ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1192.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1192/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněného M. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 3 To 62/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 237/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 4 T 237/2014, byl obviněný M. Z. uznán vinným ze spáchání ad I. přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ad II. zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ad III. přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ad IV. přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I.
dne 19. 4. 2014 v době okolo 23:00 hodin na dvoře domu v obci M., okres P., po předchozích výčitkách, že měl urazit jeho sestru, fyzicky napadl M. T., kterého nejprve udeřil pěstí do obličeje a následně ho bil lopatou do celého těla, aby ho poté, co M. T. upadl na zem a pouze se bránil, několikrát kopl do těla, přičemž M. T. následkem napadení utrpěl otřes mozku a sečné rány nad metakarpočlánkovým kloubem, prostředním článkem ukazováku pravé ruky s komplikací v podobě zánětu, když M. T. byl omezen na běžném způsobu života dva týdny s omezením veškerých činností pracovních i osobních z důvodu omezené hybnosti ruky, když pracovní neschopnost u M. T. trvala do 1. 6. 2014,
II.
dne 19. 4. 2014 v době po 23:00 hodin na dvoře domu v obci M., okres P., poté, co nejprve fyzicky napadl M. T., k tomuto přistoupil v době kdy se M. T. vzpamatovával z fyzického napadení a s lopatou v ruce po něm vyžadoval vydání jeho peněženky, kterou mu M. T. ze strachu, že bude znovu fyzicky napaden, pokud M. Z. neuposlechne, odevzdal, přičemž M. Z. z této vyndal 500 Kč, tyto si ponechal a peněženku M. T. vrátil, načež mu řekl, ať vypadne, jinak ho zastřelí, M. T. následně nastoupil do svého vozidla a odjel,
III.
dne 19. 4. 2014 v přesně nezjištěné době od 20:00 hodin do 22:00 hodin řídil osobní automobil tov. zn. Škoda Felicia, po silnici a dále místní komunikaci z obce K. do obce M., okres P., ačkoliv mu bylo rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově, č.j. 10 T 7/2014 – 58, ze dne 3. 2. 2014, které nabylo právní moci dne 16. 4. 2014, vysloven trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců,
IV.
v době kolem 19:30 hodin dne 16. 8. 2014 v restauraci U K. v obci B., okres P., po předchozím požití alkoholických nápojů před dalšími nejméně třemi osobami současně přítomnými nejprve slovně napadl V. Z., a to tak, že se zvedl od stolu, roztrhal na sobě košili, utrhal knoflíky u rukávu a začal na něho křičet, že 8 let dělal karate, dále mu začal vulgárně nadávat slovy, že je „zmrd, čurák, svině“ a vyhrožovat „že už ho srát nebude, že mu dá devítkou mezi oči a vystřílí mu celou rodinu, že si pro ni dojde do auta“, což několikráte zopakoval, následně poté, co byl ze strany majitele restaurace M. K. vyveden společně se svou matkou R. T. a jejím přítelem L. M. z prostoru restaurace, z kufru před restaurací zaparkovaného osobního automobilu tov. zn. Audi 100, bílé barvy, majitele L. M., vytáhl krátkou střelnou zbraň dle odborného vyjádření funkční samonabíjecí expanzní pistoli Ekol & Voltran Lady, model 88, ráže 9 mm P.A.K., kterou držel v pravé ruce, natáhl ji a opět vyhrožoval V. Z. zastřelením s tím, že to vyřeší navždy, když jednak křičel směrem do restaurace, kde se v tu dobu V. Z. zdržoval, a jednak vyhrožoval před restaurací M. H., která nasedla do vozidla a chtěla odjet, a to slovy, že „jí zastřelí manžela“.
Za uvedené jednání byl obviněný M. Z. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen uhradit na náhradě škody poškozenému M. T., částku 24.657,80 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 4 T 237/2014, podal obviněný M. Z. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 3 To 62/2015 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nedotčeném výroku o vině uložil obviněnému podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 3 To 62/2015, podal obviněný M. Z. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení a dále opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a dále také proto, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Obviněný v dovolání uvádí, že je přesvědčen o tom, že za situace, kdy soudy I. a II. stupně shodně dospěly ke skutkovému zjištění, že se dopustil všech trestných činů, za něž byl uznán vinným, avšak jeho vina nebyla v trestním řízení prokázána žádným objektivním důkazem, ale byla opřena především o výpovědi poškozených osob, které mají logicky zájem na odsouzení obviněného, přičemž jejich výpovědi byly navíc v rozporu v podstatných bodech s výpověďmi ostatních svědků, je zřejmé, že v tomto řízení byla porušena základní zásada trestního řízení uvedená v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný dále namítá, že jedním z hlavních rozporů je důvodná pochybnost o výpovědi poškozeného M. T. o tom, kde přišel k újmě na zdraví a kdo mu ji způsobil, když uvádí, že je zarážející, že poškozený nenahlásil bezprostředně po fyzickém napadení protiprávní jednání žádnému policejnímu orgánu. Obviněný dále uvádí, že z dalších výpovědí poškozených osob V. Z. a M. H. vyplynulo, že na ně obviněný mířil střelnou zbraní, zatímco svědek K. tohle jednání rezolutně popřel. V trestním řízení dle názoru obviněného nebylo vůbec prokázáno, že by se dopustil vůči poškozeným nějakého výtržnictví a nebezpečného vyhrožování a dále nebylo prokázáno, že by oloupil poškozeného M. T. a že by řídil motorové vozidlo.
Z uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Prachaticích k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 31. 8. 2015 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. Z. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutků, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně svědecké výpovědi poškozených osob M. T., M. H., V. Z.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaných trestných činů. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění, potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Prachaticích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Stejně tak dostatečně vyložil úvahy, jimiž se řídil při volbě právní kvalifikace a při stanovení druhu, výměry a způsobu výkonu trestu. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožňuje. Provedené důkazy jasně svědčí o vině obviněného. Podkladem pro závěry soudů, že obviněný úmyslně ublížil na zdraví a užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci je především usvědčující výpověď poškozeného M. T., který popsal okolnosti, za nichž došlo k předmětnému incidentu, přičemž tato výpověď byla dostatečně podrobná a konkrétní. Poškozený velmi detailně a v zásadních údajích shodně s přípravným řízením popsal jednání obviněného uvedené pod body I. a II. výroku o vině. Důkazní situace v bodě III. výroku rozsudku je taktéž jednoznačná, obviněný je usvědčován výpověďmi svědků M. a K. a nepřímo i výpovědí svědka T. Podkladem pro závěr o tom, že se obviněný dopustil přečinu výtržnictví a přečinu nebezpečného vyhrožování (bod IV. výroku rozsudku), je především usvědčující výpověď svědků H. a K., nepřímo také K. a dále fakt, že ve vozidle svědka M. byla nalezena zbraň, o níž vypověděla svědkyně H. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že oba soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu