ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.967.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 967/2015-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2015 o dovolání, které podal obviněný Mgr. P. Ch. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 81/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 8/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Mgr. P. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 54 T 8/2011 , byl obviněný Mgr. P. Ch. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním podrobně popsaným pod bodem II. výroku z rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen dle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto, že se obviněný Mgr. P. Ch. podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 4 KZV 11/2011, pro skutky popsané v bodech I./1-8), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. V., a V. K. Soudem bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 54 T 8/2011, podal obviněný Mgr. P. Ch. v zákonné lhůtě odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Odvolání podali také obvinění J. V. a V. K. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Olomouci pak podal odvolání v neprospěch obviněných Mgr. P. Ch. a V. K., které zaměřil proti výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 81/2012 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného J. V. a státního zástupce částečně zrušil, a to ve výroku o trestech ohledně obviněných J. V. a Mgr. P. Ch., a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněné nově odsoudil, kdy obviněný Mgr. P. Ch. byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 4 (čtyři) roky a 6 (šest) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o trestu obviněného J. V.
Odvolání obviněného Mgr. P. Ch. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 81/2012, podal obviněný dovolání (č. l. 2897-2898), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí jak odvolacího, tak nalézacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný uvedl, že zásadní povinností soudu je rozhodnout o právním posouzení skutku. Soud musí vyhodnotit zásadní hmotně právní otázku, zda se u daného skutku jedná o trestný čin, zejména ve smyslu §111 tr. zákoníku, přičemž je povinností soudu jako orgánu činného v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.).
V této souvislosti obviněný poukázal na část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 16-17, kterou citoval a v rámci níž odvolací soud konstatoval, že nalézací soud při hodnocení provedených důkazů důsledně nepostupoval podle §2 odst. 6 tr. ř. tam předepsaným způsobem, pokud jeho odůvodnění obsahuje toliko souhrn provedených důkazů a nikoliv výsledek hodnotící činnosti soudu. Dále v odkaze na tam označené nálezy Ústavního soudu ČR zdůraznil, že z uvedené zásady volného hodnocení důkazů vyplývá určitý postup a kritéria hodnocení, neboť důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem také odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a obecný soud nevyvodí z provedených důkazů přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní. V této souvislosti bylo soudu prvého stupně vytknuto, že v intencích shora citovaného ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. zcela ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu nepostupoval. Na uvedeném podkladě pak obviněný dovozuje, že pokud odvolací soud soudu nalézacímu vytkl absenci jakékoliv hodnotící činnosti a tím i porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., pak nemohl hodnotit činnost nalézacího soudu při posouzení hmotně právní otázky, zda je skutek trestným činem jinak, než tak, že je tato otázka soudem nalézacím nesprávně posouzena.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k jeho osobě zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Vyjádření sp. zn. 1 NZO 142/2013 bylo soudu doručeno dne 28. 2. 2013.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že jestliže dovolatel již výše uvedeným způsobem poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém se soudu nalézacímu vytýká, že při hodnocení provedeného dokazování důsledně nepostupoval podle §2 odst. 6 tr. ř., pak přehlédl závěrečnou část této rozsudečné pasáže, ze které se podává, že zjištěné vady nelze napravit „pro absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného Mgr. P. Ch. proti zprošťujícímu výroku“ (str. 17 druhý odstavec). Je tedy evidentní, že jeho argumentace tak směřuje po stránce obsahové toliko proti výroku zprošťující povahy. Jeho výhrady se tedy nikterak nedotýkají odvolacího přezkumného závěru ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění pod bodem II. výroku o vině, kde odvolací soud naopak uzavírá, že tam přisouzené jednání obviněných bylo prokázáno zejména na podkladě tam vyjmenovaných důkazů a pro stručnost odkazuje zejména na str. 51-64 rozsudku. Důvod zabývat se judikaturními podmínkami výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, který se stal podkladem (toliko formálně napadeného) výroku v bodě II. o vině tak dán není, neboť při výhradně skutkovém zaměření předmětného dovolání by takový výjimečný postup musel být odůvodněn extrémním nesouladem mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a současně by toto pochybení muselo být předmětem dovolání. Takto odůvodněné dovolání by se však především muselo vztahovat k tomu rozsudečnému výroku, který se jím napadá. Státní zástupkyně tak dospěla k závěru, že namítaná nesprávnost právního posouzení dovolatelova skutku v bodě II. výroku o vině nebyla nikterak argumentačně podložena, a to především tak, že napadeným rozhodnutím došlo k nesprávné aplikaci hmotného práva na skutkový stav věci, který byl na úrovních soudů obou stupňů zjištěn a nebyla odůvodněna ani takovým způsobem, při kterém by otázce správnosti právního posouzení skutkového podkladu výroku o dovolatelově vině předcházela výjimečná revize správnosti rozhodných skutkových zjištění.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. P. Ch. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Předmětné dovolání spolu se spisovým materiálem bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 5. 8. 2015 .
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 5 To 81/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný dle obsahu dovolání poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný námitku extrémního nesouladu v rámci podaného dovolání neuplatnil.
V souladu se zněním podaného dovolání lze konstatovat, že uplatněná námitka nesprávného právního posouzení skutku se z hlediska formálního vztahuje k výroku o vině pod bodem II., kterým byl obviněný Mgr. P. Ch. společně s obviněným V. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tedy jejím prostřednictvím napadá odsuzující část rozsudku nalézacího soudu ve znění rozsudku odvolacího soudu.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný uplatňuje námitku, že pokud nebyl dodržen postup dle §2 odst. 6 tr. ř., nelze dospět k závěru, že jednání obviněného je vůbec trestným činem ve smyslu ustanovení §111 tr. zákoníku.
Odvolací soud soudu nalézacímu vytkl, že tento nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje toliko seznam provedených důkazů a nikoli výsledek hodnotící činnosti soudu, tedy, že soud logicky a věcně přesvědčivým způsobem neodůvodnil, které informace v rámci trestního řízení z těchto důkazů získal, které skutečnosti vzal za prokázané a opíral se o ně při svém rozhodování. Nejedná se však o „absenci jakékoli hodnotící činnosti“, jak v rámci podaného dovolání uvádí obviněný. Nalézací soud provedl celou řadu důkazů – jak výpovědi obviněných a svědků, tak listinné důkazy (zejména str. 24 až 43). Na podkladě provedeného dokazování ustálil skutková zjištění, která následně podřadil pod příslušné skutkové podstaty trestných činů. Nalézací soud uvedl, že „ se neztotožnil v plném rozsahu s pojetím obžaloby, resp. jejím detailním skutkovým vymezením ve vztahu k obžalovaným J. V., Mgr. P. Ch. a V. K. Takto soud učinil v návaznosti na komplexní vyhodnocení důkazů, z něhož, jak se domnívá, učinil jediné možné logické vyústění “ (str. 47 rozsudku nalézacího soudu). Na str. 47 až 64 rozsudku pak skutková zjištění detailně rozvedl, kdy ve vztahu k obviněnému Mgr. P. Ch. se jedná zejména o str. 51 až 63. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení konstatoval, že „ soud prvního stupně ve věci provedl rozsáhlé a úplné dokazování, a to v souladu se zákonnými pravidly pro dokazování v trestním řízení “ (str. 16 napadeného rozsudku). Jednání obviněného tedy bylo po skutkové stránce prokázáno, kdy právní kvalifikace jednání obviněného odpovídá učiněným skutkovým zjištěním popsaným ve skutkové větě rozsudku. Odvolací soud v této souvislosti odkázal na odůvodnění soudu nalézacího na str. 51 až 64, s tím, že protiprávní jednání obviněného bylo prokázáno zejména na podkladě tam vyjmenovaných důkazů (str. 19 napadeného rozsudku).
Předmětná námitka obviněného je svou povahou námitkou procesního charakteru, která svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, kdy odvolací soud konstatoval, že „ v důsledku tohoto vadného postupu soudu prvního stupně došlo při rozhodování soudu prvního stupně k vadám, které však již nebylo možno v odvolacím řízení pro absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného Mgr. P. Ch. proti zprošťujícímu výroku a v neprospěch obžalovaného J. V. z důvodů uvedených v §259 odst. 3, odst. 4, odst. 5 tr. ř. napravit “ (str. 17 napadeného rozsudku). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Mgr. P. Ch. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu