ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.404.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 404/2015 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovolání, které podala obviněná M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 13 To 327/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 112/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 1 T 112/2013 , byla obviněná M. S. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že:
1) „ v době od počátku ledna 2012 do konce prosince 2012, v P. a v M., okres P., s cílem získat finanční prostředky, aniž by měla v úmyslu je vrátit, si od poškozeného M. S. zapůjčila finanční hotovost v celkové výši 40.000,- Kč, přičemž poškozenému nepravdivě uvedla, že je podnikatelkou, čeká ji operace menisku a následně peníze vrátí, když po ní poškozený peníze chtěl zpátky, sdělila mu, že čeká na vyplacení pojistky za zraněný meniskus (k čemuž mělo dojít v červnu 2012), poškozeného poslala na poštu vybrat peníze z jejího bankovního konta vedeného v I., ačkoliv věděla, že takovým postupem peníze z účtu vybrat nelze, přičemž si byla vědoma toho, že nemá stálý příjem a není v jejích možnostech půjčené peníze vrátit a jí uváděné skutečnosti nejsou pravdivé, čímž poškozenému M. S. způsobila škodu v celkové výši 40.000,- Kč “;
2) „ v době od 02. 02. 2012 do poloviny měsíce února 2013, v P., s cílem získat finanční prostředky, aniž by měla v úmyslu je vrátit, vydávaje se nejprve za „vědmu ze Z. jménem S. S.“, jménem vědmy po poškozené prostřednictvím SMS zpráv požadovala zapůjčení různých finančních částek – konkrétně dne 02. 02. 2012 finanční částku ve výši 30.000,- Kč na nájem obžalované, dne 08. 02. 2012 na poplatky a údajný pohřeb syna „vědmy“ v celkové výši 32.000,- Kč, a během února 2012 postupně menší částky v celkové výši 39.700,- Kč, postupně si od sousedů pro obviněnou půjčila 40.000,- Kč, následně vydávaje se za vědmu A. B. po poškozené od prosince 2012 požadovala zaplacení údajného ubytování, pokuty a benzínu pro bratra vědmy p. S. ve výši cca 7.000,- Kč, údajné náklady na hospitalizaci vědmy nejprve v P., poté v P. – nadstandard ve výši 900,- Kč denně a údajný převoz vědmy ve výši 2.200,- Kč, na nájem kosmetického salonu obviněné v P. ve výši 20.000,- Kč, přičemž obviněná si vylákané peněžní prostředky ponechala pro svojí potřebu a věděla, že její finanční situace neumožňuje dluh uhradit, čímž poškozené E. K. způsobila škodu v celkové výši nejméně 262.510,- Kč,
celkem tedy způsobila škodu ve výši nejméně 302.510,- Kč “.
Za to byla obviněná podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen za zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost podle svých sil během zkušební doby uhradit způsobenou škodu.
Dále byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit:
- poškozenému M. S. v P., bytem M., M., částku 25.000,- Kč,
- poškozené E. K., v K. V., bytem D., P. V-Z., částku 262.510,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. K. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto, že se obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 27. 6. 2013, č. j. 1 ZT 62/2013-14, neboť v žalobním návrhu označené dílčí útoky nejsou trestným činem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 1 T 112/2013, podala obviněná odvolání směřující do všech výroků rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 13 To 327/2014 , a to tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 13 To 327/2014, podala obviněná dovolání (č. l. 378-384, 387-391), přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože by v řízení předcházejícím dán důvod dovolání podle písm. g) téhož zákonného ustanovení.
Obviněná namítla, že odvolacím soudem nebyl zachován revizní princip odvolacího řízení, kdy se soud nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, zejména pokud jde o výrok o náhradě škody. Dále uvedla, že poškozeného S. žádným způsobem neuvedla v omyl, neboť předložila platný výpis z obchodního rejstříku o tom, že je statutárním orgánem a spolumajitelkou firmy zapsané v obchodním rejstříku a soud má postupovat v důvěře v zápis ve veřejné listině. Rovněž informace o léčeném menisku a předpokládané operaci byly pravdivé. Trvá na tom, že si půjčila částku 15.000,- Kč, kterou také poškozenému vrátila. Odmítá, že nebylo v jejích možnostech peníze vrátit, neboť, jak mohou svědkyně K. a svědek M. dosvědčit, po návratu z I. vždy měla slušné finanční zázemí a nešetřila finanční výpomocí ve prospěch blízkých osob. Ve vztahu k druhému skutku uvedla, že se jedná o lživé obvinění ze strany jí blízké osoby, kdy lze vzít za prokázané, že poškozená byla prostřednictvím SMS zpráv opakovaně vyzvána k předání finanční hotovosti, ale nikoli to, že tuto opravdu předala, komu a v jaké výši. Obviněná je přesvědčena, že v projednávané věci byla porušena zásada in dubio pro reo.
Na základě výše uvedených námitek obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněné a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 13 To 327/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. S. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněné však tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněná totiž soudům vytýká toliko nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené E. K. a svědka M. M.) a vadná skutková zjištění (kdy tato obecně označuje za nesprávná), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná ke skutku pod bodem 1/ uvedla, že nikoho v omyl neuvedla, žádné nepravdivé informace ve svůj prospěch nepoužila, od poškozeného M. S. si toliko vypůjčila částku 15.000,- Kč, kterou následně řádně vrátila, kdy na podporu tohoto tvrzení předložila soudu písemný doklad a uvedla též, že vždy měla slušné finanční zázemí; ke skutku pod bodem 2/ pak uvedla, že se jedná o lživé obvinění).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná M. S. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Procesní námitkou je též námitka porušení zásady in dubio pro reo, na kterou se obviněná odvolává. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že ačkoli obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence rozporu mezi skutky zjištěnými soudy nižších stupňů a jejich právním posouzením měla vyplývat.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata