ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.188.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 188/2015 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2015 o dovolání, které podal obviněný T. N. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 61 To 367/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 5/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání, které podal obviněný T. N. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 2014, sp. zn. 2 T 5/2014 , byl obviněný T. N. H. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ přesně nezjištěného dne v říjnu 2012 v přesně nezjištěné kavárně v P.-Š. požadoval po poškozeném P. V. T., pravidelné placení různých částek a poškozenému vyhrožoval, že pokud požadované částky nebude platit, tak rodina poškozeného nebude v bezpečí, a přitom poškozenému ukázal svou střelnou zbraň, dále obžalovaný poškozenému vyhrožoval, že jako spolupracovník Policie ČR zařídí, že rodině poškozeného bude ztěžovat podnikání tím, že k jejich prodejně zahradnických potřeb s názvem "T. C." na adrese P., K. Z. d., budou Policií ČR posíláni policisté, kteří tam budou pozorovat zákazníky, aby je tak odradili od nákupů v prodejně, kdy tyto vyhrůžky vzbudily v poškozeném obavy z jejich uskutečnění, a proto poškozený zaplatil obžalovanému v průběhu měsíce listopadu 2012 ve 3 splátkách celkovou částku 150.000,- Kč, poté v průběhu měsíce prosince 2012 opět ve 3 splátkách částku ve výši l50.000,- Kč, a následně v únoru 2013, v březnu 2013 i v dubnu 2013 zaplatil poškozený obžalovanému prostřednictvím svého švagra V. H. C., každý měsíc částku 50.000,- Kč, přičemž k předání peněz došlo vždy buď na parkovišti poblíž prodejny T. C. nebo v Pizzerii D. C. na adrese P., K. H., následně poškozený odmítl obžalovanému platit další splátky, načež obžalovaný inicioval schůzku, k níž došlo dne 22. 6. 2013 kolem 21:30 hod. v P., ul. P., v Music baru, kam se dostavila manželka poškozeného M. H. T., které obžalovaný vyhrožoval, že pokud poškozený nebude pokračovat v placení pravidelných měsíčních plateb, budou rodina poškozeného i jejich obchod nadále sledováni pracovníky Policie ČR, poté dne 23. 6. 2013 kolem 21:30 hod. v P., ul. P., došlo k další schůzce mezi obžalovaným a manželkou poškozeného, na níž jí obžalovaný ukázal registrační značky vozidel, které byly údajně Policií ČR sledovány, přičemž poškozená poznala, že tyto registrační značky odpovídají vozidlům členů její rodiny, a proto souhlasila s tím, že obžalovanému zaplatí částku ve výši 100.000,- Kč začátkem července 2013, přičemž následně byla mezi obžalovaným a poškozeným domluvena schůzka v Pizzerii D. C. v P., ul. K. H., kde se sešli dne 8. 7. 2013 kolem 13:40 hod., a při této schůzce poškozený předal obžalovanému jím požadovanou hotovost ve výši 100.000,- Kč a bezprostředně poté byl obžalovaný zadržen pracovníky Policie ČR, a tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozenému P. V. T., škodu v celkové výši 450.000,- Kč “.
Za to byl obviněný T. N. H. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to zajištěných finančním prostředků ve výši 140.000,- Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. V. T., škodu ve výši 450.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. H. T. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 2 T 5/2014, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 61 To 367/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 61 To 367/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 769 - 789), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. g), maje za to, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 2 T 5/2014, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kteréžto nemají logickou spojitost se zjištěným skutkovým stavem. Poškozený i jeho manželka se v období údajného vydírání nacházeli mimo území České republiky, konkrétně ve V., což částečně sami poškození potvrdili. Z jím předložených listin se podává, že se poškozený mimo území České republiky nacházel nepřetržitě dokonce v období od 12. 12. 2012 do 1. 5. 2013 a jeho manželka se mimo území České republiky nacházela nepřetržitě v období od 12. 12. 2012 do 17. 3. 2013. Není tedy možné, aby mu poškozený koncem prosince 2012 osobně předával na území České republiky jakékoli peníze, stejně jako v období od února do dubna 2013 svému švagrovi, který je měl následně jako výpalné vyplácet obviněnému.
Dále obviněný namítl, že jeho vina je prokazována toliko svědeckými výpověďmi poškozeného, jeho manželky a švagra, tedy členů jedné rodiny. Žádná jiná svědecká výpověď jejich nevěrohodné a rozporuplné výpovědi nepotvrdila. Výpovědi poškozeného v přípravném řízení (při podání vysvětlení dne 6. 6. 2013) se zásadně liší od jeho výpovědi jako svědka ze dne 18. 7. 2013 a dále od jeho výpovědi v hlavním líčení, zejména stran výše vyplácených částek a konkrétních období, kdy k výplatám mělo dojít. Stejně tak se liší v údajích o tom, kdy peníze předával jeho švagr. Poškozený také přiznal ve své výpovědi dne 18. 7. 2013, že lhal své ženě stran částky 150.000,- Kč, kterou použil na jiné účely. Výpovědi svědků se rozcházejí i v dalších ohledech. Poškozený například vypověděl, že jeho manželka skoro o ničem nevěděla, nicméně tato vypověděla, že o údajném vydírání věděla od samého počátku a byla to ona, kdo se spolu s poškozeným (jejím manželem) rozhodl zaplatit první splátku. Stejně tak se její výpovědi rozcházejí stran toho, kdy předala peníze svému bratrovi, aby je předal obviněnému. Dále obviněný brojí proti obsahu provedených odposlechů, kdy namítá, že některé pasáže byly vytrženy z kontextu. V této souvislosti uvádí, že to byli poškození, kdo se na něho obrátili s různými žádostmi o pomoc a z odposlechů je zřejmé, že jejich komunikace byla přátelská a z ničeho nelze usuzovat, že by v poškozených byla vyvolána důvodná obava. Závěrem obviněný brojí proti závěru, že by skutek spáchal se zbraní. O zbrani se zmínil pouze poškozený, který uvedl, že obviněný mu zbraní nevyhrožoval, ale toliko mu ji ukazoval.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §256k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 61 To 367/2014, a dle ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a následně podle §265 1 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 8. 12. 2014 (č. l. 808). Dne 12. 12. 2014 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 1344/2014, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného T. N. H. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 61 To 367/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. N. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Drtivá většina námitek obviněného však tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného, jeho manželky a jeho švagra, které označil za nevěrohodné a vzájemně rozporné, dále záznamy telekomunikačního provozu, tedy odposlechů, kdy namítl, že některé pasáže byly vytrženy z kontextu) a vadná skutková zjištění (námitka stran nedostatku zjištění, zda se poškozený a jeho manželka v období, kdy mělo údajně docházet k vydírání, skutečně nacházeli na území České republiky, kdy přesně a v jaké výši měly být údajně peněžní částky předány obviněnému, včetně zjištění toho, kdo byl předávající osobou), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že důkazy provedené v rámci řízení jsou neobjektivní a hodnocení důkazů nebylo tak logické a přesvědčivé, jak je konstatováno v rozsudku krajského soudu) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že v některém období, kdy mělo údajně dojít k vydírání a předání peněz, se poškozený a jeho manželka nacházeli mimo území České republiky, resp. na území V., a to poškozený nepřetržitě od 12. 12. 2012 do 1. 5. 2013, a jeho manželka od 12. 12. 2012 do 17. 3. 2013, a dále, že to byl poškozený s manželkou, kteří se na něho obraceli s žádostmi o pomoc v různých záležitostech, včetně finančních půjček, kdy následně poškození půjčili peníze jemu, což si chtěl nechat od nich písemně potvrdit).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil toliko na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Vycházel zejména z výpovědi poškozeného P. V. T. a svědků H. T. M., manželky poškozeného, a C. V. H., švagra poškozeného, stejně jako ze svědeckých výpovědí dalších svědků. Dále vycházel i z posudku z oboru audioexpertiza, jehož předmětem byly zvukové záznamy pořízené jednak při odposlechu telefonických hovorů a jednak prostorovým záznamovým zařízením. Provedl též řadu listinných důkazů (str. 7 až 8 rozsudku). Současně vysvětlil důvody, pro které považoval obhajobu obviněného o jiném průběhu skutkového děje za nevěrohodnou a vyvrácenou, kdy se vyjádřil i k obviněným navrhovanému doplnění dokazování.
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s určitou mírou benevolence podřadit námitku stran zjištění, že se předmětného jednání dopustil se zbraní ve smyslu odst. 2 písm. c) §175 tr. zákoníku.
Podle §118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznější.
Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí (např. vystřelení proti tělu poškozeného, bodnutí dýkou atd.), ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě (např. napřažení železnou tyčí, najíždění autem na poškozeného apod.). Trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe , aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu.
Dle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, jak vysvětleno shora, obviněný svůj požadavek na vyplácení různých částek doprovázel prohlášením, že pokud poškozený jeho požadavkům nevyhoví, tak jeho rodina nebude v bezpečí, přičemž mu ukázal svou střelnou zbraň.
K předmětné námitce Nejvyšší soud uvádí, že trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku také tehdy, užije-li pachatel střelnou zbraň, kterou má u sebe např. ukrytou pod oděvem, v průběhu fyzického napadání poškozeného a vyhrožování použitím dalšího násilí, aby ho tak donutil konat podle požadavků pachatele, přičemž postačí, jestliže poškozenému pouze ukáže tuto střelnou zbraň jako prostředek k zesílení nátlaku na jeho vůli a ke zdůraznění pronášených výhrůžek , aniž je třeba, aby pachatel na poškozeného např. namířil střelnou zbraní, popřípadě výslovně vyhrožoval jejím použitím. Tento způsob jednání pachatele je užitím zbraně ve smyslu ustanovení §118 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1553/2006, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2007). V projednávané věci obviněný vůči poškozenému nepoužil přímo fyzického násilí, ale užil pohrůžky násilí (směřované vůči jeho osobě a členům jeho rodiny) nebo jiné těžké újmy (zejména negativními dopady na podnikání poškozeného), kdy ke zdůraznění pronášených výhrůžek užil zbraň tím, že tuto poškozeným ukázal. Takovéto jednání zcela jistě mohlo vyvolat u poškozeného oprávněné obavy z toho, že obviněný své výhrůžky uskuteční.
Uvedenou námitku obviněného tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky obviněný T. N. H. uplatnil i v řízení před soudy nižších stupňů a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je zřejmé, že se s nimi soudy vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. N. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata