ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.601.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 601/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 452 331,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 99 C 211/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 58 Co 320/2014-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 452 331,52 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod č. j. 118 556/2010 (požadované zadostiučinění 36 666,52 Kč), č. j. 116 337/2010 (požadované zadostiučinění 46 666,48 Kč), č. j. 116 358/2010 (požadované zadostiučinění 49 999,80 Kč), a č. j. 111 946/2010, č. j. 112 204/2010, č. j. 111 948/2010, č. j. 111 844/2010, č. j. 113 519/2010 a č. j. 112 152/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 53 333,12 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, č. j. 99 C 211/2012-109, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který o návrzích vedených u něj pod č. j. 112 204/2010, 111 948/2010, 112 152/2010, 113 519/2010, 111 946/2010, 116 358/2010, 116 337/2010 a 111 844/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 452 331,52 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 32 912 Kč (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil v zamítavém výroku o věci samé (II) rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení (III) jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení č. j. 116 337/2010 (zadostiučinění ve výši 46 666,48 Kč), správního řízení č. j. 116 358/2010 (zadostiučinění ve výši 49 999,80 Kč) a správního řízení č. j. 118 556/2010 (zadostiučinění ve výši 36 666,52 Kč), není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se tvrzených nároků plynoucích ze správních řízení č. j. 111 946/2010, 112 204/2010, 111 948/2010, 111 844/2010, 113 519/2010 a 112 152/2010.
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1121/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobkyně.
Otázka, zda je pro žalobkyni k odčinění nemajetkové újmy postačující pouhé konstatování porušení práva nebo zda žalobkyni náleží právo na přiměřené zadostiučinění v penězích, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že s ohledem na všechny okolnosti daného případu je nutné považovat újmu žalobkyně za zanedbatelnou, u níž konstatování porušení práva postačí k její kompenzaci (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování okolností (§31a odst. 3 OdpŠk), na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že újma žalobkyně je zanedbatelná a konstatování porušení práva je proto postačující formou zadostiučinění, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud (a obdobně i Ústavní soud) již dříve v pojmově shodné skutkové situaci a ve věci, která se týkala týchž účastníků, konstatoval, že jednání žalobkyně nesměřovalo k ochraně jejích práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. února 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12). Vedle toho nelze přehlédnout velmi nízké částky, které byly předmětem posuzovaných řízení a které tak předurčily nízký význam posuzovaných řízení pro žalobkyni.
Námitka žalobkyně týkající se vyřešení právní otázky, zda v dovolacím přezkumu může obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jehož odůvodnění je mimořádně stručné až kusé, které se přesvědčivě a v úplnosti nevypořádává se všemi odvolacími námitkami žalobkyně, a které se nezabývá meritem věci, jež je jasně definováno v §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá z toho důvodu, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě dovolatelky nebyly.
Zbylé námitky žalobkyně (že soudy poměřovaly nároky a jednání žalobkyně korektivem dobrých mravů, přičemž kritériu dobrých mravů nemůže být v tomto kompenzačním řízení přiznána právní relevance a námitky týkající se vztahu konstatování porušení práva a omluvy, jež však nebyla předmětem tohoto řízení) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Jejich vyřešení Nejvyšším soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Ani při řešení otázky, zda lze považovat za (ne)účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalobkyně, která měla v kompenzačním řízení plný procesní úspěch, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že náklady na právní zastoupení žalobkyně nebyly shledány účelné, byť v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud přihlédl k jiným okolnostem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu