ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.38.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 38/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně CF FLOP, s. r. o. , IČ: 64608565, se sídlem v Brně, Nejedlého 11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 279.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 62/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2014, č. j. 30 Co 265/2014-80, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti shora v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“), není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud shora v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 279.500,- Kč s příslušenstvím. Podanou žalobou se dovolatelka domáhala přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu dle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“zák.), způsobenou jí údajně nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, a to v řízení o zaplacení částky 481.492,-Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kde byla v procesním postavení strany žalující a J. K. v procesním postavení strany žalované (dále již „namítané řízení“).
Odvolací soud zjistil, že namítané řízení bylo zahájeno dne 14. prosince 2001 u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 479/2001, pokračovalo ode dne 18. února 2003 u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 214/2003, a skončilo u téhož soudu dne 2. června 2014. Namítané řízení bylo přerušeno ode dne 2. listopadu 2006 do dne 15. září 2012. Podle odvolacího soudu při posuzování otázky porušení práva na přiměřenou délku namítaného řízení, bylo tak podle názoru odvolacího zapotřebí posuzovat období ode dne 14. prosince 2001 do dne 2. listopadu 2006 (tj. 4 roky a 12 měsíců) a ode dne 15. září 2012 do dne 2. června 2014 (tj. 1 rok a 10 měsíců), tj. celkovou délku řízení 6 let a 10 měsíců. Tuto délku namítaného řízení odvolací soud nepovažoval s ohledem na posouzení všech kritérií vyjmenovaných v ustanovení §31a odst. 3 za nepřiměřenou.
Dovolatelka ve svém rozsáhlém dovolání uplatnila následující námitky a citace judikatury:
1. nesouhlasila s celkovou délkou namítaného řízení, jak ji posoudil odvolací soud s tím, že nesprávně posoudil dobu, kdy řízení bylo přerušeno a stanovení přiměřené délky odvolacím soudem neodpovídá právním závěrům judikatury ELSP;
2. stanovení přiměřené délky odvolacím soudem neodpovídá ani kritériím podle ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2010;
3. odvolací soud posoudil nesprávně právní otázku významu namítaného řízení pro žalobkyni v rozporu s judikaturou (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a sp. zn. 30 Cdo 765/2010);
4. odvolací soud nerespektoval z hlediska právního posouzení uplatněného nároku judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), který opakovaně judikuje, že taková pochybení obecných soudu zakládají porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 5 odst. 4 Úmluvy (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 1938/11, I. ÚS 192/11, sp. zn. III. ÚS 561/04 a sp. zn. III. ÚS 252/04), nadto nerespektování judikatury Ústavního soudu v této věci mělo podle dovolatelky za následek porušení principu rovnosti a dotčení právní jistoty občanů (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. I. ÚS 70/96, Isp. zn. II. ÚS 127/96, sp. zn. III. ÚS 187/98, sp. zn. 206/98, sp. zn. III. ÚS648/2000, a další) a porušení práva na fair proces v jeho časové dimenzi spočívající ve svém důsledku v zbytečných průtazích (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 476/09);
5. právní posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem v této věci je založeno na „přehnaně formalistickém postupu“ (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl ÚS 21/96 a sp. zn. Pl ÚS 19/98);
6. zadostiučinění odpovídající délce 10 roků a 8 nepřiměřené doby namítaného řízení měl odvolací soud vypočíst v základní částce 160.000,-Kč;
7. stanovení samotné délky reparačního řízení v této věci v trvání dvou a půl let je nepřiměřeně dlouhé s tím, že ELSP považuje za přiměřenou délku reparačního řízení dobu v řádu jednotek měsíců (viz Apicella či Gloha, rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2011, část VI.); odvolací soud měl z tohoto důvodu základní částku zvýšit o 20 % na 18.000,- Kč ročně, tedy celkem 192.000,- Kč;
8. napadené rozhodnutí odvolacího soudu je „neústavně rozporné a nepřezkoumatelné“ (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. ÚS Pl. 1/03, sp. zn. III. ÚS 206/98, a sp. zn. III. ÚS 202/05).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk.
Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění se dovolací soud výslednou částkou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy řečeno, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Ohledně právní otázky č. 1 je právní posouzení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí v souladu s částí III. bod 3. odst. 3 stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále „R 58/2011,“ nebo např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, sp. zn. 30 Cdo 348/2010 a sp. zn. 30 Cdo 1021/2010. Odvolací soud správně nevzal v úvahu z hlediska přiměřenosti lhůty v namítaném řízení dobu ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení (jeho přerušení) vynutilo, když ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě.
Ohledně právní otázky č. 2 dovolací soud shledal, že odvolací soud se ve shodě se soudem prvního stupně podrobně zabýval všemi kritérii dle §31a odst. 3 OdpŠk a dospěl k odpovídajícímu a správnému závěru, že ani celkovou délku namítaného řízení nelze považovat s ohledem na kritéria vyjmenovaná v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk za nepřiměřenou. Dovolací soud proto konstatuje, že z hlediska této uplatněné právní otázky je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. R 58/2011, část čtvrtá).
U dovolatelkou formulované právní otázky č. 3 dovolací soud shledal, že odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 765/2010, při posouzení kritéria významu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přihlédl ke všemu ve vztahu k předmětu řízení , co je pro žalobkyni „v sázce“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, jakož i rozsudek ESLP ze dne 18. dubna 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, §66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII]. Odvolací soud dospěl k závěru o nižším významu namítaného řízení pro žalobkyni v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 3326/2009 a sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). Další dovolatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k této právní otázce není z hlediska uvedeného uplatněného dovolacího důvodu právně významná, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jak vyplývá z jeho odůvodnění, není s touto judikaturou v rozporu.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud dle §31a odst. 3 OdpŠk dospěl k odpovídajícímu a správnému závěru, že ani celkovou délku namítaného řízení nelze považovat s ohledem na kritéria vyjmenovaná v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk za nepřiměřenou.
Taktéž z hlediska právní otázky č. 4 dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jak vyplývá z jeho odůvodnění, není s citovanou judikaturou v rozporu.
Ani námitka č. 5 není důvodná vzhledem k uvedenému závěru dovolacího soudu již ohledně právní otázky č. 2. Dovolatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu není proto případná.
K právním otázkám č. 6 a č. 7 dovolací soud nepřihlédl, neboť jak je již shora bylo uvedeno, ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění se dovolací soud výslednou částkou zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Opodstatněná není ani námitka dovolatelky č. 8, neboť dovolací soud shledal, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou velice podrobně, pečlivě a přesvědčivě odůvodněná v souladu se zásadami obsaženými v §157 odst. 2 o. s. ř.
Z hlediska výše uvedeného nelze souhlasit s tím, že by námitky dovolatelky nastolovaly takovou právní otázku, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu