ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4405.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 4405/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, proti žalované Edustrong s. r. o., v likvidaci , se sídlem v Praze 7-Holešovicích, Osadní 869/32, identifikační číslo osoby 28 18 13 52, zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 1069/52, o zaplacení částky 320 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 38/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2013, č. j. 36 Co 83/2012-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 53 046 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. února 2012, č. j. 39 C 38/2011-64, jímž byla žaloba zamítnuta a žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalované (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal žalobce dovolání, maje za to, že dovolání je podle ustanovení §237 občanského soudního (dále též jen „o. s. ř.“) přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, které odvolací soud vyřešil rozdílně oproti ustálené praxi dovolacího soudu a jiné - dosud neřešené - měl posoudit jinak. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako níže citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Námitkou, že odvolací soud „povrchně posoudil“ následnou omluvu z 9. února 2012 neúčasti právního zástupce žalobce při jednání soudu prvního stupně konaném 8. února 2012 a důvody, které mu zabránily účastnit se jednání, čímž žalobci odepřel právo na přístup k soudu a v důsledku tohoto nesprávného postupu mu byla odňata možnost jednat před soudem, dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že řádně nezdůvodnil režim českého práva a nezabýval se Úmluvou o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (dále jen „Úmluva“), podle níž (čl. 8.1., 4.1. a 4.2.) dle názoru dovolatele by věc mohla být posouzena podle práva ruského. S touto námitkou dovolatel přichází až v dovolání, soudy nižších stupňů se Úmluvou a výkladem jejích čl. 4.1. a 4.2. nezabývaly, neboť žalobce opíral nárok na zaplacení žalované částky o české právní předpisy, konkrétně o zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a s ohledem na obsah smlouvy dovodily, že vztah mezi účastníky se podle ustanovení §10 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, řídí právním řádem České republiky. Námitka dovolatele tak není způsobilá založit přípustnost dovolání, poněvadž na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Stran této otázky odvolací soud neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Dovolatelem další předestřené otázky, „zda společnost může či nemůže konkludentním splněním účelu poskytnutých finančních prostředků schválit úkon, na základě kterého jí byly poskytnuty“ a zda půjčku lze poskytnout bezhotovostně, přípustnost dovolání rovněž nezakládají, neboť ani těmito otázkami se odvolací soud nezabýval. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o neplatnosti smlouvy podle ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), když smlouvu za žalovanou podepsala osoba, která k tomu v té době již nebyla oprávněna, a omezení spočívající v překročení oprávnění za společnost jednající osoby podle ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. nepřichází v úvahu, protože žalobce věděl o tom, že smlouvu podepisující, z funkce jednatele žalované již dříve odvolaný E. G., není za žalovanou oprávněn jednat. Tento závěr odvolacího soudu dovolatel nezpochybnil.
Odkazuje-li dovolatel v té souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 (jde o nález ze dne 14. dubna 2005, in www.usoud.cz .), patrně přehlédl, že závěry v něm vyjádřené se týkají výkladu právních úkonů za použití výkladových pravidel daných ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., nikoliv otázkou platnosti smlouvy, byla-li podepsána osobou, jež nebyla oprávněna jednat jménem společnosti. Pro úplnost lze uvést, že rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dále v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněného pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při posouzení námitky promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v případě neplatné smlouvy o úvěru. Podle závěrů přijatých v tomto rozhodnutí je vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru (§497 a násl. obch. zák.) obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení §397 obch. zák. Odvolací soud se při posouzení námitky promlčení od tohoto závěru neodchýlil, neboť dovodil, že smlouva uzavřená mezi účastníky 1. března 2008 není svým obsahem smlouvou o úvěru podle ustanovení §497 obch. zák. (výslovně byla uzavřena jako „bezúročná“) ani jiným obchodněprávním vztahem podle ustanovení §261 obch. zák. (ve znění účinném v době uzavření smlouvy).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelem tvrzené předpoklady přípustnosti dány nejsou.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. listopadu 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu