ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1908.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1908/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce Ing. J. L. V. , zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, proti žalované obchodní společnosti Vydavatelství Referendum s.r.o., se sídlem v Brně, Poštovská 445/8, IČO 28355547, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 117/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 1 Co 200/2014-216, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Machourka, advokáta se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. března 2014, č.j. 24 C 117/2011-185, výrokem I. uložil žalované zveřejnit v elektronickém deníku Referendum omluvu ve znění: „V deníku Referendum, a to ve vydání ze dne 13. 8. 2010 v článku ‚Podnikatel V. přeplatil zlínský magistrát a soud je jeho‘ jsme označili ing. J. L. V. za pochybného podnikatele a současně uvedli, že výběrové řízení na prodej objektu bývalého Okresního soudu ve Zlíně neslo rysy korupce. Vydavatelství Referendum s.r.o. označení „pochybný podnikatel“ jako hanlivé odvolává a za jeho užití si ing. J. L. V. omlouvá. Vydavatelství Referendum s.r.o. se současně ing. J. L. V. omlouvá za použití slov o korupci v uvedeném článku, který vyvolal dojem, že ing. J. L. V. vítězství ve výběrovém řízení vděčí korupčnímu jednání.“ Výrokem II. uložil žalované trvale odstranit ze serveru www.denikreferendum.cz z článku „Podnikatel V. přeplatil magistrát a soud je jeho“ věty: 1) „Případ má všechny rysy korupce“ a 2) „Stát podle ní prodal významnou budovu v centru města raději než obci pochybnému podnikateli.“ Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná odvolala v rámci omluvy označení „pochybný podnikatel“ jako nepravdivé, aby žalovaná trvale odstranila ze serveru www.denikreferendum.cz celý článek „Podnikatel Varmuža přeplatil zlínský magistrát a soud je jeho“ s výjimkou vět 1) „Případ má všechny rysy korupce“ a 2) „Stát podle ní prodal významnou budovu v centru města raději než obci pochybnému podnikateli.“ Dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč jako finanční zadostiučinění. Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení státu.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 1 Co 200/2014-216, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zveřejnila v elektronickém deníku Referendum omluvu ve znění: „V deníku Referendum, a to ve vydání ze dne 13. 8. 2010 v článku „Podnikatel V. přeplatil zlínský magistrát a soud je jeho“ jsme označili ing. J. L. V. za pochybného podnikatele a současně uvedli, že výběrové řízení na prodej objektu bývalého Okresního soudu ve Zlíně neslo rysy korupce. Vydavatelství Referendum s.r.o. označení „pochybný podnikatel“ jako hanlivé odvolává a za jeho užití si ing. J. L. V. omlouvá. Vydavatelství Referendum s.r.o. se současně ing. J. L. V. omlouvá za použití slov o korupci v uvedeném článku, který vyvolal dojem, že ing. J. L. V. vítězství ve výběrovém řízení vděčí korupčnímu jednání“ a aby žalovaný byl povinen trvale odstranit ze serveru www.denikreferendum.cz z článku „Podnikatel V. přeplatil magistrát a soud je jeho“ věty: 1) „Případ má všechny rysy korupce“ a 2) „Stát podle ní prodal významnou budovu v centru města raději než obci pochybnému podnikateli.“ Výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a náhradě nákladů řízení placených státem.
Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.). Konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná. Ztotožnil se s jeho posouzením žalobce jako osoby veřejně známé, zejména v důsledku jeho dlouholetého podnikání v České republice. Konstatoval, že správný závěr učinil krajský soud o tom, že věta „případ má všechny rysy korupce“, vyjadřuje subjektivní názor autora, nejedná se o skutkové tvrzení, jehož pravdivost by byla ověřitelná, ale o hodnotící soud. Za hodnotící soud označil i výraz „pochybný podnikatel“, neboť takový výrok nepředstavuje sdělení objektivně existujícího faktu, je vyslovením subjektivního názoru. Odvolací soud se však již neztotožnil s názorem krajského soudu, že označení žalobce za pochybného podnikatele v kontextu se závěrem, že veřejná soutěž vykazuje znaky korupce, není přiměřeným výkonem kritiky zakládajícím se na pravdivých informacích a že je na místě, aby žalobci byla poskytnuta ochrana, protože došlo k vychýlení zaručeného práva na svobodu projevu a šíření informací (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) na úkor práv žalobce na ochranu jeho cti a důstojnosti. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí pod sp. zn. 30 Cdo 2691/2007), Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 11/2004) i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ESLP ze dne 17.12.2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku apod.) při posuzování kolize ústavních práv žalobce a žalovaného. Uzavřel, že všechny výroky žalované mají charakter hodnotících soudů a vztahují se k hodnocení veřejné soutěže na státní majetek, kterou vyhrál soukromý subjekt s nejasným záměrem, který je personálně propojen s žalobcem, a to před obcí s veřejným záměrem, která měla o tento majetek eminentní zájem. Žalobce je veřejně známý úspěšný podnikatel, o němž však média informovala i v souvislosti s prokázanou epidemií salmonely v roce 1993 s tragickými důsledky a rovněž v souvislosti se zbudováním soukromé silnice na obecním pozemku v rozporu s územním plánem. Výroky publikované žalovanou se týkají ryze profesní sféry žalobce, článkem se žalovaná vyjadřovala k společensky ostře sledovanému a často kritizovanému jevu, jakým je korupce v oblastní státní správy či místní samosprávy. Článek pravdivě informuje o výsledku veřejné soutěže, jedná se tedy o kritiku věcnou, která je přiměřená svým obsahem i formou. Žádný z napadených výroků neobsahuje skutkové tvrzení, které by uvádělo o žalobci nepravdivé údaje, či se svým obsahem jakkoli dotýkalo jeho soukromé či intimní sféry, není natolik excesívní, že jej lze považovat s ohledem na kritizované skutečnosti za nepřiměřený a nejde o výroky z hlediska své formy zjevně neslušné, či vulgární.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 22. prosince 2014 a právní moci nabyl téhož dne.
V pondělí dne 23. února 2015 (t.j. v poslední den dovolací lhůty) podal žalobce k poštovní přepravě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, doplněné podáním ze dne 18. května 2015 (k tomuto doplňku původně podaného dovolání však dovolací soud nemohl přihlížet s ohledem na skutečnost, že byl podán po uplynutí lhůty k podání dovolání - §241b odst. 3 o.s.ř., resp. §242 odst. 4 o.s.ř.). Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť podle jeho mínění napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Jako dovolací důvod uplatňuje skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o.s.ř.). Především má za to, že jde o vyřešení hmotněprávní otázky, zda napadené výroky jsou skutkovými tvrzeními nebo hodnotícími úsudky. Podle žalobce se jedná o skutková tvrzení a odvolací soud se tak odklonil od judikatury Nejvyššího soudu (např. ve věcech sp.zn. 30 Cdo 1941/2007, 30 Cdo 1872/2004m 30 Cdo 2900/2008) a Ústavního soudu (III. ÚS 346/06, IV,ÚS 154/97 apod.). Dále podle dovolatele jde o posouzení hmotněprávní otázky, zda je žalobce povinen snášet předmětnou kritiku opřenou o nepravdivá skutková tvrzení, když podle žalobce i zde se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (nález I. ÚS 453/03, usnesení NS 30 Cdo 1174/2007, nebo rozsudek ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard v. Dánsko). Dovolání též připomíná, že v neposlední řadě závisí předmětná věc na posouzení hmotněprávní otázky, zda zde byly naplněny podmínky přípustnosti kritiky spočívající v hodnotícím posouzení. Odvolací soud takto měl opomenout část judikatury Nejvyššího soudu, podle které musí být hodnotící posouzení zcela konkrétní.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která mimo jiné uvedla, že závěry odvolacího soudu jsou správné a v žádném případě nejsou v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítnul jako nepřípustné, případně je zamítnul a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Při konfrontaci odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu s výtkami obsaženými v dovolání, vystupuje do popředí skutečnost pečlivého posouzení dovolatelem vytčených právních otázek v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, na kterou Vrchní soud v Olomouci přiléhavě a konkrétně odkázal a s níž se i v této projednávané věci dovolací soud ztotožňuje. Naproti tomu dovolání žalobce otázku přípustnosti tohoto dovolání buduje na porovnání vlastního náhledu na skutkovou podstatu sporu a na tomto základě konstruuje vlastní názor o domnělém odklonu odvolacího soudu od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tak neobsahuje relevantní údaje o tom, v čem by bylo třeba spatřovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o.s.ř. je třeba považovat za splněné. Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu