ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.881.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 881/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně SENCO - CZ s. r. o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Václava Klementa 1223, identifikační číslo osoby 26 76 50 98, zastoupené Mgr. Petrem Drapákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 1932/3, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 78/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2014, č. j. 6 Cmo 3/2014-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 33 Cm 78/2011-80, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalobkyně dovolání s odůvodněním, že „považuje napadený rozsudek za nesprávný a založený na nesprávném právním posouzení věci, které by mělo být dle názoru žalobce jiné“. Má za to, že „tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou - stejně jako dále uváděná rozhodnutí - veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „tato otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, je dovolání vnitřně rozporné, neboť z jeho obsahu se podává, že všechna citovaná rozhodnutí považuje za správná a není tedy v jejím zájmu, aby se dovolací soud od jejich řešení odchýlil (otázku posoudil jinak). Nadto dovolatelka, ač zastoupena advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem, ve svém sice rozsáhlém, ale obsahem chaotickém dovolání žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva nevymezila. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci soudy nižších stupňů ani polemika nad jednáním žalované a nad dalšími, podle jejího názoru zřejmě pro rozhodnutí odvolacího soudu významnými okolnostmi případu, nemohou založit přípustnost dovolání.
Tvrzením, že „předkládá rozhodnutí“, která jsou podle jejího názoru „odlišná od závěrů a rozhodnutí odvolacího soudu“, dovolatelka nevymezila žádný ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání v ustanovení §237 o. s. ř. Pokud by mělo jít o předpoklad přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být tento předpoklad způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení předmětné otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, a ze dne 15. března 2012, sp. zn. 25 Cdo 823/2011, jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud podle názoru dovolatelky zřejmě odchýlit, je nepřípadný, neboť tato rozhodnutí vycházejí při posouzení porušení prevenční povinnosti podle ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, z odlišných skutkových závěrů.
Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že i ostatní dovolatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu vychází z odlišných skutkových zjištění než rozhodnutí odvolacího soudu a nešlo by jí tedy - ani v případě řádného vymezení přípustnosti dovolání - v projednávané věci úspěšně argumentovat.
Pokud dovolatelka poukazuje na možné vady řízení, jsou tyto její námitky irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatelka ohledně těchto výroků spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 27. října 2014 (srov. §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu