ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1287.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1287/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobkyně CF FLOP s. r. o. , identifikační číslo osoby 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 23/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 70 Co 324/2014-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 70 Co 324/2014-96, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2014, č. j. 10 C 23/2013-67, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zamítavého meritorního výroku mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 8 500 Kč spolu s úrokem z prodlení od 16. 10. 2012 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v této části potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně, jež se domáhala po žalované zaplacení částky 140 000 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 15. 10. 2012 do zaplacení jako zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 222/05.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázku, zda je možné snížit základní částku přiměřeného zadostiučinění o 50 % za jediné kritérium z uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), odvolací soud posoudil souladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1794/2014, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014 (ústavní stížnosti proti uvedeným usnesením Nejvyššího soudu byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné).
Odvolací soud se stejně tak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, snižoval-li základní částku přiměřeného zadostiučinění z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného. Závěry soudů, že vede-li žalobkyně a její jediný jednatel stovky sporů, zpravidla o zaplacení problematických pohledávek, je třeba význam řízení považovat za nižší, koresponduje s judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Nelze tedy souhlasit s tvrzením žalobkyně, že předmět řízení byl standardní, a částka přiměřeného zadostiučinění tedy neměla být krácena. Žalobkyně uvádí, že soudy postupovaly při hodnocení kritérií §31a odst. 3 OdpŠk aktivisticky, ovšem z dovolání již není patrno ani to, v čem by takový aktivismus mohl spočívat, a žalobkyně též neformuluje v tomto ohledu žádnou právní otázku.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou rovněž dostatečně popsány zjištěné skutečnosti, pro něž soudy považovaly původní řízení za složité. Argumentace žalobkyně vycházející z předpokladu, že jedinou složitostí původního řízení bylo spojení tří řízení v jedno, je tedy lichá.
Ohledně námitky nesprávné výše základní částky pro určení přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení její výše je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012) a nemůže sama o sobě představovat odchylující se řešení ve smyslu §237 o. s. ř. a založit tak přípustnost dovolání.
Dovolací soud neshledává, že by se napadené rozhodnutí jakkoliv příčilo rozhodnutím Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva stran požadavků na postup při vyřizování žádostí o náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci. Žalobkyně též zjevně opomíjí, že soudy v nyní projednávané věci hodnotily délku posuzovaného řízení jako nepřiměřenou a žalobkyni též přiznaly právo na zadostiučinění v penězích. V dovolání obsažený odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, pokládá dovolací soud za zcela nepřiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí se týkalo posuzování státního občanství v řízení o vydání věci dle restitučních předpisů. Z uvedeného rozhodnutí pak v žádném případě nevyplývá, že by řízení muselo být skončeno za jeden až dva roky, jinak je dotčen princip rovnosti účastníka v řízení.
Námitka, že byl porušen princip rovnosti a předvídatelnosti rozhodnutí k totožným otázkám, neboť v řízení vedených u soudů (zřejmě u Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze) pod sp. zn. 25 C 117/2012 a 51 Co 273/2014 byla kritéria §31a odst. 3 OdpŠk zohledněna odlišným způsobem, je irelevantní již z důvodu, že jediné (ojedinělé) rozhodnutí soudu nižšího stupně soudní soustavy nemůže založit důvodné očekávání obdobného posouzení věci. Připomenout je též třeba, že žalobkyně na uvedená rozhodnutí soudů nižších stupňů v rámci řízení ani nepoukazovala, a nelze tudíž ani po soudech vyžadovat, aby se argumentačně s takovými rozhodnutími vypořádaly.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neuvádí žalobkyně vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. 10. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu