ECLI:CZ:NS:2015:33.ICDO.67.2014.1
44 ICm 597/2012
sp. zn. 33 ICdo 67/2014
(KSPA 44 INS 15500/2011)
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně BP Integralis Limited se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th floor, Office 601, PC 1097, Nicosia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 695/38, proti žalovanému Ing. K. K. se sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, insolvenčnímu správci dlužníka L. K., zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Česká Třebová, Čechova 396, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 44 ICm 597/2012 (KSPA 44 INS 15500/2011), o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2013, č. j. 44 ICm 597/2012, 103 VSPH 323/2012-48 (KSPA 44 INS 15500/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Červinky, advokáta se sídlem Česká Třebová, Čechova 396.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 44 ICm 597/2012, 103 VSPH 323/2012-48 (KSPA 44 INS 15500/2011), potvrdil rozsudek ze dne 2. 8. 2012, č. j. 44 ICm 597/2012-23 (KSPA 44 INS 15500/2011), ve výroku, jímž Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za dlužníkem L. K. pohledávku ve výši 204.600,- Kč s úrokem z prodlení 28.492,76 Kč z titulu kapitalizovaných smluvních úroků, zajištěnou zástavním právem k blíže specifikovaným pozemkům, a pohledávku ve výši 22.541,- Kč s úrokem z prodlení 2.267,06 Kč z titulu nároku na úhradu nákladů rozhodčího řízení, zajištěnou zástavním právem k blíže specifikovaným pozemkům, a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části.
V posuzované věci žalobkyně nastolila k dovolacímu přezkumu otázky hmotného práva, které podle jejího mínění nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny, a to „způsob sjednání úroku z půjčky s ohledem na jeho určitost“ a „úročení půjčky obvyklou úrokovou mírou v případě, že ujednání o úrocích je neplatné pro neurčitost, ale vůle smluvních stran přesto od počátku směřuje ke sjednání úroků“, a jež odvolací soud nesprávně právně posoudil.
Otázku (ne)platnosti ujednání o smluvních úrocích z hlediska jeho určitosti (§37 odst. 1 a §658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - viz §3028 zákona č. 89/21012 Sb., dále jen „obč. zák.“), již dovolací soud řešil (srov. např. odůvodnění jeho usnesení ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012), přičemž odvolací soud se při posuzování této otázky neodchýlil od závěrů vyslovených ve zmiňovaném rozhodnutí dovolacího soudu. Nepřiléhavý je odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, neboť neobsahuje citaci ani závěr, který je v dovolání podsouván, a uvedené rozhodnutí se týká skutkově odlišné věci. Kromě toho námitky zpochyňující právní závěr odvolacího soudu, že ujednání o úrocích obsažená ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 29. 6. 2009 mezi její právní předchůdkyní (1. faktorská s. r. o., identifikační číslo 267 77 355, se sídlem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav) a L. K. jsou pro neurčitost neplatná, jsou převážně založeny na výhradách proti správnosti skutkových zjištění, na nichž je zpochybňované právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu žalobkyně vlastním výkladem obsahu článků III. a IV. smlouvy o půjčce dovozuje, že výše úroku byla ve smlouvě sjednána transparentně a určitě. Pomíjí však, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, popř. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 46). Žalobkyně tudíž těmito námitkami nevystihla jediný v úvahu přicházející dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Jestliže snad žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud otázku důsledků neplatnosti ujednání o úrocích z půjčky (tj. úročení půjčky obvyklou úrokovou mírou) vyřešil v rozporu s rozhodovací praxi dovolacího soudu prezentovanou rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, nutno konstatovat, že na posuzovanou věc nelze uvedené rozhodnutí přiměřeně aplikovat; závěry v něm obsažené totiž dopadají na závazky ze smlouvy o úvěru, jež - na rozdíl od smlouvy o půjčce - nemůže být sjednána jako bezúročná (§497 a §502 odst. 1 obchodního zákoníku). Dovodil-li proto odvolací soud, že smlouva o půjčce je v části ujednání o úrocích z půjčky absolutně neplatná pro její neurčitost (§37 odst. 1, §41 obč. zák.), a proto nelze žalobkyni úroky přiznat, neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani od toho, jak je obecně - z hlediska právních účinků - absolutní neplatnost právního úkonu pojímána právní teorií (srov. např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 999/2010, a dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 334 s.).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.) .
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. dubna 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu