ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1842.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1842/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. P. N. , zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 1107/15, proti žalovaným 1) Mgr. P. Z. , a 2) S team Krkonoš spol. s r. o. se sídlem Praha 6, Součkova 953/10, zastoupeným JUDr. Petrem Paroubkem, advokátem se sídlem Praha 10, Tuklatská 2091/1, o 23.350 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 EC 351/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, č. j. 64 Co 150/2014-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.465 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Paroubka, advokáta se sídlem Praha 10, Tuklatská 2091/1.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 64 Co 150/2014-298, potvrdil rozsudek ze dne 16. 9. 2013, č. j. 11 EC 351/2010-217, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu o zaplacení 23.350 EUR s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013). Domáhá-li se dovolatel revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní.
Žalobce podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) má zato, že jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právní otázka, zda je činnost ve vrcholovém sportu podnikáním, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena a pro rozhodnutí soudů obou stupňů byla rozhodující.
Nejvyšší soud předesílá, že se totožnou věcí zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4614/2014, a že v posuzovaném případě nemá důvod odchýlit se od svých předchozích závěrů v uvedeném rozhodnutí vyjádřených.
Se zřetelem k závěrům, na nichž odvolací soud (a potažmo soud prvního stupně) založil své rozhodnutí, žalobcem vymezená otázka, zda lze sportovní činnost postupitelky Š. S. a manažersko-servisní činnost žalovaného ad 1) pro ni považovat za podnikání, nebyla pro rozhodnutí věci určující. Ve věci bylo podstatné to, zda tím, že si žalovaný ad 1) (bez právního titulu) nechal vyplatit šeky, které byly určené pro postupitelku, vznikl právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkal jejich podnikatelské činnosti.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, při posuzování promlčení nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, konkrétně zda se promlčení práva má řídit obchodním či občanským zákoníkem, zopakoval závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 15, ročníku 1999, dílu I. pod číslem 101, podle nichž pro řešení této otázky je rozhodující podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval. Dodal, že obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání (tj. závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti - viz §261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“), nebo i mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody - viz §261 odst. 2 obch. zák.), nebo z povahy věci samé - z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody - viz §261 odst. 3 obch. zák). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198 (který obstál i v ústavní rovině; usnesením ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 605/03, Ústavní soud odmítl proti němu podanou ustavní stížnost), k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011).
Z pohledu shora uvedených závěrů, promítnutých do poměrů souzené věci, bylo rozhodující zjištění odvolacího soudu (jež převzal od soudu prvního stupně), že převzetí šeků za postupitelku žalovaným ad 1) a jejich inkaso měly svůj bezprostřední původ v jejich rodinněprávním vztahu (od něhož se odvíjel i vztah v oblasti vrcholového sportu), a nikoliv ve vzájemné podnikatelské činnosti, tzn. bez zřetele k tomu, zda oba byli v postavení podnikatelů.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak nezávisí na vyřešení otázky hmotného práva nastolené žalobcem.
K přípustnosti dovolání nevede ani námitka zpochybňující právní závěr odvolacího soudu, že žalovanými vznesená námitka promlčení práva žalobce na na vydání bezdůvodného obohacení, není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.; - dále jen „obč. zák.“). Žalobcem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se nemíní odchýlit ani v souzené věci. Dovolací soud zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009). Ustanovení §3 obč. zák., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi posuzovaného případu a svůj závěr o tom, že námitka promlčení uplatněná žalovanými není v rozporu s dobrými mravy, náležitě odůvodnil. Argumentuje-li žalobce vlastní verzí skutku ve prospěch právního závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neuplatňuje tím ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Namítá-li žalobce nepřezkoumatelnost a nepředvídatelnost rozsudku odvolacího soudu a vytýká-li soudům, že neprovedly dostatečné dokazování, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí doby a naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v této otázce spojuje s tím, že „si není vědom, že by dovolací soud kdy řešil kolizi bezdůvodného obohacení či odpovědnosti za škodu s písemně nepodloženým vztahem příkazního typu ve zde uvedeném smyslu, zejména ve vztahu k možné rozdílnosti co do stanovení počátku běhu a trvání promlčecí doby“. Napadené rozhodnutí na vyřešení takto nastolené otázky nespočívá. V posuzovaném případě totiž soudy správně posoudily žalobou uplatněný nárok jako právo na vydání bezdůvodného obohacení. Správně uzavřely, že ponechal-li si žalovaný ad 1) přes nesouhlas postupitelky její peněžní prostředky z proplacených šeků, aniž by pro to existoval právem uznaný důvod, získal na její úkor bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu (§451 obč. zák.). Vycházel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že právní předchůdkyně žalobce se o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděla na jaře roku 2007, přičemž toto skutkové zjištění nemůže být podrobeno dovolacímu přezkumu, a spojil-li s tímto okamžikem počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nelze v jeho závěru spatřovat pochybení. V posuzovaném případě se tudíž vůbec nejednalo o nárok z titulu odpovědnosti za škodu ani o žalobcem tvrzený „písemně nepodložený vztah příkazního typu“; pro řešení této otázky tak nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Ve vztahu k dalším v dovolání označeným právním otázkám žalobce nedostál požadavku §237 o. s. ř., neboť ve vztahu k žádné z nich nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní ve smyslu §237 o. s. ř.
Pro úplnost (mimo důvody, které vedly k odmítnutí dovolání) nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 21. července 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu