ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2711.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2711/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně G. J. , zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 320.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 96/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2015, č. j. 64 Co 382/2014-109, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2015, č. j. 64 Co 382/2014-109, se v části jeho prvního výrokového odstavce, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. července 2014, č. j. 22 C 96/2013-85, jakož i v jeho druhém výrokovém odstavci o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. července 2014, č. j. 22 C 96/2013-85, rozhodl [o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 320.000,- Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 147/92 (dále též „namítané řízení“)] tak, že uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobkyni částku 82.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 238.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované povinnost, aby nahradila žalobkyni specifikované náklady řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v namítaném řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení, které trvalo 11 let a 11 měsíců, je nepřiměřená. Současně bylo řízení poznamenáno obdobím nečinnosti soudu, takže došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, čímž jí vznikla nemajetková újma. Za uvedené období základní částka k odškodnění činí 163.750,- Kč, když soud vyšel ze základní částky 15.000,- Kč za rok řízení a 1.250,- Kč za měsíc. Tuto částku soud korigoval přiměřeným snížením, a to s ohledem na složitost řízení o 40 % (ve které je zahrnut i počet stupňů soudní soustavy, na kterých řízení probíhalo), s ohledem na nižší význam řízení pro účastníka o dalších 5 % a pro podíl žalobkyně o 5 %. Poté soud prvního stupně dospěl k výsledné částce 82.000,- Kč, která odpovídá odškodnění za nemajetkovou újmu žalobkyně za nepřiměřenou délku v namítaném řízení.
K odvolání obou účastnic řízení Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. února 2015, č. j. 64 Co 382/2014-109, „rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku, ve vyhovujícím výroku ohledně příslušenství pohledávky a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Soud prvního stupně podrobně rozebral jednotlivé fáze řízení, aplikoval hlediska uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), a k těmto jednotlivým hlediskům přihlédl. Délka namítaného řízení (11 let a 11 měsíců) je ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk nepřiměřená. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo o řízení složité, a to jak po stránce procesní, skutkové i právní. Správně, s přihlédnutím ke konstantní judikatuře, byla základní částka výše přiměřeného zadostiučinění stanovena částkou 15.000,- Kč za jeden rok řízení s tím, že za první dva roky byla přiznána částka 15.000,- Kč celkem, což odpovídá stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Namítané řízení bylo řízením o restitučním nároku, značně složitým, proto odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně, že přiměřeným zadostiučiněním je částka 15.000,- Kč za rok řízení a za první dva roky částka o polovinu nižší, zcela správným. Vzhledem k tomu, že se jednalo o složité řízení, odvolací soud se ztotožnil se snížením základní částky o 40 %. Z hlediska významu pro žalobkyni neshledal namítané řízení za řízení vyššího významu, a proto důvodným shledal nalézacím soudem provedené snížení základní částky o dalších 5 %. Za další důvod k redukci základní částky opět o 5 % shledal odvolací soud skutečnost, že se jednalo o sdílenou újmu žalobkyně s dalšími šesti žalovanými, z nichž jedním z nich byl po převážnou dobu řízení manžel žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho potvrzujícího výroku ohledně zamítnutí žaloby, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a dovolací důvod v něm vymezuje s tím, že:
a) odvolací soud nesprávně vycházel ze závěru o nižším významu sporu pro žalobkyni, ač ten byl naopak pro ni „nesmírně“ vysoký, a rovněž nesprávně dovodil podmínky pro redukci základní částky odškodnění z důvodu společně sdílené újmy s ostatními (šesti) žalovanými [z nichž jeden – pan Ing. F. J. - byl manželem dovolatelky, který v průběhu namítaného řízení (dne 14. ledna 2011) zemřel],
b) odvolací soud (oba soudy) přistoupil(y) „k velmi masivnímu snížení základní částky odškodnění o 40 % za ‚složitost řízení zahrnující i počet instancí, ve kterých řízení probíhalo.‘“ , a
c) soud prvního stupně vyšel při stanovení základní částky odškodnění z roční částky 15.000,- Kč (s výjimkou prvních dvou let), aniž by v případě takto extrémně dlouhého soudního řízení považoval za nutné ozřejmit, z jakého důvodu vyšel ze spodní hranice intervalu doporučeného označeným stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky. Odvolací soud právní posouzení základní sazby odškodnění soudem prvního stupně bez dalšího převzal a navíc dodal, že základní sazba je správně stanovena na spodní hranici doporučeného intervalu „již s ohledem na složitost věci.“ Dovolatelka dále namítá, že „ona tvrzená složitost tedy odvolacímu soudu posloužila k celkem dvojnásobnému snížení odškodnění. Zaprvé při stanovení základní sazby na spodní hranici doporučeného intervalu a zadruhé takto snížené odškodnění snížil o dalších 40 % opět pro údajnou složitost. To nepovažuje žalobkyně za korektní postup.“ Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na závěry stanoviska, v němž se mj. uvádí, že „bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů.“
Ohledně těchto právních otázek pak dovolatelka vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání tak, že se odvolací soud v řešení těchto právní otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na některá rozhodnutí či označené stanovisko Nejvyššího soudu České republiky, označená rozhodnutí Ústavního soudu, případně Evropského soudu pro lidská práva – dále již „ESLP“). Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, aby podané žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky je přípustné a je i – jak bude rozvedeno níže – zčásti důvodné.
K dovolací argumentaci ad b) a c):
Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Podle odst. 3 cit. par. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných
prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí s tím, že jí poskytnuté zadostiučinění bylo sníženo (právě) o 50 % ze shora již zreferovaných důvodů. V tomto směru dovolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy řečeno, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %).
Z označeného usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3453/2014 dále vyplývá: „Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění byla vyřešena již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka za příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu.
V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, pak Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr vyplývající z rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rovněž na stanovení výchozí částky: Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15.000,- Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v §31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu. Neshledá-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011).“
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval délku namítaného řízení za nepřiměřenou, současně však s ohledem na verifikaci kritérií ve smyslu §31a odst. 1 písm. a) až e) OdpŠk konstatoval, že šlo o restituční spor, procesně, skutkově a právně složitý. Proto jeho závěr o správnosti stanovení základní částky zadostiučinění ve výši 15.000,- Kč za první dva roky a poté za každý další rok není nesouladný s vyloženou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou odvolací soud dosadil do zjištěného skutkového rámce dané věci. Restituční spory z dané oblasti jsou, respektive byly – jak lze dovodit z judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu – značně skutkově i právně komplikované, takže v daném ohledu odvolacím soudem užitá optika pohledu na posuzování právně rozhodných okolností z hlediska stanovení výchozí (základní) částky zadostiučinění není výsledkem aplikační svévole, nýbrž zhodnocením daných okolností s reflexí relevantní judikatury. V uvedeném směru tedy nebylo možné přisvědčit dovolací argumentaci dovolatelky a shledat při řešení této právní otázky odvolacím soudem přípustnost dovolání.
K dovolací argumentaci ad a):
Při posuzování kritérií ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk se odvolací soud zabýval i (podle písm. e/ cit. par.) významem předmětu namítaného řízení pro dovolatelku, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že řízení o majetkových sporech nelze považovat za řízení vyššího významu pro účastníka; proto – s ohledem na konstatovaný nižší význam řízení pro dovolatelku - přistoupil k redukci základní částky o dalších 5 %. K dalšímu snížení, a to rovněž o 5 % ze základní částky odškodnění, dospěl odvolací soud s odůvodněním, že v namítaném řízení se jednalo o sdílenou újmu dovolatelky s dalšími šesti žalovanými, z nichž jeden byl manžel dovolatelky. S touto redukcí základní částky odškodnění – jak již bylo zreferováno shora – dovolatelka (rovněž) zásadně nesouhlasí.
Je pravdou, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, uvedl, že tzv. restituční řízení zpravidla nepatří k těm, která by bylo možno co do předmětu typově zařadit mezi řízení se značným významem pro poškozené. To konečně dokládá i judikatura ESLP, v níž se k takovým řízením počítají zejména řízení týkající se osobního statutu či způsobilosti k právním úkonům, řízení o náhradě škody obětí dopravních nehod a násilných trestných činů, pracovně právní spory a řízení ve věcech plnění ze strany státu z důvodů sociálních, vazební řízení či řízení týkající se vztahů mezi rodiči a dětmi.
V tomtéž rozsudku však dovolací soud zároveň připustil, že na druhé straně při posouzení významnosti předmětu řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nelze restituční řízení stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i jen majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím.
K témuž závěru je ovšem třeba podle názoru Nejvyššího soudu dospět i v opačném gardu, tj. pokud se výsledek restitučního řízení má dotýkat fyzické osoby, která se nachází v postavení povinného subjektu k restituci, případně (jako tomu bylo v namítaném řízení) v situaci, kdy sice v postavení povinné osoby podle příslušného restitučního zákona nebyla dovolatelka, nýbrž jiná (v tomto případě právnická) osoba, avšak dovolatelka se přesto tohoto restitučního řízení (jako další žalovaná) účastnila, neboť v době restitučního sporu byla podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastnicí restituční žalobou dotčeného nemovitého majetku a k návrhu oprávněné osoby bylo soudem rozhodnuto o jejím přistoupení do daného řízení.
Jakkoliv dovolací soud chápe úvahy odvolacího soudu, které vyložil v jisté reflexi jím konstatované judikatury, nelze se s odvolacím soudem ztotožnit v jeho mechanickém posouzení okolností případu, na které ostatně dovolatelka opakovaně poukazuje stran zásadního významu namítaného řízení pro její osobu, a také (především) nelze nepostřehnout, že odvolací soud při meritorním rozhodování zcela pominul závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. července 2012, sp. zn. II. ÚS 1663/12, v němž mj. vyložil:
„Stěžovatelka (roz. nyní dovolatelka) v ústavní stížnosti klade hlavní důraz na otázku dobré víry, s níž předmětné nemovitosti kupovala, a zcela přehlíží, že řízení o vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, neměly obecné soudy prostor se zabývat otázkou její dobré víry v době, kdy předmětné nemovitosti kupovala. Předmětem žaloby bylo vydání nemovitostí povinnou osobou, přičemž pro posouzení otázek relevantních pro meritorní rozhodnutí soudu byl určující stav ke dni účinnosti restitučního zákona. Rozhodnutím soudů v této věci (roz. v namítaném řízení) vznikl stav, kdy jsou zde dva subjekty – žalobce a stěžovatelka, kterým svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Které z těchto dvou vlastnických práv je silnější, bude teprve předmětem sporu, pokud některá z těchto stran spor vyvolá. Teprve v tomto řízení bude prostor pro posouzení otázky dobré víry stěžovatelky při koupi. V řízení, které je nyní předmětem přezkumu, byla stěžovatelka plně úspěšná. Žaloba proti ní byla zamítnuta, neboť soudy správně posoudily její právní situaci tak, že není povinnou osobou k vydání předmětných nemovitostí, protože je neměla v držení ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb....Ústavní soud chápe, že se stěžovatelka v důsledku neúměrně dlouho trvajícího restitučního sporu dostala do obtížné situace, když po 16 letech od koupě předmětných nemovitostí je ve značné právní nejistotě stran jejich vlastnictví. V rámci tohoto řízení však tuto nejistotu odstranit nelze.“
Odvolací soud tedy nesprávně ztotožnil předmětný restituční spor a z něj plynoucí (pro dovolatelku k tíží doléhající) další konsekvence [vědomí nezbytnosti zahájení další soudního sporu o určení vlastnictví po pravomocně skončeném restitučním sporu, v němž dovolatelka sice nebyla shledána povinným subjektem, ale byla společně se svým manželem (až do jeho úmrtí) žalovanou stranou společně s dalšími žalovanými], které ve svém důsledku (a o tom nemůže být žádných pochyb) velmi negativně působily na dovolatelku a zjevně vylučovaly učinit závěr o „nižším významu“ předmětu namítaného sporu pro dovolatelku.
S přihlédnutím k popsaným okolnostem a též k učiněnému závěru Ústavního soudu ve shora označeném usnesení nelze ani akceptovat závěr odvolacího soudu o sdílené újmě dovolatelky (a po vymezený čas i jejího manžela) s ostatními žalovanými, a to již pro nezbytnost odlišení právního důsledku, který plynul z ukončeného restitučního (namítaného) řízení. V namítaném řízení byla sice uložena restituční povinnost Statutárnímu městu Ústí nad Labem coby označené povinné osobě, avšak dovolatelka předmětné nemovitosti užívala v jí tvrzené dobré víře coby jejich „katastrální“ vlastnice, z titulu již dříve učiněného zápisu v katastru nemovitostí byla i státem považována za jejich vlastnici a byla nucena se připravovat na finální vedení soudního sporu, v němž by se napevno měly vyjasnit vlastnické vztahy k tomuto nemovitému majetku. Z popsaného je zřejmé, že dovolatelka (a po předmětné období až do své smrti i její manžel ing. F. J.) coby „katastrální vlastnice“ („katastrální vlastníci“) předmětných nemovitostí nemohla s ostatními žalovanými (vyjma svého manžela, který však v průběhu sporu zemřel) sdílet (společnou) újmu, neboť charakter předmětného (namítaného) řízení a z něj plynoucí (shora již popsané) konsekvence takový závěr znemožňovaly učinit.
Nezabýval-li se tedy odvolací soud s ohledem na vyložené okolnosti případu významem předmětu namítaného řízení pro poškozenou - dovolatelku, jež mělo povahu řízení restitučního, které v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nelze zaměňovat za prostý majetkoprávní spor, a učinil-li současně závěr o popsané sdílené újmě dovolatelky v průběhu namítaného řízení s dalšími žalovanými, aniž by zohlednil, že její právní postavení bylo vzhledem k jejímu „katastrálnímu vlastnictví“ restituční žalobou dotčených nemovitostí odlišné (vyjma jejího manžela) od ostatních účastníků namítaného řízení , pak nelze dovodit, že by odvolací soud při řešení těchto právních otázek postupoval správně, a tedy v tomto směru vydal věcně správné rozhodnutí.
Za této situace nelze než přisvědčit námitce dovolatelky a konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu v předmětné části spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud se při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému, a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí – v rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto rozsudku - podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu