ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.360.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 360/2015 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 To 579/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 91/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 4 T 91/2014 , byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dál jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 25. 10. 2013 okolo 09:15 hodin v Č. K., v objektu společnosti Z., jako zaměstnanec společnosti na pozici manipulant a řidič vysokozdvižného vozíku vykonával s vozíkem zn. Linde AG, typ H30, v prostoru manipulační a odstavné plochy vykládku palet s materiálem z nákladního vozidla do určeného prostoru, po složení palet s vozíkem vycouvával, přitom se dostatečně nepřesvědčil, zda je prostor v bezprostřední blízkosti pro tento manévr volný, přehlédl za ním jdoucího poškozeného V. M., do něhož narazil zadní částí vozíku, kdy poškozený upadl na zem, kde mu obžalovaný zadním kolem nejprve přejel levou nohu, a následně najel na jeho pravou nohu, v důsledku čehož poškozený utrpěl těžké zranění s trvalými následky spočívající v tříštivé zlomenině lýtkové kosti levé dolní končetiny s posunem, zlomenině člunkové kosti a poranění lýtkového nervu a rozsáhlé poranění měkkých částí levé dolní končetiny, přičemž z důvodu masivního rozdrcení měkkých částí levé končetiny a následným zánětem byla později provedena amputace levé dolní končetiny ve stehně, pravá dolní končetina byla těžce poraněna v oblasti bérce a toto zranění si vyžádalo hospitalizaci a následnou rehabilitaci s pracovní neschopností od 25. 10. 2013 do současné doby “.
Za to byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 4 T 91/2014, podal obviněný R. K. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 To 579/2014 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 To 579/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 293 - 294), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že jednání, za něž byl odsouzen, nelze považovat za naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. l tr. zákoníku, neboť nebyla prokázána jeho subjektivní stránka, tedy naplnění znaku alespoň nedbalosti nevědomé. Stejně tak nebyl prokázán objektivní znak, tedy nedostatečné přesvědčení se, zda je prostor v bezprostřední blízkosti pro manévr volný, a též dovozovaná protiprávnost uvedeného jednání, kdy nebylo uvedeno, jakou povinnost měl porušit, aby nastala trestně právní odpovědnost. Uvedl, že činnost vykonával jako zaměstnanec. V této souvislosti namítl, že žádnou důležitou povinnost neporušil, když jeho primární povinností bylo soustředit se na výkon práce, takže všeobecnou povinnost rozhlédnout se, zda někdo není v okolí a následně couvat, je třeba časově přisuzovat až od okamžiku bezprostředně před započetím couvání, kdy výhledové poměry obviněného nebyly takové, aby mohl vidět poškozeného v jistém úhlu za vozíkem. Nebylo exaktním způsobem zjištěno, že by výhledové poměry odsouzeného umožňovaly takový rozhled z vysokozdvižného vozíku, aby mohl vidět osobu jdoucí způsobem, kterým k němu šel poškozený. Nebylo tedy nijak vyvráceno a zpochybněno, že by porušil povinnosti řidiče vysokozdvižného vozíku ukládané mu manuálem pro obsluhu tohoto vysokozdvižného vozíku. Poukazuje především na nepředvídatelnost vstupu poškozeného do jízdní dráhy. Ačkoliv napadené usnesení dovozuje, že se na manipulační ploše pohybovala řada osob, nebylo dovozeno, že by se tyto osoby pohybovaly v bezprostřední blízkosti vysokozdvižného vozíku jeho jízdní dráhy. V této souvislosti má za to, že napadené usnesení nesprávně aplikovalo tzv. princip omezené důvěry v dopravě, který by měl být aplikován na pracovněprávní oblast tak, že zaměstnanec může důvodně předpokládat chování jiných zaměstnanců v souladu s jejich pracovními povinnostmi. Domnívá se proto, že nebyla správně posouzena subjektivní stránka věci a protiprávnost jeho jednání.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2014, č. j. 3 To 579/2014-283, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. 9. 2014, č. j. 4 T 9112014-264, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 3. 2015 sp. zn. 1 NZO 251/2015.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby prakticky
od počátku trestního řízení a již se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Z provedeného dokazování, zejména pak z obsahu kamerového záznamu, je patrno, že v místě kde došlo k jednání, byl výrazný pohyb řady osob v manipulačním prostoru, v němž v kritické době pracoval obviněný s vysokozdvižným vozíkem. Zejména řidiči nákladních vozidel, kteří vysokozdvižné vozíky vykládali, se pohybovali manipulačním prostorem poměrně nekoordinovaně, dokonce viditelně křížili dráhy vozíků. Nedaleko od místa, kam obviněný skládal materiál, se pohyboval nejen řidič vozidla Avia, ale i svědek K. Obviněný se rozhodně nemohl spoléhat na to, že může provést manévr couvání bez řádného rozhlédnutí se do prostoru za vozíkem. Poškozený překonal vzdálenost mezi halou a místem následného úrazu prakticky normální chůzí, nešlo např. o vběhnutí do dráhy ani jiné nepředvídatelné počínání. Poškozený sice rychlejší chůzí došel za vozík obviněného, snažil se s ním navázat kontakt, takže pokud by se obviněný řádně rozhlédl, tedy otočil se do zadního okna a prověřil prostor za vozíkem před zahájením couvání, nemohl by poškozeného přehlédnout. Pokud by tak učinil, nedošlo by k následku, který byl zjištěn na zdraví poškozeného. Jednání obviněného tak bylo významnou příčinou, v důsledku níž došlo k těžké újmě na zdraví poškozeného. Zavinění obviněného je třeba shledávat ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když nevěděl, že takovým jednáním může následné porušení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 To 579/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný vznesl námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu, jímž byl uznán vinným, stejně jako nebyl prokázán objektivní znak spočívající v nedostatečném přesvědčení se, zda je prostor v bezprostřední blízkosti volný pro manévr couvání a taktéž nebyla prokázána protiprávnost jeho jednání.
Obviněný byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Za to bude pachatel potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
Podle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, obviněný jako řidič vysokozdvižného vozíku vykonával v prostoru manipulační a odstavní plochy výkladku palet s materiálem z nákladního vozidla do určeného prostoru, po složení palet s vozíkem vycouvával, přičemž se dostatečně nepřesvědčil, zda je prostor v bezprostřední blízkosti pro manévr couvání volný, přehlédl poškozeného, do něhož narazil a způsobil mu tak zranění odpovídající těžkému ublížení na zdraví.
Ve vztahu k námitce obviněného, že neporušil žádnou ze svých povinností, kdy i při zachování veškeré opatrnosti poškozeného před nehodou v důsledku zhoršeného výhledu neviděl, je třeba uvést, že obviněný přinejmenším porušil obecné zásady bezpečnosti při práci vyplývající z ustanovení §106 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, které v odstavci 4 mimo dalšího stanoví, že „ každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Znalost základních povinností vyplývajících z právních a ostatních předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních předpokladů zaměstnance “. Nalézací soud uvedl, že vina obviněného „ je prokazována částečně jeho vlastní výpovědí, dále výpověďmi svědků ohledně pohybu zaměstnanců v areálu zaměstnavatele, shlédnutým kamerovým záznamem, listinami prokazujícími školení BOZP “ (str. 6 rozsudku). Odvolací soud se s hodnocením nalézacího soudu ztotožnil. Nalézací i odvolací soud podrobně rozvedly své úvahy o jednání, následku a příčinné souvislosti mezi nimi, kdy lze odkázat na odůvodnění jak nalézacího (str. 6 až 7 rozsudku), tak odvolacího soudu (str. 5 až 7 napadeného usnesení). Soudy poukázaly zejména na skutečnost, že prostor, kde se obviněný pohyboval s vysokozdvižným vozíkem, nebyl nijak ohraničen, resp. byl volně přístupný zaměstnancům, a pohybovalo se zde poměrně velké množství osob, tedy obviněný se nemohl spoléhat na to, že se dráha jeho vysokozdvižného vozíku nebude překrývat s pěšími trasami v blízkosti se pohybujících osob.
Tyto skutečnosti jsou významné i pro posouzení další námitky obviněného stran principu omezené důvěry v dopravě. Jak bylo řečeno výše, prostor, kde se obviněný s vozíkem pohyboval, nebyl zaměstnavatelem vyhrazen jako prostor, kam mají další osoby zakázáno vstupovat, respektive pohyb zaměstnanců v místě nehody nebyl žádným způsobem omezen (viz str. 6 rozsudku), tedy se zde nenacházely ani žádné překážky volnému pohybu osob zamezující, tedy lze předpokládat, že obviněný si byl této skutečnosti vědom a nemohl se tak spoléhat na to, že se v bezprostřední blízkosti jeho vysokozdvižného vozíku nenacházejí žádné osoby, tedy, že nemůže do nějaké osoby narazit. Naopak s ohledem na skutečnost, že zde pro poškozeného a další osoby nebyl přístup do prostoru, kde se pracovalo na vysokozdvižných vozících, zakázán či jakkoli omezen, měl v takové situaci dbát zvýšené pozornosti. Obviněným namítaný princip omezené důvěry v dopravě tedy nelze v projednávané věci uplatňovat.
Soudy obou stupňů se vyjádřily i k námitce stran nesprávného posouzení subjektivní stránky předmětného přečinu.
Nalézací soud uvedl, že „ co se týče zavinění obžalovaného v podobě nedbalosti, toto je spatřováno v tom, že on jako řidič vysokozdvižného vozíku si nezajistil dostatečný přehled o situaci v místě, kde prováděl manévr couvání, v důsledku čehož poškozeného přehlédl “ (str. 6 až 7 rozsudku). Přestože si byl vědom, že se s ohledem na volnou možnost pohybu osob v prostoru, mohou na daném místě nacházet jiné osoby, a byl si vědom i zhoršené viditelnosti při manévru couvání, „ tyto skutečnosti podcenil, nepřesvědčil se dostatečně, zda může s vozíkem zamýšlený manévr provést, v důsledku čehož přehlédl poškozeného, tohoto srazil a přejel “ (str. 7 rozsudku). Odvolací soud pak uvedl, že bez pochybení obviněného by zjišťovaný následek v podobě těžké újmy na zdraví, kterážto není ze strany obviněného jakkoli rozporována, nenastal, s tím, že „ pachatel způsobí škodlivý následek ve smyslu trestního zákona i tehdy, když jeho konání nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku buď vůbec nedošlo, nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo “ (str. 5 napadeného usnesení). Jednání obviněného bylo jednáním přinejmenším ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy jednáním nedbalostním, kdy obviněný nevěděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Nelze opomenout, že odvolací soud ve vztahu k námitce stran zavinění nalézacímu soudu vytkl, že se nevěnoval podrobněji případnému spoluzavinění poškozeného V. M. (str. 4 napadeného usnesení). Nejvyšší soud shledává uvedenou výtku správnou, nicméně, jak již uvedl odvolací soud, stanovení míry spoluzavinění ze strany poškozeného by mělo význam především při rozhodování o případných nárocích na náhradu škody, které však nebyly v rámci tohoto řízení uplatňovány. Odvolací soud pak v této souvislosti doplnil, že nalézací soud uvedené zohlednil v rámci ukládání trestu, kdy „ ukládaný trest dostatečně vystihuje i okolnosti, na které odvolací soud poukázal shora, jež se vztahují k spoluzavinění samotného poškozeného na vzniklém následku “ (str. 8 napadeného usnesení). Takovýto postup shledává Nejvyšší soud v projednávané věci správným.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata