ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.727.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 727/2015-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. července 2015 o dovolání, které podal obviněný J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 11 To 458/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně od sp. zn. 1 T 239/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 1 T 239/2013, byl obviněný J. T. uznán vinným jednak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to pro jednání podrobně popsané pod body 1, 2 a 4 výroku o vině z rozsudku, jednak pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, a to pro jednání podrobně popsané pod body 3 a 5 výroku o vině z rozsudku, a dále pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a, b), odst. 2 tr. zákoníku, a to pro jednání podrobně popsané pod body 6 a 7 výroku o vině z rozsudku, kdy v době 7 se jedná o jednočinný souběh s přečinem porušování domovní svobody pode §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Za spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, který spáchal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (skutky popsané v bodech 1, 2, 4 výroku o vině z rozsudku), za spáchání pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku (skutky popsané v bodech 3 a 5 výroku o vině z rozsudku) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný podle §205 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 15 T 74/2013, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 6 To 360/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (skutky popsané v bodech 6 a 7 výroku o vině z rozsudku) byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození J. N., S. M., I. L., J. Č., J. M., E. K., J. Ch., J. Ch., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 1 T 239/2013, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 11 To 458/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 11 To 458/2014, podal obviněný obsáhlé dovolání (č. l. 1048-1057), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřuje v tvrzení svědka Ch. ml. o tom, že jeho odcizená elektronika nebyla starší 2 roků. Jelikož poškozený tato tvrzení nijak nepodložil, například prodejními paragony či záručními listy, které se ve spise nenacházejí, má obviněný za to, že tvrzení svědka Ch. ml. o odcizené elektronice jsou nedůvodná, nedůvěryhodná a cíleně účelová a v trestním řízení naprosto irelevantní. Dle obviněného zde existuje nevyvratitelná domněnka, že sepsané a údajně odcizené věci z elektroniky se v rodinném domě vůbec nenacházely, včetně počítačových her. Stejně tak brojí proti věrohodnosti výpovědí poškozených stran jim způsobené škody, zejména pak ve vztahu ke skutkům pod body 1) – 5), kdy namítá, že nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání – odcizení automobilů – dopustil, kdy trvá na tom, že krádež provedli P. H., P. H. a D. V., jehož výpověď zpochybňuje jako celek, a on se toliko nacházel na místě činu. Rozhodně popírá, že by se snad k účasti na skutkovém ději tak, jak je popsán ve skutkové větě, doznal, toliko doznává svou část na části skutkového děje popsaném pod body 6) a 7). Obviněný dále namítá, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, zejména pak jejich subjektivní stránku. Soudy provedené důkazy nehodnotily v souladu se zákonnými hledisky, řádně neprověřily jeho obhajobu a neshromáždily všechny dostupné důkazy, na jejichž podkladě by bylo možné učinit správné a úplné skutkové závěry. Pokud soud vycházel ve svém hodnocení pouze z výpovědí svědků, tak dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Svědkové jsou dle obviněného nevěrohodní a obžaloba postavená toliko na jejich svědeckých výpovědích nemůže obstát. Závěrem pak brojí proti jemu uloženým trestům, kdy souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců a úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců považuje za nepřiměřeně přísné.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 27. 4. 2015 (č. l. 1083). Dne 18. 5. 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení nejvyššího státního zástupce, sp. zn. 1 NZO 466/2015, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení se s obsahem zmíněného podání nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 11 To 458/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. T. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí poškozených J. Ch. a J. Ch.), a vadná skutková zjištění (stran zjištění, zda se v domě vůbec nacházela jakákoli elektronika a počítačové hry, případně, jakého stáří byly), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, respektive, že soudy provedené důkazy nehodnotily v souladu se zákonnými hledisky a neshromáždily všechny dostupné důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný namítá, že se nedopustil skutků popsaných pod body 1/ - 5/ výroku o vině, k těmto se nikdy ani nepřiznal, neboť jej spáchali P. H., P. H. a D. V., kdy jeho částečné přiznání se týkalo pouze jeho účasti na skutcích popsaných pod body 6/ a 7/ výroku o vině).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. ale nemají povahu právně relevantních námitek.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný sice vznesl námitku, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, resp. úmysl dopustit se jemu za vinu kladeného jednání, stejně jako objektivní stránka předmětných trestných činů, kteréžto lze ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Navíc je třeba poukázat na to, že obviněným uplatněné námitky byly již odpovídajícím způsobem vyhodnoceny nalézacím, potažmo odvolacím soudem. Nalézací soud ve vztahu ke skutku pod bodem 7) výroku o vině vycházel z právního názoru odvolacího soudu vyjádřeném ve zrušujícím rozsudku vydaném v předcházejícím řízení, kdy odvolací soud shledal hodnocení důkazů nepřesvědčivým. Nalézací soud tak v rámci nového projednání věci uvedl, že „ pokud se budou brát v úvahu důkazy svědčící ve prospěch i neprospěch obžalovaného, je nutné konstatovat, že nebylo možno prokázat odcizení všech věcí v nemovitosti Ch. obžalovaným a je nutné postupovat podle zásady in dubio pro reo a uznat obžalovaného vinným pouze v tom rozsahu, v němž je jeho vina zjištěna bez jakýchkoli pochybností “, tedy pouze ve vztahu k věcem, se kterými byl obviněný zadržen (str. 31 rozsudku nalézacího soudu). Soud pak při určení výše takto způsobené škody vycházel ze znaleckého posudku z oboru oceňování movitých věcí. Z této trestné činnosti byl obviněný usvědčován vedle výpovědí svědků (policisty V. B., poškozených J. Ch. a J. Ch., svědkyně N. F.) i provedeným ohledáním místa činu, fotodokumentací, některými doklady k odcizeným věcem dodanými poškozenými, a odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví trasologie. Ke skutku pod bodem 6) výroku o vině se obviněný doznal, kdy toliko brojil proti závěru stran množství a druhu odcizeného materiálu, s kteroužto námitkou se nalézací soud vypořádal na str. 24 až 26 rozsudku.
Obviněný nijak blíže nespecifikuje, v čem konkrétně spatřuje nesprávné právní posouzení věci ve vztahu ke skutkům pod body 1) až 5) výroku o vině, resp. nenaplnění subjektivní a objektivní stránky předmětných přečinů. Obviněný totiž nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky a takováto námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů uvedených pod body 1) až 5) nedopustil. Nad rámec uvedeného je možno poznamenat, že soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že byl toliko na místě činu, ale nijak se na krádeži automobilů nepodílel. Jeho obhajoba byla vyvrácena nejen výpovědí svědka D. V., ale i dalšími svědeckými výpověďmi (zejména P. K. a J. H.) a úředními záznamy Policie ČR, listinnými důkazy o šetření ke krádeži motorového vozidla, včetně údajů ze sběrny, kde obviněný jeden z automobilů prodával, a odbornými vyjádřeními stran hodnoty automobilů a odcizených věcí. Nejvyšší soud tedy v tomto rozsahu odkazuje na odůvodnění nalézacího soudu, zejména str. 8 až 24 rozsudku.
Stejně tak nelze přisvědčit opakovaným námitkám stran výše způsobené škody. Předmětná námitka byla taktéž založena na podkladě vlastního hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, kterýžto postup, jak je uvedeno výše, není způsobilý pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy vycházely ze znaleckých posudků z oboru ekonomika - oceňování motorových vozidel a movitých věcí, kdy znalci převážně vycházeli z podrobných popisů odcizených, a drtivé většině nenalezených věcí, případně dostupné dokumentace, a to včetně skutku pod bodem 7) výroku o vině.
Obviněný dále brojil proti výroku o trestu, kdy namítal, že jemu uložené tresty souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců a úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, považuje za nepřiměřeně přísné.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitka výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá a není tak způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný svou námitkou o nemožnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak namítá obviněný. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, resp. trestné činy, jimiž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. července 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu