ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.321.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 321/2015 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 11. března 2015 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2013, č. j. 7 To 317/2013-262, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 133/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 3 T 133/2012-196, v trestní věci obviněných M. B. , J. Z. a J. M. byl obviněný M. B. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že společně s J. Z. a J. M. po vzájemné domluvě v úmyslu odcizit věci a materiál, poté co si dne 6. srpna 2012 vyhlédli bývalý objekt roty pohraniční stráže používaný jako sklad firmy GR Electronic, s. r. o., se sídlem Hranice u Aše, Tovární 510, v obci T., okres Ch. a připravili si jutové pytle a vysílačky pro vzájemné dorozumívání, dne 10. srpna 2012 kolem 02:35 hodin přijeli k objektu osobním automobilem obviněného J. M. značky Mitsubischi Colt GLi, u objektu prostříhali pletivový plot, kterým se dostali ke skladu, kde vyrazili dřevotřískovou desku ve spodní části okna, vnikli do objektu, tento prohledali a do přinesených jutových pytlů si připravili k odcizení rozpracované kabely jednotlivě specifikované ve výroku rozsudku v celkové hodnotě 165.180,- Kč, na místě činu byli zadrženi příslušníky Policie ČR (když čtvrtý spolupachatel hlídající venku z místa činu utekl), přičemž poškozením pletiva způsobili škodu ve výši 200 Kč, poškozením překližky škodu ve výši 100 Kč a poškozením rámu okna škodu ve výši 150 Kč, tedy škodu v celkové výši 450 Kč. Obviněný M. B. se přitom podle výroku rozsudku tohoto jednání dopustil, ačkoli byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 1 T 144/2004, mimo jiné pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. k trestu obecně prospěšných prací v trvání 250 hodin, jehož část byla přeměněna na trest odnětí svobody v trvání 42 dnů se zařazením do věznice s dohledem, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 17. 9. 2009. Za to byl obviněný podle §205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
Proti předmětnému rozsudku podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu, a to též v neprospěch obviněného M. B. do výroku o uloženém trestu. Z podnětu podaného odvolání Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 7 To 317/2013-262, ohledně tohoto obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. mu nově uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl ohledně obviněného právní moci dne 26. 9. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný M. B. následně dovoláním , které zároveň směřoval i do výroků o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním pouze státní zástupce, a to v jeho neprospěch a pouze do výroku o uloženém trestu. Má však za to, že v projednávané věci je jeho dovolání přesto přípustné i ve vztahu k výroku o vině. Podle jeho názoru měl totiž odvolací soud ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumat z podnětu podaného odvolání celé předcházející řízení, neboť vada výroku o trestu měla svůj podkladu ve výroku o vině. V návaznosti na tom soudu prvního stupně vytkl nesprávnost hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména pokud jde o stanovení hodnoty věcí, které měly být předmětem krádeže, a tedy škody, k jejímuž způsobení směřovala projednávaná trestná činnost. Zmíněná vada je natolik závažná, že v duchu judikatury Ústavního soudu odůvodňuje přezkum skutkových zjištění soudů i v rámci dovolacího řízení. V jejím důsledku podle dovolatele došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku jako pokusu přečinu krádeže podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, a nikoli správně toliko podle §205 odst. 1 tr. zákoníku, za který by s největší pravděpodobností s přihlédnutím k §55 odst. 2 tr. zákoníku nebyl odsouzen k trestu odnětí svobody spojenému s přímým výkonem. Dovolatel poukázal rovněž na to, že při ukládání trestu nebylo možno přihlížet jako k přitěžující okolnosti ani k jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 1 T 144/2004, neboť podléhalo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vzhledem k čl. I odst. 1 této amnestie. Podle odst. 3 citovaného ustanovení bylo na dovolatele nutno hledět, jako by nebyl odsouzen.
Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2013, č. j. 7 To 317/2013-262, zrušil a věc mu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Samostatným přípisem ze dne 4. 3. 2015 pak učinil podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby před rozhodnutím o dovolání podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud věc projednal podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatoval, že samotný obviněný M. B. si odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal a odvolání státního zástupce směřovalo pouze do výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zároveň nevyplývá, že by ve vztahu k tomuto obviněnému podle §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumával rozsudek nad rámec námitek odvolání státního zástupce. Pro řízení o dovolání to znamená, že ve vztahu k výroku o vině je dovolání nepřípustné a tento výrok nelze v dovolacím řízení přezkoumávat ani v případě, že by snad z nějakého důvodu vznikaly pochybnosti o jeho správnosti. Zásadně totiž platí, že dovolatel je oprávněn napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle státního zástupce je v posuzovaném případě dovolání formálně přípustné pouze proti výroku o trestu. Pokud však dovolatel poukazuje na nesprávné posouzení „předcházející trestné činnosti“, je jeho argumentace v této části zcela nekonkrétní. Není totiž jasné, zda má na mysli odsouzení ve věci Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 1 T 144/2004, uvedené jako kvalifikační moment ve výroku o vině, nebo odsouzení ve věci Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 4 T 10/2004, zmíněné v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s úvahami o trestu. Z obsahu dovolání lze pak usuzovat, že dovolatel považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný vzhledem k jeho nepodmíněnosti. Na tomto místě státní zástupce připomněl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze sice namítat nesprávnost některých hmotně právních posouzení týkajících se výroku o trestu, nelze však namítat přílišnou přísnost nebo mírnost uloženého trestu. V části týkající se výroku o trestu se dovolání tedy míjí s formálně deklarovaným dovolacím důvodem.
S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v části, ve které je přípustné, bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň navrhl, aby bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r. odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Dospěl k závěru, že dovolání obviněného je přípustné pouze v části , v níž napadl pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým mu byl z podnětu odvolání státního zástupce nově uložen (zpřísněn) trest (§265a odst. 1, odst. 2 písm. a/ tr. ř.).
Na tomto místě je třeba v obecné rovině připomenout, že dovolání není zásadně přípustné, jestliže se jím obviněný domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou ve druhém stupni nepřezkoumával a nebyl ani povinen přezkoumávat odvolací či stížnostní soud. Pokud například bylo odvolání podáno výlučně proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku a z důvodů, které neopodstatňovaly současné přezkoumání výroku o vině postupem podle §254 odst. 2 tr. ř., nelze správnost (resp. nesprávnost) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně dovoláním napadat. Pokud tak dovolatel přesto učiní, Nejvyšší soud dovolání odmítne jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře R 20/2004 nebo TR NS 5/2004-T 689).
Popsaná procesní situace je ve vztahu k výroku o vině dána i v nyní posuzované trestní věci. Odvolací přezkum zde vzešel toliko z podnětu řádného opravného prostředku podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného a zaměřeného toliko vůči výroku o trestu. Státní zástupce přitom v odvolání argumentoval výhradně tím, že uložená trestní sankce byla v případě obviněného nepřiměřeně mírná, bez zřetele na jeho sklony k páchání trestné činnosti i na skutečnost, že inkriminované jednání vykazovalo určitý stupeň připravenosti a vzájemné kooperace s dalšími spoluobviněnými.
Odvolací soud byl pak vázán tím, který výrok rozsudku soudu prvního stupně odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýkal (viz §254 odst. 1 tr. ř.). Toto výchozí vymezení jeho přezkumné pravomoci ve vztahu k odvoláním napadeným výrokům rozšiřuje ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. pro případy, kdy vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v jiném výroku, který odvolatel nenapadl, ač tak mohl učinit. To znamená, že za předpokladu, kdy odvolání směřuje jenom proti výroku o trestu, avšak z jeho obsahu vyplývá, že k vadě, v důsledku které je uložený trest nepřiměřeně přísný, mělo dojít ve výroku o vině, je odvolací soud povinen přezkoumat i tento výrok, ačkoliv řádným opravným prostředkem napaden nebyl. V posuzovaném případě ovšem státní zástupce nesprávnost výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nenamítal se žádným poukazem na existenci pochybení, které by případně měly nebo mohly mít původ ve výroku o vině. Za stavu, kdy samotný obviněný si odvolání ani nepodal, tak neměl soud druhého stupně žádný důvod přezkoumávat z podnětu odvolání státního zástupce celé rozhodnutí, případně dokonce celé předcházející řízení před soudem prvního stupně.
Současnou koncepci rozsahu přezkumné povinnosti podle §254 tr. ř. v nyní účinném znění, kdy soud druhého stupně je v prvé řadě vázán obsahem podaného odvolání (tzv. omezený revizní princip), si tak dovolatel vyložil poněkud nepřesně a zjednodušeně. Jeho názor , že Krajský soud v Plzni byl z podnětu odvolání státního zástupce povinen přezkoumat nejen výrok o trestu, ale i výrok o vině, Nejvyšší soud nesdílí. Pokud tedy dovolatel mimo jiné namítal nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, nepodal v této části svůj mimořádný opravný prostředek přípustně.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný opírá dovolání přípustně ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2013, č. j. 7 To 317/2013-262, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud jde o výrok o trestu, lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně namítat pochybení soudu v právním závěru například o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu (§43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), popř. společného trestu za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku) apod. Takový trest však v posuzované trestní věci ukládán nebyl.
Vady soudního rozhodnutí spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (blíže k těmto otázkám srov. v soudní judikatuře R 22/2003 SbRt.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky dovolatele vůči nepřiměřené tvrdosti uložené trestní sankce, v podstatné části navíc podpořené ryze procesní argumentací vůči nesprávnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Dovolatel by nemohl výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který lze relevantně uplatnit tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 3 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody ve výměře od jednoho roku do pěti let. Jestliže odvolací soud dovolateli uložil tento trest na v délce trvání šestnácti měsíců, tj. výrazně v dolní polovině trestní sazby, jedná se o zákonný postih co do druhu i výměry.
K námitce dovolatele, že k jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 144/2004, nebylo možno - s odkazem na Čl. I odst. 1, odst. 3 amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 - při ukládání trestu v nyní posuzované věci přihlížet jako k přitěžující okolnosti, Nejvyšší soud jako obiter dictum uvádí následující:
Článkem I odst. 1 zmíněné amnestie tehdejší prezident prominul nevykonané nepodmíněné tresty odnětí svobody nebo jejich zbytky , pokud byly pravomocně uloženy před 1. 1. 2013, ve výměře nepřevyšující jeden rok. Na osoby, kterým byl takto prominut trest nebo jeho zbytek, se pak podle odst. 3 hledí, jako by nebyly odsouzeny.
Z opisu z rejstříku trestů dovolatele (č. l. 223 spisu) se podává, že z výkonu trestu odnětí svobody ve shora označené trestní věci Okresního soudu Plzeň - jih byl podmíněně propuštěn dne 17. 9. 2009, se stanovením zkušební doby na dva roky za současného vyslovení dohledu. V této zkušební době se podle údaje v rejstříku trestů následně osvědčil. Tím ovšem nastala zákonná fikce, že zmíněný trest byl vykonán ke dni podmíněného propuštění, tj. k 17. 9. 2009 (viz §91 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku). To znamená, že amnestie prezidenta republiky se na tento trest nevztahovala a není zde dána ani fikce neodsouzení ve smyslu Čl. I odst. 3 amnestie.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba poznamenat, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného M. B. bylo dílem podáno nepřípustně a dílem opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Předseda senátu Nejvyššího soudu před projednáním dovolání současně neshledal důvody, aby z podnětu obviněného postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. Návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, o kterém je zapotřebí rozhodnout samostatným výrokem, může za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Samosoudce Okresního soudu v Chebu tak při předložení dovolání obviněného neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler