ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5219.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 5219/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Bohemia Faktoring, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 27 24 26 17, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalované L. H. , zastoupené Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35, o zaplacení částky 167 782,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 22/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 2014, č. j. 51 Co 123/2014-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 40 C 22/2014-42, zastavil řízení o zaplacení částky 300 Kč (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 167 782,63 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 55 836 Kč, to vše v měsíčních splátkách po 300 Kč pod ztrátou výhody splátek (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o lhůtě k plnění tak, že lhůta k plnění přisouzených částek se žalované stanoví do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost a důvodnost spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku procesního práva, a to ve věci, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání pouze uvedla, že odkazuje na své předchozí vyjádření a na znění svého odvolání.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka formuluje otázku, zda může odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla dlužnice zavázána hradit svůj dluh ve splátkách, na jednorázovou úhradu za situace, kdy žalobkyně i žalovaná souhlasily s úhradou ve splátkách a zároveň žalovaná hradila splátky po celou dobu řádně a včas. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť nejde o otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.
V rozsudku ze dne 31. října 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, Nejvyšší soud uzavřel, že i v odvolacím řízení se uplatňuje zásada, že soud je vázán návrhem; odvolatel svým odvoláním vymezuje rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu jednak tak, že označí výroky, které napadá, jednak tak, že z kvantitativního hlediska vymezí rozsah, v jakém má být rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumáno. Kvantitativní stránka má však význam pouze u odvolání směřujícího proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o dělitelném plnění, např. zejména o zaplacení peněžité částky. V takovém případě je odvolací soud oprávněn přezkoumat pouze tu část rozhodnutí, která v důsledku odkladného účinku odvolání nenabyla právní moci (§206 odst. 1, 2 o. s. ř.). Nejde-li o plnění dělitelné, je odvoláním dotčen a přezkumu podléhá celý výrok bez ohledu na to, jak ve vztahu k němu odvolatel své odvolání formuloval. Dále dovodil, že bylo-li odvolání podáno proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o lhůtě k plnění, jde o výrok, který (byť se vztahuje k povinnosti peněžitého plnění) výrokem dělitelným není. Ačkoliv tedy odvolatel nesouhlasil pouze s výší stanovených splátek, dotklo se jeho odvolání svým odkladným účinkem celého výroku o lhůtě k plnění a odvolací soud byl povinen a oprávněn přezkoumat jeho správnost nejen z hlediska výše splátek, nýbrž i ohledně splnění podmínek pro postup podle ustanovení §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. Neshledal-li důvody pro poskytnutí splátek, nepřekročil rozsah odvolacího přezkumu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu a dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutím odvolacího soudu mohlo dojít k nepřípustnému porušení zásady rovnosti stran a zásady dispoziční, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 3. září 2014 (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že postup odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy, neboť Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 67, dospěl k závěru, podle něhož z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Hovoří-li ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích účastníky těchto vztahů. K témuž závěru se přihlásil i v mnoha svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 15. února 2005, sp. zn. 21 Cdo 1800/2004, usnesení ze dne 30. října 2007, sp. zn. 33 Odo 1001/2005, usnesení ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 2020/2004, usnesení ze dne 22. dubna 2014, sp. zn. 32 Cdo 680/2013, a další).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádné z účastnic, neboť vyjádření právního zástupce žalobkyně obsahující strohé sdělení, jak bylo výše uvedeno, nepovažuje dovolací soud za úkon potřebný k účelnému uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu