ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.443.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 443/2015 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. D. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 210/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě od sp. zn. 71 T 61/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. D. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 71 T 61/2013 , byl obviněný Ing. D. Š. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 30. 6. 2012 v době kolem 07.54 hodin v O.-P., jakožto osoba provozující na základě „smlouvy o provozování čerpací stanice“ uzavřené se společností ÖMV Česká republika, s. r. o., čerpací stanici ÖMV, mající dle uvedené smlouvy odpovědnost, mimo jiné za bezpečný provoz areálu čerpací stanice, a mající povinnost dle §415 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013, počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, nezajistil řádně poklop vodoměrné šachtice myčky vozidel, přináležející k čerpací stanici, v důsledku čehož nezletilý M. M., po šlápnutí na nedostatečně zafixovaný poklop a jeho zvrtnutí, tímto propadl do předmětné šachtice o hloubce 2,5 m, čímž utrpěl zranění, spočívající v oděrkách a odřeninách na různých částech těla, kterážto zranění si vyžádala jednorázové lékařské ošetření, kdy v souvislosti s pádem u nezletilého došlo k akutní reakci na stres s rozvojem symptomatologie posttraumatické stresové poruchy, která si vyžádala odbornou léčbu psychiatricko psychologickou v trvání delším než sedm dnů “.
Za to byl odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Kodaňská 1441/46, 101 00 Praha 10, IČ 47114304, škodu v částce 4.668,- Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. M., zastoupený zákonným zástupcem M. M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 71 T 61/2013, podal obviněný Ing. D. Š. odvolání, které směřoval do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě, a to v neprospěch obviněného, které zaměřil výhradně proti výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 210/2014 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. D. Š. odsoudil za přečin ublížení na zdraví podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 390/2012 Sb., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 4. 2013, č. j. 9 T 210/2012-46, jenž nabyl právní moci dne 2. 4. 2013, podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců.
Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 60 (šedesáti) denních sazeb ve výši 500,- (pět set) Kč, tedy celkem 30.000,- (třicet tisíc) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 60 (šedesáti) dnů. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 14 (čtrnácti) měsíců. Současně byl rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 4. 2013, č.j. 9 T 210/2012-46, jenž nabyl právní moci dne 2. 4. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného Ing. D. Š. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 210/2014, podal obviněný dovolání (č. l. 438-443), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že ve věci shledává existenci extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04 obviněný namítl, že v rámci odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě nikde nenašel odezvu na skutková zjištění vyplývající z předložených listin a učiněná v tom směru, že se vlastní vodoměrná šachtice nachází v technickém prostoru čerpací stanice a je od vlastní čerpací stanice stavebně oddělena. Krajský soud dle jeho názoru v tomto směru reaguje velmi zjednodušeně a jeho závěry nezohledňují skutková zjištění vyplývající z předložených listin, podle kterých se vlastní vodoměrná šachtice nachází v technickém prostoru čerpací stanice a je od vlastní čerpací stanice stavebně oddělena. Tato šachtice tedy, čemuž dle názoru obviněného nasvědčuje i soudem užitá formulace krajského soudu „poklop na vodoměrné šachtici myčky vozidel přináležející k čerpací stanici“, není dle obviněného součástí prostor volně přístupných uživatelům, ale nachází se v technickém prostoru čerpací stanice, tedy v jejím zázemí, ve kterém je pohyb uživatelů čerpací stanice zcela vyloučen. V tomto směru obviněný odkazuje i na provozní řád čerpací stanice, přičemž stavební oddělení technického prostoru dle jeho názoru spočívalo v bílém betonovém obrubníku o výšce 35 až 40 cm.
Obviněný v rámci dovolání své námitky shrnuje tak, že popis skutku užitý v napadeném rozsudku vytváří představu, že řádně nezajistil poklop vodoměrné šachtice myčky vozidel přináležející k čerpací stanici, která se nachází ve veřejnosti volně přístupných prostorách čerpací stanice, přičemž propadnout by jím mohl kterýkoliv zákazník čerpací stanice. V tomto směru by popis skutku měl dle jeho názoru doznat značných změn, tak aby obsahoval všechny okolnosti relevantní z hlediska použité právní kvalifikace. Z hlediska příčinné souvislosti mezi svým jednáním a způsobeným následkem pak má v návaznosti na výše uvedené na rozdíl od odvolacího soudu za to, že tato příčinná souvislost byla přerušena přistoupením dalších skutečností, jež se spolupodílely na vzniku následku. Takovýmito dalšími skutečnostmi jsou podle něho nerespektování provozního řádu mycí linky a zejména nerespektování provozního řádu čerpací stanice otcem poškozeného nezletilého, svědkem M. M., které spočívalo v tom, že nezletilého před vjetím vozem do myčky vysadil a následně sám také vystoupil, přičemž čekání na ukončení mycího programu si krátil tím, že si se synem kopal, přičemž syn šlápl na poklop vodoměrné šachtice ve chvíli, kdy běžel pro zakopnutý balón. Vzhledem k tomu, že otec nezletilého si musel být vědom toho, že prostory čerpací stanice ani její technické zázemí nejsou určeny k provozování míčových her, bylo dle obviněného jeho chování onou další skutečností, jež se spolupodílela na vzniku následku. V tomto směru tedy obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v této věci nelze aplikovat rozhodnutí III. ÚS 2278/07, které se zabývá otázkou porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 občanského zákoníku ve vazbě na porušení právní povinnosti poškozeného, neboť zde nebylo spoluzavinění poškozeného či jeho zákonného zástupce dáno. I nadále je přesvědčen o tom, že žádná norma fixaci předmětného poklopu neřeší a ani způsob jeho fixace neukládá.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 210/2014, zrušil a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Vyjádření sp. zn. 1 NZO 216/2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 15. 4. 2015.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že z jeho strany není zpochybňována správnost a úplnost skutkových zjištění nalézacího ani odvolacího soudu, ale to, že skutková zjištění nenašla odezvu v závěrech soudů. Namístě je tedy při hodnocení správnosti hmotně právního posouzení věci vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy v rámci dosavadního trestního řízení, tedy, že vodoměrná šachtice se nachází v místech, která nejsou nijak stavebně-technicky oddělena od jiných volně přístupných prostor čerpací stanice, poklop vodoměrné šachtice v důsledku koroze nebyl fixován na šachtici a neplnil svou bezpečnostní funkci, přičemž zajištění bezpečného provozu jednotlivých objektů předmětné čerpací stanice bylo povinností obviněného, zákonný zástupce nezletilého poškozeného jej měl do doby před pádem do šachtice pod dohledem a nezanedbal tak žádnou ze svých povinností, a konečně následek v podobě posttraumatické stresové poruchy u nezletilého poškozeného byl konstatován lékařem.
Obviněný se v rámci dovolání v podstatě omezuje na námitku spočívající v nezohlednění spoluodpovědnosti otce nezletilého za vznik následku předvídaného v §148 odst. 1 tr. zákoníku, tedy za ublížení na zdraví nezletilého. Státní zástupce přisvědčil závěrům nalézacího i odvolacího soudu, že otec nezletilého nezanedbal vůči poškozenému žádnou ze svých povinností, přestože prostory čerpací stanice nejsou vhodným prostorem k provozování míčových her. Dále se neztotožnil s námitkou obviněného, že prostor byl technicky stavebně oddělen bílým obrubníkem. Uvedl, že výška obrubníku byla obviněným uváděna různě, kdy však stěžejní je skutečnost, že v žádné z těchto variant nelze mluvit o stavebně technickém oddělení, neboť je zřejmé, že pokud by vstupem do těchto prostor mělo jakékoliv osobě hrozit reálné nebezpečí propadnutí se do několika metrů hluboké šachty, musely by tyto prostory být zabezpečeny proti vstupu těchto osob zcela jiným způsobem, typicky oplocením. Jak je zřejmé z vyjádření obviněného v řízení před soudem prvého stupně i z logiky věci, slouží zmíněný obrubník výhradně jako fyzická i vizuální překážka bránící najetí motorového vozidla do prostoru, kde se předmětná šachta nachází. Podle státního zástupce lze mít proto za prokázané, že i pokud byl vstup do prostor, kde se nachází šachta, označen za přístupný pouze povolaným osobám například provozním řádem čerpací stanice, jednalo se o místo z praktického hlediska natolik volně přístupné, že mimo jiné k zamezení pádu do šachty musela být tato opatřena poklopem o určité nosnosti, neboť lze pochopitelně reálně předpokládat vznik řady situací, ve kterých by zákazníci čerpací stanice mohli mít důvod do prostor za obrubníkem vstoupit.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. D. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 4 To 210/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. D. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Z uvedeného výkladu je tak zřejmé, že pod dovolací důvod nelze podřadit námitky, v rámci nichž je namítáno nesprávné hodnocení důkazů a z nich vyplývající vadná skutková zjištění, případně jsou jimi prosazovány vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (tedy námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) či vlastní verze skutkového děje, neboť takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Obviněný předmětnou námitku uplatnil s tím, že skutková zjištění nalézacího soudu nenašla odezvu v závěrech soudu, kdy současně předkládá vlastní znění skutkové věty, které dle jeho názoru plně reflektuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, kdy toto znění dle jeho názoru věrně kopíruje skutková zjištění, která byla učiněna z výpovědi svědka M. M., výpovědi obsluhy čerpací stanice L. S. a P. Š., jeho výpovědi, výpovědi svědkyně MUDr. G. V., výpovědi svědkyně PhDr. J. V., znalkyně MUDr. Marie Foltýnové a dalších listinných důkazů tvořících obsah spisu.
V posuzovaném případě ale Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud vycházel zejména ze svědectví zákonného zástupce poškozeného M. M., tedy otce poškozeného M. M. (č. l. 276-277), svědkyň L. S. (č. l. 282-283) a P. Š. (č. l. 283-284), které obě pracovaly jako obsluha čerpací stanice, znalkyň MUDr. G. V. a MUDr. Marie Foltýnové, která taktéž vypracovala znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie dětí a dorostu (č. l. 93-99, a listinnými důkazy ve formě úředního záznamu o ohledání místa spolu s náčrtkem místa činu a pořízenou fotodokumentací (č. l. 23-25, 343a-344h), včetně fotodokumentace pořízené otcem poškozeného (č. l. 43-54). Nalézací soud taktéž provedl důkazy navržené obhajobou (znalecký posudek č. l. 259-266).
Jádrem námitek obviněného je otázka spoluzavinění poškozeného či jeho zákonného zástupce.
V prvé řadě nalézací soud věnoval pozornost skutečnosti, v jakém technickém stavu se předmětná šachtice a poklop ji kryjící nacházely (str. 18 až 19 rozsudku nalézacího soudu), kdy uvedl, že z výpovědi svědka V. F., policisty, který v inkriminovaný den zasahoval na místě a sepsal úřední záznam, se podává, že svědek stav „ sám pozoroval, a to že poklop šachtice by byl zkorodovaný, volně odnímatelný, nestabilní na ústí šachtice, k níž nebyl připevněn. Taktéž pak z výpovědi tohoto svědka vzal soud za prokázané, že nikde na místě žádnou kladku, která by sloužila k uzavření předmětného poklopu, nenalezl “ (str. 19 rozsudku nalézacího soudu včetně pravopisných chyb). Z fotodokumentace je patrno, že poklop byl po celém povrchu pokryt rzí a absentovaly zde jakékoli stopy svědčící o tom, že by byl jakkoli mechanicky poškozen zásahem třetích osob. Odvolací soud pak ke stavu šachtice a poklopu v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že „ havarijní stav vodoměrné šachtice je zřejmý právě z fotografií založených na č. l. 44-53, čímž lze jednoznačně dovodit nestabilitu poklopu na ústí šachtice a jeho zvrtnutí při vstupu na něj “ (str. 12 napadeného rozsudku). Obhajoba obviněného o pravidelných kontrolách šachtice byla zcela vyvrácena. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že „ fakt, že vodoměrná šachtice, u jejíhož poklopu došlo k prorezavění navařených pantů a jejich následnému utržení, byla ve špatném technickém stavu, jen svědčí o opakovaně nedostatečně realizovaných kontrolách “, kdy se takovýto stav nevytvořil v průběhu krátké doby, ale byl výsledkem dlouhodobého působení klimatických podmínek (str. 15 napadeného rozsudku).
Dále se soudy podrobně zabývaly námitkou obviněného, v rámci níž namítal, stejně jako v rámci podaného dovolání, že vodoměrná šachtice se nacházela ve stavebně-technicky odděleném prostoru, kdy byla 5 - 6 metrů od 35 - 40 cm vysokého bílého obrubníku, tedy v prostoru, kam je zakázán vstup nepovolaným osobám. S takovouto námitkou se však Nejvyšší soud nemůže ztotožnit. Nalézací soud se touto námitkou zabývá zejména na str. 20 odůvodnění rozsudku, kdy uvádí, že „ z fotodokumentace a protokolu o ohledání místa činu, prostor, kde se předmětná šachtice nalézá, není nijak oddělen od dalšího prostoru, je zde toliko zvýšený obrubník, který však nebrání volnému vstupu na předmětný pozemek “, kdy současně nebyl prostor vymezen upozorněním na zákaz vstupu. Obrubník zcela logicky zabraňuje vozidlům v tom, aby vjížděly na travnatou plochu, lze však předpokládat, že pěší osoby se mohou na travnaté ploše pohybovat, neboť nic nenasvědčuje tomu (např. cedule, značky, pletivo), že by na travnatou plochu neměly vstupovat. Navíc šachtice, resp. poklop nebyl nijak označen, ohrazen nebo jiným způsobem vymezen jako prostor, kde se nesmí nepovolané osoby pohybovat, případně se zde mohou pohybovat pouze se zvýšenou opatrností. Prostory čerpacích stanic jsou prostory, kde se pohybuje velké množství osob, a je tedy nutné případným nebezpečím jim hrozícím věnovat zvýšenou pozornost, resp. vymezit řádně prostory, kam mají osoby přístup a kam naopak má přístup pouze personál či další oprávněné osoby. Lze předpokládat, že pokud mají osoby neomezený a nijak kontrolovaný přístup do prostoru, mohou vstoupit i na poklop zde se nacházející.
Uvedená námitka souvisí i se zjištěními stran toho, zda otec poškozeného jakýmkoli způsobem zanedbal svou rodičovskou povinnost. I zde se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů v tom, že otec měl poškozeného stále na očích a zabavil ho hrou po dobu, kdy bylo jeho vozidlo v myčce, resp. neponechal nezletilého bez dozoru či v prostoru, kde by mu mělo hrozit jakékoli nebezpečí úrazu. Je sice pravdou, že provozování míčových her v prostoru čerpací stanice není ideální, ale otec poškozeného nezletilého zabavoval míčovou hrou na travnaté ploše, nikoli v prostoru, kde se pohybují automobily (příjezdová cesta, parkoviště), případně v prostorech, kde se nachází technické zázemí čerpací stanice (např. stojany, zařízení na mytí automobilů).
Na str. 16 až 18 rozsudku se nalézací soud podrobně zabýval rozsahem oprávnění a povinností obviněného coby provozovatele čerpací stanice, a to ve vztahu ke všem objektům. Nalézací soud konstatoval, že ze znění Smlouvy o provozování čerpací stanice uzavřené mezi obviněným a ÖMV Česká republika, s. r. o., ze dne 1. 10. 2008 (č. l. 205 - 220 včetně příloh) „ je taktéž zřejmé, že odpovědnost za předcházení škodám a zajištění bezpečného provozu, jakož i jednotlivých objektů předmětné čerpací stanice je povinností právě obžalovaného “ (str. 17 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud současně uvedl, že z úpravy zákona sice nevyplývá žádná konkrétní povinnost ve vztahu k předmětné vodovodní šachtici, resp. že by musela být zabezpečena nějakým konkrétním způsobem, např. uzamknutím nebo znepřístupněním jiným způsobem, současně to však obviněného nezbavuje odpovědnosti vyplývající pro něho ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, konkrétně pak §415, který stanoví, že „ každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí “. Nalézací soud konstatoval, že obviněný svým jednáním porušil svou povinnost a odpovědnost za skutečnosti, které se přihodí při provozu, za nějž je odpovědný, jakožto osoba, která se k tomuto zavázala na základě smlouvy o provozu čerpací stanice a dále na základě objektivní odpovědnosti dle ustanovení §415 občanského zákoníku s tím, že obviněný byl povinen provést zajištění, ať již poklopu nebo místa, z důvodu prevence před vznikem škody (str. 21 - 22 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se předmětnou námitkou pečlivě zabýval v rámci odůvodnění napadeného rozsudku a závěrům nalézacího soudu plně přisvědčil. Na str. 14 až 16 napadeného rozsudku specifikoval, v čem shledal porušení povinnosti vyplývající z ustanovení §415 občanského zákoníku ve vztahu k posuzované události. Uvedl, že „obviněný nezachoval potřebný stupeň bedlivosti (opatrnosti), který po něm lze rozumně požadovat vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci, a jenž – objektivně posuzován – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku “ (str. 15 napadeného rozsudku), kdy nelze opomenout tu skutečnost, jak uvedeno výše, že se jednalo o prostor čerpací stanice, tedy místa, kde se pohybuje velké množství lidí. Stejně tak nelze opomenout, že kontroly byly zcela nedostatečné, o čem svědčí výše zmiňovaný stav poklopu i šachtice samotné. Jednání se obviněný dopustil v nedbalosti vědomé [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], kdy současně lze zcela jednoznačně dovodit i příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem (str. 17 napadeného rozsudku).
Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným Ing. D. Š. uplatňovány i v řízení před soudy nižších stupňů a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, je zřejmé, že se soudy s nimi vypořádaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. D. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata