ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4614.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4614/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. P. N. , zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, proti žalovaným 1) Mgr. P. Z. , a 2) S team Krkonoš s. r. o. se sídlem v Praze 6, Součkova 953/10, identifikační číslo 63996154, zastoupeným JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, o 260.800,- EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 439/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2014, č. j. 20 Co 109/2014-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení 60.346,- Kč k rukám JUDr. Josefa Lanzendörfera, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. září 2013, č. j. 8 C 439/2010-176, a jímž bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka, má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Dovolatel podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) má zato, že jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právní otázka, zda je činnost ve vrcholovém sportu podnikáním, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena a pro rozhodnutí soudů obou stupňů byla rozhodující.
Se zřetelem k závěrům, na nichž odvolací soud (a potažmo soud prvního stupně) založil své rozhodnutí, dovolatelem vymezená otázka, zda lze sportovní činnost postupitelky a manažersko-servisní činnost prvního žalovaného pro ni považovat za podnikání, nebyla pro rozhodnutí věci určující. Ve věci bylo podstatné, zda tím, že si první žalovaný (bez právního titulu) nechal vyplatit šeky, které byly určené pro postupitelku, vznikl právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkal jejich podnikatelské činnosti.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004, při posuzování promlčení nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, konkrétně zda se promlčení práva má řídit obchodním či občanským zákoníkem, zopakoval závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 15, ročníku 1999, dílu I. pod číslem 101, podle nichž pro řešení této otázky je rozhodující podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval. Dodal, že obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o vztah mezi podnikateli (obchodníky) při jejich podnikání (tj. závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti - viz §261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), nebo i mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody – viz §261 odst. 2 obch. zák.) nebo z povahy věci samé – z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody – viz §261 odst. 3 obch. zák). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198 (který obstál i v ústavní rovině neboť usnesením ze dne 9. prosince 2003, sp. zn. IV. ÚS 605/03, Ústavní soud odmítl proti němu podanou ustavní stížnost), k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu který svým pojetím odpovídá výše cit. ustanovením §261 odst. 1 až 3 obch. zák. a §262 obch. zák. (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011).
Z pohledu shora uvedených závěrů, promítnutých do poměrů souzené věci, bylo rozhodující, že převzetí šeků za postupitelku prvním žalovaným a jejich inkaso měly svůj bezprostřední původ v jejich rodinněprávním vztahu (od něhož se odvíjel i vztah v oblasti vrcholového sportu), a nikoliv ve vzájemné podnikatelské činnosti, tzn. bez zřetele k tomu, zda oba byli v postavení podnikatelů; takto ostatně správně uzavřely soudy obou stupňů.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak nezávisí na vyřešení dovolatelem formulované otázky hmotného práva.
Dovolává-li se žalobce přípustnosti dovolání (naplnění předpokladů přípustnosti dovolání) s tím, že závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby odporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť např. ve věci sp. zn. 28 Cdo 2242/2010 Nejvyšší soud uzavřel, že dvouletá subjektivní promlčecí doba u bezdůvodného obohacení začíná běžet nejdříve odpadnutím právního důvodu plnění, pak přehlíží, že odvolací soud dospěl k závěru, že plnění, které si ponechal první žalovaný, získal bez právního důvodu a nikoli na základě právního důvodu, jenž odpadl. Pro řešení této otázky tak nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Ve vztahu k dalším v dovolání označeným právním otázkám dovolatel nedostál požadavku §237 o. s. ř., neboť ve vztahu ke každé z nich nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, jelikož neuvedl, v čem se při jejich řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka, má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Pro úplnost (mimo důvody, které vedly k odmítnutí dovolání) nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 část věty před středníkem, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 30. 6. 2014 (čl. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb., a čl. II vyhlášky č. 120/2014 Sb. - dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 60.064,- Kč (sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 7.302.400,- Kč odpovídající částce 260.800,- EUR k datu 19. 8. 2014). Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu