ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.2223.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2223/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CORSAIR (Luxembourg) N°11 S. A. , se sídlem L-1115 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované Wander in a. s. , se sídlem ve Znojmě, Dobšická 3662/25, identifikační číslo osoby 46 34 74 29, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šopákem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Jana Palacha 954/4, o zaplacení částky 1 907 332,18 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 2 494 972,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 11/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2015, č. j. 4 Cmo 233/2014-693, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. října 2013, č. j. 42 Cm 11/2011-604 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 907 332,18 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 2 494 972,11 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 1 907 332,18 Kč s příslušenstvím (první výrok), zrušil jej ve výroku II. a v části výroku III., v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k vzájemnému návrhu, a v tomto rozsahu věc postoupil Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně v celém rozsahu - podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a o. s. ř., majíc za to, že odvolací soud věc rozhodl „v části v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a byť již obdobná věc byla v praxi dovolacího soudu rozhodována, měla by být posouzena jinak“. Formuluje pět otázek, u nichž namítá nesprávné právní posouzení. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Dovolatelkou první předestřená otázka platnosti právního úkonu učiněného neplatně zmocněným členem statutárního orgánu se třetí osobou z pohledu dobré víry této třetí osoby a dále pátá formulovaná otázka, zda je původní závazek něčím nahrazen, je-li dohoda o narovnání neplatným právním úkonem, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, tyto otázky odvolací soud neřešil. Stran těchto otázek neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Správnost právního posouzení věci dovolatelka zpochybňuje další námitkou, zda nelze jednání osoby, jež je členem statutárního orgánu právnické osoby a jednala jako její zástupce na základě plné moci, posuzovat alespoň jako jednání osoby - člena statutárního orgánu a na věc aplikovat ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Upozorňuje, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu R 76/2009 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněný pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 76/2009“), kterým se odvolací soud řídil, není tato možnost vyloučena, jde tedy o ničím nepodložený závěr odvolacího soudu a tedy závěr v rozporu s uvedeným rozhodnutím. Předně dovolatelka zakládá tuto námitku nesprávného právního posouzení věci na tvrzení, že Ing. J. K. podepsal dohodu o narovnání jako zástupce žalované na základě plné moci. Jde o tvrzení nové, uplatněné v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů, které nemohou být úspěšně v dovolacím řízení zpochybněny a dovolací soud z nich vychází, byl Ing. J. K. v rozhodné době členem představenstva žalované a vykonával funkci ředitele společnosti. K výkonu této funkce mu společnost písemně vymezila záležitosti, v nichž byl oprávněn samostatně jednat za společnost. Jde tedy o obdobou situaci jako v R 76/2009, a proto platí i závěr v něm vyjádřený a nelze aplikovat ustanovení §20 odst. 2 obč. zák., jež upravuje důsledky překročení oprávnění zákonného zástupce. Požaduje-li dovolatelka, aby Nejvyšší soud posoudil jinak otázku řešenou v R 76/2009 na základě polemiky se správností závěru o odpovědnosti za škodu člena statutárního orgánu a osoby jednající jako zákonný zástupce, Nejvyšší soud nepovažuje ani argumentaci dovolatelky za důvod ke změně svého právního názoru.
Přípustnost dovolání rovněž není způsobilá založit v pořadí třetí otázka formulovaná dovolatelkou, a to otázka správnosti dovolání se odborné způsobilosti banky podle ustanovení §1 a §4 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, při uzavření dohody o narovnání, neboť závěr odvolacího soudu je v souladu se závěry k této otázce vyjádřenými v R 76/2009 a dovolací soud neshledal důvody k přehodnocení svého právního názoru.
Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí čtvrtá otázka, a to otázka výkladu právních úkonů ve prospěch jejich platnosti, k níž dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 (jde o nález ze dne 14. dubna 2005), in www.usoud.cz . Dovolatelka patrně přehlédla, že závěry v něm vyjádřené se týkají výkladu právních úkonů za použití výkladových pravidel daných ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud se však otázkou výkladu právních úkonů nezabýval a na této otázce své rozhodnutí nezaložil. Pro úplnost je vhodné uvést, že rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelkou tvrzené předpoklady přípustnosti dány nejsou.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byl zamítnut vzájemný návrh žalované, a proti rozhodnutí o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně vzájemného návrhu a o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně vzájemného návrhu a o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu