvinul tzv. syndrom týrané osoby, a lékařských zpráv stran zdravotního stavu, resp. zranění poškozené; spadá sem i námitka brojící proti obsahu výpovědí dalších svědků, zejména její dcery a nezletilého syna, stejně jako jejích spolupracovníků ve firmě C.-t.; spadá sem i námitka neprovedení znaleckého posudku stran toho, jak užívání drog ovlivnilo obsah výpovědí poškozené) a vadná skutková zjištění (obecně formulovaná námitka, že není jasné, co se mezi ním a poškozenou ve skutečnu událo, zejména v roce 2007, kdy měla poškozená údajně po úderech do obličeje omdlít a částečně přestat slyšet na levé ucho; zjištění stran jejího psychického stavu s ohledem na příležitostné užívání drog, zejména pak v době, kdy podávala svou prvotní výpověď; zjištění stran toho, jaká zranění utrpěla), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že odsouzení nemá oporu v provedeném dokazování) a současně naznačuje i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že poškozená své prvotní výpovědi, které celé soužití s jeho osobou vykreslují ve špatném světle, podstoupila pod vlivem drog, kdy se uchýlila k některým nepravdám, aby před matkou a dcerou zakryla, že užila drogu, kdy jejich soužití vykazovalo díky submitivitě poškozené určitá specifika s tím, že z jeho strany sice došlo ke 3 napadením poškozené, kdy se však u těchto incidentů nejednalo o týrání, ale spíše se jednalo o sérii nikoliv četných fyzických napadení z téže příčiny, kdy nesouhlasil s tím, aby pracovala ve firmě C.-t., neboť zde měla často noční služby, přičemž ani nejhorší poslední napadení nepřekročilo ve svých důsledcích lehké ublížení na zdraví, přičemž u poškozené nebyl diagnostikován tzv. syndrom týrané osoby).
Námitky obviněným takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Obviněný byl odsouzen za přečin týrání osoby žijící ve společném bydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, spáchá-li takový čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a páchal-li jej po deší dobu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím , tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/2006). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Stejně tak se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. §198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku].
Obviněný svým jednáním zcela jistě naplnil předmětnou skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí, kdy se jednalo o týrání prostřednictvím fyzických ataků (údery rukou do obličeje a hlavy, facky, tahání za vlasy, kopance a údery pěstí do různých částí těla, sražení k zemi, kopání do ležící poškozené, vláčení její osoby po zemi, popálení cigaretou, škrcení hadicí od sprchy) a verbálních (vulgární nadávky, výčitky, výhrůžky směřující na věci a osoby jí blízké, stejně jako její život a zdraví) a neverbálních útoků (bránění v odchodu do zaměstnání, zapálení postele, pomočení poškozené, ničení jejích osobních věcí a oblečení, rozbití telefonu poškozené), které měly za následek nejen zhoršení psychického stavu poškozené, ale zejména pak fyzická zranění (omdlení a částečná absence sluchu v levém uchu, oteklý obličej, zvracení a bolesti hlavy, zlomenina ukazováčku levé ruky a jeho trvale snížená hybnost, zhmožděniny, otoky, krevní výrony na hlavě, v obličeji a na horních končetinách a vypadnutí několika zubů, blíže nezjištěné poranění ledvin, bolesti a snížená schopnost chůze, krev v moči, zhmožděniny na těle a odřeniny na bradě, ve spánkové krajině, vlevo na krku, dolním víčku levého oka, na levém boltci, na levé paži a předloktí, pravé bederní krajině a zadní straně pravého stehna, spálenina na levém lýtku). Uvedeného jednání se obviněný dopustil během sedmiletého soužití s poškozenou, tedy rozhodně po delší dobu , kdy s ohledem na intenzitu a délku útrap poškozené lze takovéto jednání obviněného shledat jako spáchané zvlášť surovým a trýznivým způsobem. Hrubé nadávky, výčitky, výhrůžky, zesměšňování její osoby, fyzické ataky, zranění a další útoky na její osobní integritu poškozená pociťovala jako těžké příkoří.
Obviněný dále zcela účelně uplatňuje argumentaci v tom smyslu, že soudy vycházely toliko z prvotní výpovědi poškozené, která vyznívala v jeho neprospěch, a zcela opomněly její pozdější výpověď. Nalézací soud však v rámci dokazování provedl celou řadu důkazů, kdy vycházel nejen z výpovědi poškozené P. F., ale také její dcery N. F. a nezletilého syna, její matky V. H., vyslýchajícího policisty M. K., a dalších svědků M. L., přítele dcery N. F., J. M., bratra poškozené, L. H., nadřízené poškozené ve firmě C.-t., dále z lékařských zpráv, protokolu o prohlídce těla poškození a dokumentace jejích zranění, stejně jako znaleckých posudků z oboru zdravotnictví (odvětví psychiatrie) a oboru školství a kultury (odvětví psychologie) stran duševního stavu obviněného, stejně jako poškozené, a výpovědi znalců provedených v hlavním líčení (MUDr. Otokar Boháč, PhDr. Jitka Skramuská).
Námitky obviněného, že poškozená ve vztahu s ním zůstala, resp. nadále jej navštěvuje ve věznici a rozešla se naopak s matkou a dcerou, kdy sama přiznala, že původní výpověď byla účelová a skutečnosti v ní obsažené hrubě zkreslené, kdy současně nebyl u obviněné diagnostikován tzv. syndrom týrané osoby, byly uplatněny již v rámci řádného opravného prostředku, a odvolací soud se k nim náležitě vyjádřil. Odvolací soud uvedl, že poškozená se „ snaží postupně uvádět a rozvíjet okolnosti, které by měly obžalovanému podle jejího názoru (a podle názoru obhajoby) vyvinit, aniž by je vůbec bylo možno považovat za korespondující s ostatními nezpochybnitelně zjištěnými okolnostmi projednávané věci “ (str. 4 napadeného usnesení). Znalkyně PhDr. Jitka Skramuská se pak vyjádřila v tom smyslu, že „ soužití bylo skutečně komplikované, jako znalci mohou hovořit o párové patologii, ale ne zcela úplně rozvinutém syndromu týrané osoby “, kdy však uvedený závěr nijak nesnižuje skutečnost, že se obviněný na poškozené dopustil jednání, které ona pociťovala jako těžké příkoří. Stejně tak závěry, že u obviněného nebylo primárně shledáno, že by měl sklony k násilnému jednání, neznamená, že se ve vztahu k poškozené k násilí neuchýlil.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Nymburce, byť není obsáhlé, jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se vypořádal s posouzením svědeckých výpovědí, zejména tedy poškozené P. F. a obviněného S. D., a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzení věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (zejména str. 3 až 9 napadeného usnesení), a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pokud pak obviněný namítl nepřiměřenost jemu uloženého trestu, Nejvyšší soud podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to obviněný namítá v podaném dovolání.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky zcela totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného S. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata