ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.925.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 925/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. srpna 2015 o dovolání, které podal obviněný M. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 4 To 69/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 105/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 1 T 105/2013 , byl obviněný M. D. uznán vinným jednal přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním, které spočívalo v tom, že „ dne 09. 07. 2013 v době okolo 06.25 hod., v O., na ul. O., v prostorách čekárny protialkoholní záchytné stanice, s cílem, aby okolo procházející policista nstržm. O. K. upadl na zem, nastavil jmenovanému svou nohu takovým způsobem, že ten již nedokázal, s ohledem na bezprostřednost útoku a na stísněnost prostor, ve kterých se tak stalo, reagovat a přes takto, coby překážku, úmyslně nastavenou nohu podezřelého zakopl, přičemž jen shodou okolnosti neupadl na zem, a nezpůsobil si poranění, přičemž bezprostředně poté dalšímu zasahujícímu policistovi, nstržm. V. T. vyhrožoval fyzickou újmou na zdraví, kterou mu způsobí poté, co dle jeho názoru jmenovaný nebude ve službě a nebude oděn ve služební uniformě a další újmou spočívající v tom, že jmenovanému zabrání v dalším výkonu zaměstnání, přičemž oba jmenované současně soustavně hrubě vulgárně napadal, a to přesto, že byl několikrát vyzýván, aby svého protiprávního konání zanechal, přičemž poté, co byl, po provedení nezbytných lékařských úkonů transportován na Obvodní oddělení Policie ČR v O. nacházející se na V. náměstí, v jeho prostorách, vůči policistovi nstržm. O. K. vyslovil hrozbu, že jej fyzicky napadne poté, co nebude ve služební uniformě, přičemž veškerého tohoto jednání se dopustil poté, co vůči němu byl realizován služební zákrok hlídky Policie ČR, při němž byl zastaven a kontrolován pro podezření, že řídí motorové vozidlo v době, kdy mu byla tato činnost zakázána a s ohledem na podezření, že je pod vlivem alkoholických nápojů, poté, co mu byla provedena pozitivní orientační dechová zkouška na alkohol, poté co byl upozorněn na nutnost opakovat tuto dechovou zkoušku a poté, co nevyhověl výzvě zasahujících policistů, aby setrval na místě, z místa zásahu odjel osobním motorovým vozidlem zn. Škoda Octavia, stříbrné barvy, byl pronásledován a s ohledem na jeho odpor, s použitím donucovacích prostředků, zadržen “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 1 T 105/2013, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 4 To 69/2015 , a to tak, že z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 4. 2014, č. j. 4 T 14/2013-86, jímž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 9. 2013, č. j. 2 T 28/2012-427, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 4 To 292/2013-507. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 4 To 69/2015, podal obviněný dovolání (č. l. 211-214), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, kdy se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou společenské škodlivosti jeho jednání a zároveň nesprávně interpretoval zákonné znaky skutkové podstaty stíhaných trestných činů.
Stran přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že soudy nesprávně interpretovaly pojem „užije násilí“, když tento vyložily příliš extenzivně. Ačkoliv se k naplnění znaku násilí nevyžaduje způsobení újmy na zdraví, může jej naplnit pouze takové jednání, které ke způsobení újmy na zdraví směřuje, případně je způsobilé jiným způsobem bezprostředně ohrozit výkon pravomoci úřední osoby. Obviněný se domnívá, že nastavení nohy není jednáním způsobilým naplnit znak „užití násilí“, neboť je nanejvýš pochybné, zda by takové jednání bylo vůbec způsobilé jakkoliv ovlivnit kolem procházejícího policistu, natož způsobit jeho pád. Pokud policista procházel stísněným prostorem čekárny, měl tomuto přizpůsobit svou chůzi a věnovat zvýšenou pozornost případným překážkám. Navíc jako osoba, která prošla testem fyzické zdatnosti a která taktéž absolvovala kurz sebeobrany, si tímto mohl jen stěží přivodit pád. Úvaha nalézacího soudu o případném poranění, které si policista takto údajně mohl přivodit, pak zůstává pouhou spekulací.
Ve vztahu k přečinu vyhrožování s úmyslem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pak obviněný namítl, že soudy dostatečně nevymezily jednání, kterým se měl tohoto jednání dopustit, ale toliko se nalézací soud omezil na konstatování, že obviněný měl policistovi T. vyhrožovat „fyzickou újmou na zdraví“ a další újmou spočívající v tom, že mu zabrání v dalším výkonu zaměstnání, a policistovi K. pak tím, že jej fyzicky napadne poté, co nebude ve služební uniformě. Dále obviněný poukázal na to, že je invalidní důchodce a výhrůžky jím pronesené zcela jistě nebyly sto vzbudit v obou fyzicky zdatných policistech reálnou obavu z toho, že by tyto uskutečnil.
Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že svým jednáním reagoval na nezákonný zásah policistů. Přestože okresní soud připustil při hodnocení postupu policistů blíže nespecifikovaná „procesní pochybení“, krajský soud jejich postup aproboval. V době incidentu mu nebyl pravomocně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a tudíž případná domněnka zasahujících policistů rozhodně nemohla být z jejich strany důvodná, jak nesprávně krajský soud konstatoval. V této souvislosti poukázal obviněný na to, že rozhodnutím Magistrátu města Opavy ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 17786/2013/PRES, které nabylo právní moci dne 3. 12. 2013, bylo zastaveno řízení o přestupku, jehož se měl obviněný dopustit tím, že dne 9. 7. 2013 řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Soudy byly tímto rozhodnutím vázány a konstatování odvolacího soudu o tom, že řídil motorové vozidlo „zjevně pod vlivem alkoholu“ tak bylo v hrubém rozporu se skutečným právním stavem věci. Obviněný taktéž namítl, že zásah policistů K. a T. byl proveden způsobem, jímž policisté opakovaně porušili svou pravomoc, a proto se domnívá, že takto konající policisté nepožívali ochrany úřední osoby, a jakkoli nesprávné se může zdát jednání, jehož se vůči nim následně dopustil, nelze jej posuzovat jako trestný čin dle §325 tr. zákoníku či §326 tr. zákoníku. Závěrem pak namítá, že krajský soud se dostatečně nezabýval otázkou společenské škodlivosti stíhaného jednání a dovozuje porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 4 To 69/2015, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, případně aby po zrušení napadeného rozsudku ve věci sám nově rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby v celém rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jen obdrželo dne 7. 7. 2015 (č. l. 224). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněných a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. 4 To 69/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětvích). Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi zasahujících policistů nstržm. O. K. a nstržm. V. T.) a vadná skutková zjištění (zjištění stran skutečnosti, zda v době zásahu byl jeho osobě uložen trest zákazu činnosti, zda řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového děje (kdy namítá, že s ohledem na pochybení při zásahu a při provádění dechové zkoušky, zasahující policisté překročili svou pravomoc a nepožívali tedy ochrany úřední osoby).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Obviněný dále namítl, že ve vztahu k přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nebyl naplněn znak „užije násilí“.
Přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí pro výkon pravomoci úřední osoby .
Objektem trestného činu násilí proti úřední osobě je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat proti člověku, a to jak proti úřední osobě, jejíž odpor má být překonán nebo jejímuž odporu chce pachatel zamezit, tak proti jiné osobě nebo proti věci, pokud je prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo prostředkem „odplaty“ za to, jak úřední osoba svoji pravomoc vykonala („pro výkon pravomoci“) . K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví . K naplnění znaku užití násilí však samo o sobě nestačí jen uchopení napadeného za oděv a zacloumání jím. Proto musí soud v každém konkrétním případě posoudit veškeré okolnosti případu a dovodit, zda jde o užití násilí směřujícího proti tělu napadeného (srov. R 22/1966). V případě, že jednáním pachatele k ublížení na zdraví dojde, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
Dále obviněný namítl, že ve vztahu k přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku soud prvního stupně nevymezil skutek dostatečně tak, aby jej bylo možno odlišit od jiného činu, resp. nijak blíže v rámci popisu skutku nespecifikoval, jak měl obviněný zmíněnou fyzickou újmu policistům způsobit, případně, jak mělo dojít k zabránění dalšího výkonu zaměstnání policisty T.
Přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední osoby .
Uvedené námitky jsou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné.
Na jednání obviněného je třeba nahlížet v jeho celistvosti a posoudit veškeré okolnosti případu. Přitom je Nejvyšší soud vázán konečným skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a popsán ve skutkové větě rozsudku.
Obviněný se dle skutkových zjištění dopustil předmětného jednání tím, že poté, co byl zastaven policejní hlídkou a byla u něho provedena orientační dechová zkouška na alkohol, kterážto vyšla pozitivně, i přes upozornění, že je nutné tuto opakovat, přes výzvu zasahujících policistů, aby setrval na místě, z místa odjel, přičemž byl hlídkou pronásledován, na opakované výzvy policistů následně nereagoval a byly proto nasazeny donucovací prostředky. Obviněný byl poté převezen do protialkoholní záchytné stanice, kde v čekárně procházejícímu policistovi O. K. nastavil nohu, aby tento upadl, k čemuž shodou okolností nedošlo, policistovi V. T. vyhrožoval fyzickou újmou na zdraví a újmou spočívající v tom, že mu zabrání v dalším výkonu jeho zaměstnání, přičemž oba zasahující policisty opakovaně vulgárně urážel, a po převozu na OOP ČR v O. ve výhrůžkách pokračoval, kdy tyto směřoval vůči policistovi O. K.
Je zcela nepochybné, že policisté jednali v rámci výkonu své pravomoci, kdy prováděli kontrolu řidiče, který měl dle jejich domněnky vysloven zákaz řízení motorových vozidel. Tato domněnka měla oprávněný podklad v tom, že zasahujícím policistům byla známa skutečnost, že obviněný dne 30. 1. 2013 řídil pod vlivem alkoholu (za předmětné jednání mu byl následně rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 4 T 14/2013, který nabyl právní moci dne 8. 8. 2014, uložen podmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců), kdy návrh na potrestání byl podán u okresního soudu dne 7. 2. 2013. Následně byla u obviněného v rámci silniční kontroly provedena rutinní orientační dechová zkouška (č. l. 44), kterážto vyšla s pozitivním výsledkem. Bylo tedy zjevné, že obviněný řídí vozidlo pod vlivem alkoholu, tedy, že jeho jednání by mohlo naplňovat znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Následný postup policistů byl v souladu s jejich pravomocemi, kdy s ohledem na podezření ze spáchání přestupku ze strany obviněného, tohoto informovali o tom, že je třeba provést druhou dechovou zkoušku, k čemuž však v důsledku jednání obviněného nedošlo. Obviněný totiž na výzvu policistů nereagoval a z místa kontroly odjel svým motorovým vozem. Následně byl hlídkou policie pronásledován. Obviněný přes opakované výzvy s hlídkou policie nespolupracoval, v důsledku čehož bylo přistoupeno k opětovnému užití donucovacích prostředků a obviněný byl následně odvezen do protialkoholní záchytné stanice.
Na tomto místě je třeba uvést, že na závěru, že obviněný dle prvotních zjištění řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, nemění nic skutečnost, že řízení o přestupku spáchaném dne 9. 7. 2013, tedy pro jednání předcházející projednávanému incidentu (v hrubých rysech popsaném v předchozím odstavci), bylo následně rozhodnutím Magistrátu města Opavy ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 17786/2013/PŘES, zastaveno z důvodu podle §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1991 Sb., tedy, že spáchání skutku nebylo obviněnému z přestupku prokázáno. Obviněného argumentace je postavena na tom, že soud měl být závěry přestupkového řízení vázán, nicméně zcela přehlíží skutečnost, že není v projednávané věci stíhán za jednání, které bylo předmětem přestupkového řízení, tedy za to, že řídil pod vlivem alkoholu, ale za zcela jiné jednání, respektive jednání, které následovalo.
Obviněný je stíhán za jednání, kterého se měl dopustit až poté, co byl hlídkou policie odvezen do protialkoholní záchytné stanice. Chování obviněného zde a následně na OOP ČR v O. pak naplňuje znaky přečinů, jimiž byl uznán vinným. Obviněný nastavil policistovi, který prováděl vůči jeho osobě předcházející zákrok, ve chvíli, kdy tento procházel v úzké chodbě kolem jeho osoby, nohu, a to s tím úmyslem, aby tento upadl. Pokud pak obviněný namítá, že jako invalidní důchodce nebyl sto tímto jednáním policistu fyzicky ohrozit, pak tím zcela opomíjí podstatu celé věci, a to, že s úmyslem přivodit policistovi pád, užil vlastní fyzické síly proti jeho osobě, tedy směřoval ji proti tělu napadeného. Skutečnost, že k pádu a zranění policisty nedošlo, není pro posouzení věci podstatná, neboť, jak bylo uvedeno výše, k naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví, tedy, aby k jakémukoli zranění došlo. Jednání se dopustil vůči policistovi, tedy úřední osobě, pro výkon jeho pravomoci jako zasahujícího policisty v rámci rutinní silniční kontroly, resp. při následném postupu, čímž naplnil skutkovou podstatu přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud pak vůči oběma zasahujícím policistům nstržm. O. K. a nstržm. V. T. směřoval slovní výhrůžky stran fyzického ublížení na zdraví a vulgárně se vůči jejich osobám vyjadřoval, a to i přes opakované výzvy, aby takového jednání zanechal, pak svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K naplnění skutkové podstaty zde totiž postačuje, aby byla výhrůžka pronesena vážně a pronesena takovým způsobem, který je schopen obecně vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval. Obviněný předmětné výhrůžky pronesl vážně a způsobem, který takovouto obavu vyvolat mohl, neboť se po celou dobu choval agresivně, a to do té míry, že musel být následně spoután. Závěr o tom, že výhrůžka byla v obecné rovině způsobilá vyvolat obavu, že obviněný splní to, čím vyhrožoval, není v rozporu se závěrem, že v konkrétním případě nemusela být způsobilá u poškozených policistů vyvolat důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Stejně tak nezáleží na tom, zda měl obviněný určitý úmysl výhrůžky splnit. Předmětné námitky tedy Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit i námitku, v rámci níž namítl, že se soudy nezabývaly otázkou, zda skutek obstojí z hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku , kterýžto uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný má za to, že ve vztahu k jeho osobě byla porušena zásada subsidiarity trestní represe.
Odstavec 2 §12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu - např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu .
Nalézací soud se k otázce společenské škodlivosti jednání obviněného vyslovil v rámci odůvodnění rozsudku na str. 5-6 s tím, že „ jednání obžalovaného je natolik společensky škodlivé, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného, pro obžalovaného mírnějšího, právního předpisu “, kdy se blíže zabýval osobou obviněného, jeho trestní minulostí a zejména pak skutečností, že obviněný v rámci rutinní silniční kontroly nespolupracoval se zasahujícími policisty. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. srpna 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu