ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1021.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1021/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce L. P. , zastoupeného JUDr. Alenou Blanickou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovaným 1) V. P. , a 2) Mgr. J. V. , oběma zastoupeným JUDr. Václavem Bartošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křížovnické náměstí 2, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 641/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 70 C 323/2014-366, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2014, č. j. 4 641/2008-314, určil, že označené nemovitosti „náležely ke dni 20. 10. 2008, tj. ke dni úmrtí M. P., do společného jmění manželů paní M. P., zemřelé 20. 10. 2008 a pana V. P.“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pokud jde o nákladový výrok, soud prvního stupně uvedl, že „nevyhověl návrhu zástupkyně žalobce, která požadovala na náhradě nákladů řízení částku 1.022,360,- Kč, když vycházela zřejmě z mylného hodnocení předmětu sporu cenou nemovitosti. V daném případě – tedy v řízení o určovací žalobě týkající se nemovitosti – se totiž považuje za tarifní hodnotu částka ve výši 50.000,- Kč, a to dle §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., a to bez ohledu na konkrétní cenu nemovitostí.“
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. října 2014, č. j. 70 C 323/2014-366, potvrdil dle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu“ , a dále rozhodl, že prvoinstanční rozsudek „ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem se mění jen tak, že jejich výše činí 64.050,- Kč; jinak se i v tomto výroku potvrzuje.“ Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Pokud jde o rozhodnutí ohledně nákladů řízení, odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku mimo jiné uvedl, že „Žalobce se v tomto řízení domáhal určení, že nemovitosti ve výroku prvoinstančního rozsudku specifikovaného náležely ke dni úmrtí M. P. do společného jmění jejího a prvního žalovaného – jejího manžela, tedy třetích osob, nikoli tedy určení vlastního práva či právního vztahu k věci. V řízení tak šlo o určení práva k nemovitosti, jež ve vztahu k žalobci není vyjádřitelné v penězích a soud prvního stupně nepochybil, pokud při výpočtu nákladů za právní zastoupení vycházel z předpokladu penězi neocenitelného práva k nemovitosti ve smyslu §9 odst. 3 písm. a) a §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“ V důsledku dílčího pochybení při výpočtu odměny pak odvolací soud přistoupil k drobné korekci prvoinstančního rozhodnutí (viz shora).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do výroků o náhradě nákladů řízení, podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Namítá, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když aplikoval §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již „vyhl. č. 177/1996 Sb.“ nebo „advokátní tarif“), namísto toho, aby při určení odměny advokáta vycházel ze skutečné hodnoty předmětných nemovitostí, tj. z částky 30 milionů Kč. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 33 Cdo 670/2006, sp. zn. 33 Odo 238/2001, nebo sp. zn. 21 Cdo 5275/2007. Dovolatel při výpočtu nákladů řízení podle §8 odst. 1 advokátního tarifu vycházel z částky 30.000.000,- Kč, což je dolní hranice ceny předmětných nemovitostí ke dni úmrtí zemřelé M. P., tj. ke dni 20. října 2008, respektive ke dni převzetí právního zastoupení, tedy ke dni 7. října 2008. Při specifikaci nákladů řízení, kterou provedl v rámci svého závěrečného návrhu (při odvolacím jednání konaném) dne 18. října 2011) pak současně předložil „stanovisko dvou nezávislých realitních kanceláří, které uvedly orientační tržní cenu v rozmezí 27-35 mil. Kč. Cenu nemovitostí ve výši 30 mil. Kč protistrana nezpochybňovala, lze tedy předpokládat, že jí akceptovala.“ V další části svého dovolání dovolatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), zejména na jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 2569/07, sp. zn. I. ÚS 712/01, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. II. ÚS 538/10, sp. zn. I. ÚS 712/01, sp. zn. IV. ÚS 1332/07, sp. zn. II. ÚS 281/08. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho nákladových výrocích změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně částku 1.135.560,- Kč k rukám advokátky dovolatele, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, a dále, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit dovolateli náklady dovolacího řízení v celkové výši 113.200,- Kč.
K podanému dovolání se vyjádřila pouze žalovaná 2), která odmítla uplatněnou dovolací argumentaci. Předmětem řízení nebylo ocenění nemovitostí, respektive v průběhu řízení soud nezjišťoval cenu nemovitostí, přičemž žalovaná 2) s cenou nemovitostí uváděnou dovolatelem nesouhlasí. Dovolatel se přitom v řízení nedomáhal určení vlastnického práva k nemovitosti; v řízení šlo o určení práva k nemovitostem, jež ve vztahu k dovolateli není vyjádřitelné v penězích, neboť se jedná o určení práva třetích osob k nemovitosti. Dovolatelem odkazovaná judikatura nedopadá na posuzovaný případ. Závěrem žalovaná 2) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl a žalované 2) přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu je sice ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť – jak bude rozvedeno níže – odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přesto však není důvodné.
V posuzované věci se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byl ke dni úmrtí M. P. (zemřelé dne 20. října 2008) deklarován věcně právní vztah zůstavitelky a jejího manžela (žalovaného 1/) k předmětným nemovitostem (tj. že předmětné nemovitosti byly ke dni 20. října 2008) ve společném jmění manželů. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení zaujal právní názor, že v tomto „řízení tak šlo o určení práva k nemovitosti, jež ve vztahu k žalobci není vyjádřitelné v penězích“ , neboť se jednalo „o určení, že nemovitosti...náležely ke dni úmrtí M. P. do společného jmění jejího a prvního žalovaného – jejího manžela, tedy třetích osob, nikoli tedy určení vlastnického práva či právního vztahu k věci.“
Spor o určení, zda předmětné nemovitosti byly k určitému datu ve společném jmění třetích osob, je sporem o určení vlastnického práva k nemovitostem, i když takovou žalobu podala osoba odlišná od vlastníka (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1073/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Okolnost, že se žalobce domáhá určení vlastnictví třetích osob k předmětným nemovitostem (pokud soud shledá jeho aktivní věcnou legitimaci ve sporu a naléhavý právní zájem na takovém určení např. s ohledem na promítnutí obsahu sledovaného rozhodnutí v katastru nemovitostí) tedy není důvodem k závěru, že zde nejde o spor o určení právního vztahu k nemovitému majetku.
Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů (dovolacího) řízení vychází z ustáleného právního závěru, že lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., v rozhodném znění, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací žalobou dotčené nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, nebo ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014). Dovolací soud přitom ve svých předchozích rozhodnutích podpůrně (stran analogického použití) odkazoval na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. I. ÚS 712/01, nebo ve věci sp. zn. IV. ÚS 1332/2007), byť vztahující se k advokátnímu tarifu ve znění před přijetím vyhlášky č. 486/2012 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2013 (k tomu ještě poznámky níže). Avšak při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovitosti Nejvyšší soud judikoval, že v takovém případě je spor o určení vlastnictví nemovitosti sporem ve smyslu §9 odst. 3 písm. a), respektive (v souvislosti s novelizací advokátního tarifu prostřednictvím vyhl. č. 486/2012 Sb.) sporem ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., kde je zapotřebí při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta vycházet (od 1. ledna 2013 v důsledku účinnosti vyhlášky č. 486/2012 Sb. novelizující advokátní tarif) z fixní tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč (§9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu).
Zatímco právní názor Nejvyššího soudu, jak byl vyjádřen např. v jeho usnesení ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014 (v tomto případě sazba odměny byla stanovena z tarifní hodnoty 1.800.000,- Kč, tj. z ceny předmětných nemovitostí, jak byla sjednána v žalobou dotčené kupní smlouvě ze dne 22. června 2010), obstál i v ústavně právní rovině (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 1559/2014), z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, se podává odlišný právní názor.
V této posledně označené věci Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti za následujících skutkových okolností. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 14. července 2013, č. j. 20 C 40/2013-34, zastavil řízení o určení vlastnického práva žalované obce a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vycházel z §8 odst. 1 advokátního tarifu z ceny nemovitost, které jsou předmětem řízení. Cenu nemovitostí určil ve výši 322.761,- Kč s ohledem na kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě uzavřené mezi vedlejší účastnicí (žalovanou 3/) jako prodávající a vedlejšími účastníky (žalovanými 1/ a 2/) jako kupujícími dne 26. března 2012. K odvolání žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. září 2013, č. j. 25 Cdo 451/2013-51, změnil napadený nákladový výrok tak, že vedlejší účastníci jsou povinnosti zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 11.200,- Kč. V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že odměnu právního zástupce stěžovatele je zapotřebí stanovit podle §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Tarifní hodnotu tak odvolací soud stanovil ve výši 50.000,- Kč a sazbu za jeden úkon právní služby ve výši 3.100,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, ze které vyplývá, že částka uvedená v §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se považuje za tarifní hodnotu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Z uvedené judikatury dále vyplývá, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu penězi ocenitelné, pak se za tarifní hodnotu považuje v souladu s §8 odst. 1 advokátního tarifu výše peněžitého plnění nebo cena věci. Ustanovení §9 odst. 4 písm. b) pak jen rozvíjí ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a na shora uvedených závěrech tedy nic nemění.
Ústavní soud usnesením ze dne 17. března 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, ústavní stížnost odmítl. Zdůraznil, že jádrem této ústavní stížnost bylo posouzení, které ustanovení advokátního tarifu je třeba na případ stěžovatele aplikovat. Stěžovatel totiž nesouhlasil s výši přiznaných nákladů právního zastoupení a tvrdil, že odměna advokáta měla být stanovena podle §8 odst. 1 advokátního tarifu (tj. z ceny nemovité věci), a nikoli podle §9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, jak učinil odvolací soud. K tomu Ústavní soud uvedl následující:
„Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se částka 35 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, neplatnosti právního úkonu, nejde-li o určení práva k věci penězi ocenitelné nebo nejde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi ocenitelné. Podle ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč ve věcech, uvedených v odstavci 3 tohoto ustanovení, jde-li o právní vztah k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Posledně citované ustanovení bylo do advokátního tarifu včleněno vyhláškou č. 486/2012 Sb. (novelou advokátního tarifu) s účinností od 1. 1. 2013, tedy ještě před datem rozhodným pro určení výše odměny za předmětný úkon.
Z konstrukce ustanovení §9 advokátního tarifu je zřejmé, že se v případě odst. 4 písm. b) jedná o ustanovení speciální k ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a vztahuje se na tarifní hodnotu ve věcech určení právního vztahu k nemovité věci. Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, byly vydány před účinností výše zmíněné novely.“
S přihlédnutím k zaznamenaným odlišnostem v judikatuře Ústavního soudu, jenž při své rozhodování není - na rozdíl od nálezů, které jsou překonatelné pouze postupem podle §23 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů – vázán svými usneseními, jež nepředstavují ani v téže věci překážku věci rozhodnutí (srov. §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a ani nepožívají precedenční závaznosti, je zapotřebí vyjasnit výše připomenuté normativní limity v oblasti zjištění tarifní hodnoty v předmětných sporech z hlediska stanovení mimosmluvní odměny advokáta.
Podle názoru Nejvyššího soudu je i po novelizaci advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. nezbytné primárně vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jež se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.
Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty, respektive ceny nemovitosti; za odborné posouzení, respektive zjištění hodnoty nemovité věc však nelze považovat „vyjádření nezávislé realitní kanceláře“ , jak v této věci nesprávně dovozoval dovolatel), je nezbytné za tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci považovat fixní tarifní hodnotu ve výši 50.000,- Kč ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.
Hodnota nemovité věci tak v zásadě (primárně) odráží význam daného sporu a je do jisté míry jakýmsi průsečíkem různých faktorů, které více či méně ovlivňují (mohou ovlivňovat) předpokládaný rozsah či náročnost poskytované právní služby v obdobných věcech. Lze mít za to, že novela advokátního tarifu v podobě vyhlášky č. 486/2012 Sb. stanovením vyšší fixní tarifní hodnoty mimo jiné ve věcech týkajících se právních vztahů nemovitým věcem, s účinností od 1. ledna 2013 zohlednila – v případech, nelze-li hodnotu nemovitosti vyjádřit v penězích, respektive lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými potížemi - význam daných sporů a presumovanou náročnost při poskytování právní služby advokátem. Tam, kde se takové pravidlo neuplatní, bude nutno přistoupit k aplikaci obecného ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu, a tedy mimosmluvní odměnu advokáta stanovit z tarifní hodnoty, za kterou se bude považovat cena nemovitosti v době započetí právní služby.
Za právního stavu, kdy plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 došlo (dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů, kterážto skutečnost nastala dne 7. května 2013, kdy byl uvedený nález publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 116/2013 Sb., v částce 52) ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění, a kdy tudíž nezbylo, než vycházet z toho, že při rozhodování o náhradě nákladů je zapotřebí postupovat ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze ovšem při aplikaci §8 odst. 1 advokátního tarifu při stanovení odměny advokáta bez dalšího mechanicky převzít zjištěnou sazbu mimosmluvní odměny advokáta, respektive jí bez dalšího promítnout do přisouzených nákladů řízení.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (s ohledem na závěry obsažené v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 988/12) závěrem vyložil, že za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možné považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.
V této souvislosti lze pak odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4084/2014, ve kterém dovolací soud mimo jiné vyložil:
„Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud dále nezohlednil důsledně judikaturu dovolacího soudu, která ve sporech o určení vlastnického práva k nemovitému majetku dospěla k závěru odlišnému od odvolacího soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, sp. zn. 30 Cdo 449/2014). Poněvadž v daném případě předmětem právního úkonu bylo určení vlastnického práva k nemovitým věcem, které jsou penězi ocenitelné, bylo nezbytné, aby odvolací soud nejprve vypočetl z příslušné tarifní hodnoty výši odměny a teprve poté se případně zabýval otázkou reflexe právních závěrů obsažených ve shora označeném plenárním nálezu Ústavního soudu. Jinými slovy řečeno, teprve po takovém výpočtu byl vytvořen prostor pro následné úvahy odvolacího soudu stran zohlednění a do přijatého rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (ve vazbě na zjištěné okolnosti případu) promítnuté otázky týkající se věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti a účelnosti vymáhání práva nebo bránění práva, kdy hranice ústavní souladnosti, resp. limity odměn advokátů byly (z hlediska pojetí právního státu) nastaveny (vymezeny) nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/12.
Odvolací soud v posuzované věci nijak nezohlednil zásadní fakt, že dovolatelka v daném případě využila svého zákonného práva a ve sporu, kdy bylo zpochybňováno její vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku v poměrně vysoké hodnotě, se obrátila na advokáta, aby v jejím zastoupení bránil vůči žalobkyni její vlastnické právo, přičemž v důsledku toho jí nepochybně objektivně vznikly náklady, které jen stěží (uplatňoval-li advokát žalobkyně ve smyslu platné právní úpravy – k tomu srov. §22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů – zálohu na odměnu), s přihlédnutím k předmětu sporu, mohly být pokryty odvolacím soudem přiznanými náklady řízení. Je sice základní povinností soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení zabývat se jejich účelností, avšak současně je zapotřebí velmi pečlivě vážit všechna kritéria (zvláštnost případu, princip proporcionality, nezbytnost jednotlivých úkonů právní služby s ohledem na jejich význam, s vyloučením případných duplicitních či snad vícenásobně se opakujících úkonů, které z objektivního hlediska jsou via facti úkony a tedy výdaji – z pohledu uplatňování či bránění práva – zbytnými atd.), která spoluurčují účelnost vynaložených nákladů. Takové posouzení ovšem z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyvodit nelze.“
V posuzované věci se sice odvolací soud popsaným způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, leč ve výsledku – v důsledku toho, že z obsahu spisu se nepodával ověřitelný údaj o ceně předmětných nemovitostí (k tomu srov. již shora připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 314/2011), a proto nezbylo, než přistoupit k aplikaci §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu – rozhodl správně.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce ve smyslu §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. v procesní situaci, kdy dovolatel v tomto dovolacím řízení úspěch neměl, přičemž žalovaným žádné účelně vynaložené náklady nevznikly; žalovaný 1) se k dovolání písemně vůbec nevyjádřil a písemné vyjádření žalované 2) k dovolání zase nebylo shledáno účelným s ohledem na v něm nesprávně zaujímaný právní názor o nezbytnosti aplikace §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť má jít o určení vlastnictví třetích osob (k tomu srov. závěry dovolacího soudu shora).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu