ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.591.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 591/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání, které podal obviněný E. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 7 To 90/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného E. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 10 T 7/2014 , byl obviněný E. K. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že (převzato včetně pravopisných a chyb a překlepů) „ dne 1. ledna 2014 v době kolem 04:00 – 04:30 hod. v P., poté co pozval do bytu svého známého V. K., a poškozeného D. D., tak se společně uvedli do silně podnapilého stavu požíváním piva, vodky a vína, z neobjasněného důvodu udeřil poškozeného do obličejové části, čímž mu způsobil zlomeninu kořene nosu, poté poškozeného bodl kuchyňským nožem do oblasti pravé poloviny zad, čímž mu způsobil bodnou ránu na pravém boku nad lopatou pravé kosti kyčelní délky 1,5 cm s bodnou dučejí pronikající kůží, podkožím s podkožním tukem, svaly pravého boku do dutiny břišní do prostoru za podbřišnic, kdy došlo k masivnímu krvácení, následně poškozeného ještě 1 až 2 minuty držel rukama, ten se mu ale vysmekl a z obav o svůj život proskočil hlavou dvojitě prosklenou výplní okna vpravo vedle balkónových dveří, zde se postavil a přesunul se do levé části balkónu, kam za ním obviněný vyběhl, uchopil ho pravou rukou pod krkem a levou rukou do poškozeného úmyslně strčil, čímž došlo převážení těžiště těla poškozeného přes zábradlí a tento spadl z výšky 15 metrů na betonovou dlažbu dvora, čímž způsobil poškozenému D. (správně D.) D. poranění vedoucí k jeho smrti, která nemohla být odvrácena ani včas poskytnutou odbornou lékařskou pomocí “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. D., částku 3.662,50 EUR jako náhradu škody a částku 7.250 EUR nemajetkové újmy.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. D. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 10 T 7/2014, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 7 To 90/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 7 To 90/2014, podal obviněný obsáhlé dovolání (č. l. 1101-1117), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný má za to, že skutková zjištění, která soudy obou stupňů učinily, zjevně nepostačují pro právní závěr, že jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný namítl, že nebylo nijak prokázáno, a to ani svědeckou výpovědí svědka V. K., že by poškozeného D. D. bodl nožem. Navíc žádný nůž nalezen nebyl, přestože svědek V. K. tvrdil, že jej vzal ze stolu, když utíkal z bytu. Odmítá, že by se na smrti poškozeného jakkoli podílel, naopak trvá na tom, že poškozený z předmětného balkónu sám skočil, resp. přepadl poté, co byl napaden svědkem V. K. V této souvislosti poukazuje na to, že se nepotvrdila výpověď svědkyně M. M., že by s poškozeným v předmětný večer mluvila o tom, že by se k ní mohl vrátit, tedy to, že poškozený neměl motiv k tomu, aby spáchal sebevraždu. V této souvislosti obviněný namítl, že se soudy nezabývaly dostatečným způsobem možností, zda poškozený skutečně neměl sebevražedné skony. Má proto za to, že byla flagrantním způsobem porušena zásada in dubio pro reo a bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
Obviněný brojí proti svědectví svědka V. K. s tím, že se jedná o osobu již trestanou, s dispozicí k násilnému jednání, kdy jeho výpověď je toliko tvrzením proti tvrzení obviněného. Svědectví tohoto svědka označil za nevěrohodné, neboť svědek výpověď během trestního řízení neustále měnil a upravoval. Výpověď svědka podpořil znalecký posudek Prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, kdy však z textu samotného posudku není dle obviněného zjevné, z jakých důvodů je jeho varianta skutkového stavu přijatelná. Navíc znalcova erudice byla opakovaně zpochybněna, kdy obviněný na podporu tohoto tvrzení k danému dovolání připojil fotokopie některých odborných a laických textů na toto téma, z nichž v rámci dovolání cituje. Cituje i z judikatury Ústavního soudu stran znaleckých posudků obecně a znaleckých posudků z oboru biomechaniky. V této souvislosti rozporuje provedený vyšetřovací pokus ze dne 26. 2. 2014 s tím, že jím navrhované vypracování revizního znaleckého posudku k prokázání skutkového děje bylo odvolacím soudem zamítnuto. Podle obviněného zůstává otázkou, zda je člověk ve stavu středně těžké opilosti schopen vyvinout dostatečnou sílu k tomu, aby způsobem popsaným svědkem V. K. přehodil jinou osobu přes zábradlí balkónu s tím, že nelze předpokládat, že se poškozený, ač opilý, vůbec nebránil.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 7 To 90/2014, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 10 T 7/2014, v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 3. 2015, sp. zn. 1 NZO 307/2015.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný charakterem svých výhrad neobsáhl podstatu deklarovaného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v rámci podaného dovolání nevznesl ani jednu hmotně právní námitku, jež by mohla zvolený důvod naplnit. Obviněný se omezil pouze na to, že vlastní interpretací se snaží převrátit výklad hlavních důkazů v této věci. Avšak závěr o vině dovolatele byl vysloven na základě dokazování, které nejenže není v extrémním rozporu, ale splňuje i podmínky vymezené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Stručně lze uvést, že obviněný sice v průběhu trestního řízení neměnně tvrdil, že poškozený vyskočil z balkonu sám, poté co byl napaden svědkem V. K., avšak jeho tvrzení je v diametrálním rozporu s výpovědí tohoto svědka, kdy jeho tvrzení bylo potvrzováno vyšetřovacími pokusy a zejména znaleckým posudkem zpracovaným prof. PhDr. Jiřím Strausem, DrSc. Dovolatel v této souvislosti zpochybnil výpověď svědka V. K., jak ostatně činil v průběhu celého trestního řízení, kdy se soudy obou stupňů předmětnými výhradami náležitě zabývaly a neuznaly je za důvodné. Zejména soud odvolací k odvolání obviněného zaujal přesvědčivé stanovisko k věrohodnosti výpovědi tohoto svědka, kdy poukázal na provázanost jeho tvrzení s dalšími důkazy. Státní zástupce dále uvedl, že v dovolání nejsou primárně uvedeny námitky vůči závěrům, které učinil znalec z odvětví forenzní biomechaniky v této trestní věci, ale je poukazováno na pochybení, k nimž došlo ze strany znalce v jiných případech, a teprve přeneseně je odvozováno možné pochybení i v této trestní věci.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného E. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu uvedeného v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 7 To 90/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným E. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka V. K., kterou označil za nevěrohodnou, a výpovědi svědkyně M. M., jejíž tvrzení se nijak nepotvrdila, a dále znaleckého posudku z oboru kriminologie, odvětví forenzní biomechanika prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., zejména pak odbornost osoby znalce, a závěry vyšetřovacího pokusu ze dne 26. 2. 2014), a vadná skutková zjištění (zejména stran bodné rány, kterou utrpěl poškozený, resp. zjištění stran toho, jak k tomuto zranění došlo, dále toho, kam se ztratil otevírací nůž, který původně ležel na stole a který při svém útěku z bytu odnesl svědek V. K., dále zjištění stran psychického stavu poškozeného, resp. jeho případných sklonů k sebevraždě), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný namítá, že se předmětného jednání nedopustil, poškozeného nebodl ani jej fyzicky nenapadl, jelikož fyzicky byl poškozený napaden právě svědkem V. K., který jej udeřil do obličeje, kdy trvá nadále na tom, že poškozený z balkónu skočil sám, tedy, že spáchal sebevraždu).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. ale nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný dále namítl, že navrhoval, aby byl s ohledem na osobu znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., resp. jeho neodbornost, v rámci odvolacího řízení vypracován revizní znalecký posudek z odvětví forenzní biomechaniky, čemuž však nebylo odvolacím soudem vyhověno.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu, v rámci níž zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se pak o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť v rámci odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud řádně a pečlivě odůvodnil, proč zamítl obhajobou navrhované doplnění dokazování výslechem svědka H. a revizním znaleckým posudkem z odvětví forenzní biomechaniky. Vrchní soud uvedl, že k posudkům z odvětví forenzní biomechaniky přistupuje a hodnotí je vždy obezřetně, zdrženlivě, a ve vztahu k dalším důkazům, neboť si je vědom skutečnosti, že vycházejí z veličin a údajů, které nejsou zcela vždy přesně dány či známy, resp. že tyto posudky „ hodnotí spíše jako doplňující (rozhodně výlučně neurčující vinu osob obviněných), avšak pokud se shodují s některou s v úvahu přicházejících verzí, není důvodu je nějak mimořádně zpochybňovat “ (str. 6 napadeného usnesení). Je tedy zřejmé, že soudy si byly vědomy delikátnosti tohoto poměrně nového oboru a hodnocení závěrů znaleckého posudku věnovaly náležitou pozornost. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že k námitkám obviněného vůči osobě a odbornosti znalce, který vypracoval znalecký posudek z odvětví forenzní biomechaniky, kdy na podporu svých tvrzení předložil i fotokopie řady odborných i laických textů na toto téma, nepřihlížel, neboť obviněný v rámci předmětných námitek nebrojí proti odborným závěrům v této věci vypracovaného znaleckého posudku z odvětví forenzní biomechaniky, ale poukazuje na různá pochybení, k nimž došlo ze strany znalce ve zcela jiných a s projednávanou věcí nesouvisejících případech. Obviněný tedy případná pochybení v projednávané věci odvozuje od předešlé práce znalce. Není tedy tvrzeno, že posudek je jakkoli vadný, ale obviněný pouze naznačuje, že by vadný být mohl, jelikož v minulosti k pochybením ze strany znalce došlo. Takováto tvrzení však sama o sobě nemůžou správnost zpracovaného znaleckého posudku prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., zpochybnit.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů tak svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Zejména z příslušné části odůvodnění napadeného usnesení se podává zcela jasně, jakými variantami skutkového děje se ve vztahu k provedeným důkazům soudy zabývaly, a na podkladě jakých úvah se přiklonily k té verzi, v rámci níž to byl právě obviněný, který poškozeného shodil z balkónu (str. 3-6 napadeného usnesení). Odvolací soud se náležitě zabýval i věrohodností výpovědí svědka V. K. (zejména str. 5 napadeného usnesení), a jak již bylo pojednáno výše, náležitou pozornost věnoval zejména vypracovanému znaleckému posudku z odvětví forenzní biomechaniky (zejména str. 6 napadeného usnesení).
Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Námitka obviněného stran porušení zásady in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako žádný jiný z dovolacích důvodů.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata