ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1218.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1218/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2015 dovolání obviněné Ing. Š. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 9 To 51/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 85/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 1 T 85/2014, byla obviněná Ing. Š. N. uznána vinnou zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že
dne 24.4.2014 okolo 18.20 hodin v P., na křižovatce ulic J. a U B., jako řidička osobního motorového vozidla zn. Citroen C5, modré barvy, nerespektovala opakované výzvy policisty Dopravního inspektorátu, OŘ Praha I, pprap. T. D., oblečeného do stejnokroje s označením „Policie“, aby nevjížděla doleva do ulice U B. a pokračovala v přímém směru po ulici J., slovně vyjádřila svůj úmysl do ulice U B. vjet, a poté co pprap. T. D. se nalézal před přední částí jejího vozidla, s tímto pomalou jízdou pokračovala vpřed tak, že se dotkla nohou pprap. D., který byl v důsledku toho nucen ustupovat a udržovat rovnováhu přidržováním se rukama na přední kapotě, takto pokračovala v jízdě po dráze minimálně jednoho a půl metru, a to přesto, že byla jmenovaným i druhý příslušníkem hlídky pprap. T. B. vyzývána jménem zákona, aby zastavila, svého jednání zanechala až v okamžiku, kdy pprap. D. použil donucovacího prostředku, a to hrozbu střelnou zbraní, kterou vyjmul z pouzdra a namířil s ní do prostoru motoru vozidla.
Za to byla obviněná odsouzena podle §325 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 1 T 85/2014, podaly obviněná a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 9 To 51/2015, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 9 To 51/2015, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítla, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť není trestným činem. Má za to, že rozhodující soudy pochybily, když se nezabývaly jejími argumenty. Podle jejího přesvědčení si policisté incident poněkud přikrášlili, a to proto, aby odůvodnili jinak nezákonné použití donucovacího prostředku. V této souvislosti s poukazem na §53 a §56 zákona o Policii ČR dovodila, že podmínky pro použití donucovacího prostředku – střelné zbraně – naplněny nebyly, když zastavení jejího vozidla mohli policisté zajistit i jiným prostředkem, např. slovní výzvou, boucháním na střechu vozidla a podobně. Zdůraznila, že na policistu nenajížděla, ale naopak plnila jejich pokyny a snažila se do ulice U B. nevjet. Vůz se snažila otočit, což si policista pprap. D. pravděpodobně vyložil jako pokus o neuposlechnutí výzvy. Podle dovolatelky policisté donucovací prostředek užili naprosto nepřiměřeně a zbytečně. Soudy neřešily také rozpor mezi výpověďmi policistů a důkazy v podobě fotografií, z nichž bylo možno s ohledem na postavení jejího vozidla dovodit, že do ulice skutečně vjet nechtěla. Nesouhlasí proto se závěrem soudů, že se daného zločinu dopustila, nadto formou úmyslu přímého. S poukazem na svou dosavadní bezúhonnost, bezvadné pracovní hodnocení a zásadu subsidiarity trestní represe vyplývající z §12 odst. 2 trestního zákoníku a princip ultima ratio namítla, že pokud bylo vůbec nutno incident řešit, mělo se tak podle jejího názoru dít v rámci řízení přestupkového. Pro podporu svého tvrzení poukázala na jinou trestní věc vedenou u Městského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 3 KZN 1209/2014. Připustila, že pravděpodobně ze strachu z namířené střelné zbraně se začala chovat trochu hystericky. Za vadu v dokazování považuje to, že na kapotě jejího vozu nebyly zjištěny žádné viditelné otisky dlaní. Jde o domněnku prokazovanou pouze výpověďmi policistů, kteří se údajně pokoušeli otisky na kapotě vyfotografovat, což se jim však nepodařilo, protože nebyli vybavení dostatečně výkonnou fotografickou technikou. Nad tím vyslovila dovolatelka údiv. Odvolacímu soudu dále vytkla, že nerespektoval presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo. Dále zpochybnila závěry obou soudů, pokud ve vztahu k jejímu chování po incidentu zmínily, že údajně kontaktovala významné funkcionáře ve snaze ovlivnit vyšetřování, a že vyšetřování bylo zastaveno díky jejím známostem. Tvrdí, že pokud by takovými kontakty disponovala, nepokoušela by se násilně prorazit hlídku policistů, ale dovnitř by se dostala snáze, právě za pomoci těchto kontaktů.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc postoupil k posouzení jako přestupek.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Má za to, že většinou námitek se obviněná domáhá změny skutkových zjištění, avšak takové námitky pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněná v dovolání v podstatě jen opakuje obhajobu, kterou uplatňovala v průběhu celého trestního řízení, s níž se již náležitým způsobem vypořádaly jak soud nalézací, tak i soud odvolací. Jedinou námitkou, kterou lze dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, je poukaz obviněné na nerespektování zásady subsidiarity trestní represe s tím, že její jednání mělo být posouzeno jako přestupek, považuje ji však za neopodstatněnou. Jednání obviněné totiž podle něj nevykazuje žádné zvláštní, specifické rysy, které by odůvodňovaly eventuální závěr, že jí spáchaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům. Obviněná se dopustila vysoce závažného protiprávního jednání, neprojevila žádný náznak sebereflexe a lítosti za spáchané jednání, vůbec nepřipustila, že by chyba mohla být na její straně. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je proto toho názoru, že uplatnění prostředků trestní represe bylo zcela na místě, neboť zjištěné skutkové okolnosti nesvědčí tomu, že by jednání obviněné nedosahovalo ani té míry společenské škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům trestných činů násilí proti úřední osobě.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. rozhodnutí IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5. 2004).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají ty námitky dovolatelky, v jejichž rámci sama hodnotí obsah a výsledky provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh skutkového děje, zejména pak to, že svým vozem najela na službukonajícího policistu, jemuž předním nárazníkem narazila na nohu a který musel před jedoucím vozem ustupovat, přičemž k zastavení vozidla vedla dovolatelku až opakovaná výzva policisty spojená s hrozbou střelnou zbraní. Soudům obou stupňů vytýká, že vycházely ze záměrně nepravdivých výpovědí policistů T. D. a T. B., zatímco její obhajobě neuvěřily. Měla tak být porušena zásada in dubio pro reo a presumpce neviny , protože soudy při neakceptování její obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k její tíži a nikoli v její prospěch. V důsledku toho pak soudy měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, tedy z takového skutkového stavu, který neodpovídal skutečnosti. Takovéto námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Znamená to, že dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných, důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž relevanci skutkových námitek proti skutkovým zjištěním soudů je – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces – nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, III. ÚS 84/94, III. ÚS 3136/09). Takovýto rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí soudu zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah dokazování měly správně dospět k závěru, že páchání stíhaného jednání v době, intenzitě a způsobem uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebylo dovolatelce prokázáno. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnou popírané trestné činnosti za prokázané. Náležitě vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědí bezprostředně přítomných policistů a proč tvrzení obhajoby o vykonstruovanosti celého obvinění považoval za nepodložené. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněné, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu řádně odůvodnil. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávané věci zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
Odvolací soud rovněž náležitě vysvětlil, proč nepovažoval za nutné doplňovat dokazování ve vztahu k existenci otisků dlaní poškozeného na kapotě vozidla a jejich případné individualizace. Je jeho nezadatelným právem určit, které důkazy je nutno ještě provést, nakolik se jeví nezbytné, případně zda dosavadně provedené důkazy již naopak skýtají reálný a dostačující podklad pro rozhodnutí. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Nadto je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že absence důkazu v podobě fotografie kapoty vozidla nebyla zapříčiněna pochybením policistů, nýbrž pokynem „někoho shora“, který policistům zabránil v řádném prošetření příslušné události, a to na základě zkreslených informací od obviněné. Dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem příslušných soudů i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, je zřejmé, že obviněná využila svého postavení a svých známostí k tomu, aby z celé záležitosti vyvázla bez potrestání.
Za právně relevantně uplatněnou je možno z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu možno považovat pouze tu námitku, že obviněná svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť chybí jeden ze znaků této skutkové podstaty, tj. úmyslné zavinění, a navazující námitku, že jestliže okolnosti a intenzita jejího jednání neumožňují učinit tento právní závěr, měly soudy důsledněji zvažovat aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a posoudit, zda se nejedná spíše o blíže nespecifikovaný přestupek (zřejmě přestupek proti veřejnému pořádku podle §47 zákona o přestupcích).
Tyto námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Především nelze pochybovat o tom, že automobil, pokud jím pachatel úmyslně najíždí na jinou osobu, je zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku, neboť jeho prostřednictvím je zjevně možno učinit útok proti tělu důraznějším. Pod pojmem násilí se obecně rozumí použití fyzické síly k působení na výkon pravomoci úřední osoby. K naplnění tohoto znaku zákon nevyžaduje současné způsobení újmy na zdraví. Znamená to, že pachatel zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za užití osobního automobilu jako zbraně si nemusí nutně počínat způsobem, jímž by ohrozil úřední osobu – zde policistu – bezprostředně na zdraví či dokonce na životě tím, že na něj najíždí větší rychlostí, kdy pravděpodobnost vzniku poranění je podstatně vyšší. Postačí, použije-li k útoku pohybujícího se automobilu jako prostředku násilného působení na výkon pravomoci úřední osoby nebo pro její výkon.
V posuzovaném případě si obviněná počínala tak, že na výzvu zakročujících příslušníků Policie ČR, konkrétně pprap. T. D., aby do ulice nevjížděla, aby ihned vozidlo zastavila, aby z vozidla vystoupila a aby prokázala svou totožnost, reagovala tak, že pomalou jízdou najela na nohy pprap. D., který byl nucen udržovat rovnováhu opíráním se o kapotu vozidla a takto ho tlačila před sebou na vzdálenost nejméně jednoho a půl metru. Svého násilného jednání zanechala až poté, co pprap. D. pohrozil použitím služební zbraně a donucovacích prostředků, přičemž služební zbraň také vytáhl. Obviněná byla dokonale informována o existenci bezpečnostních opatření a omezení dopravy v blízkosti P. H. v souvislosti s pořádáním summitu, takže pokud vjížděla do ulice, kde byl zákaz vjezdu, byla na tuto skutečnost opakovaně upozorňována policisty ve služebním stejnokroji, jejich výzev neuposlechla a vynucovala si průjezd za užití jedoucího automobilu, působila tak zcela vědomě na výkon pravomoci úřední osoby. Není tak pochyb o tom, že jednala úmyslně v intencích ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděla, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím byla srozuměna. Právní kvalifikace takto zjištěného skutku jako zločinu podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak byla užita zcela správně a důvodně. Výše popsané jednání obviněné se zcela zřetelně vymyká z rámce správního deliktu (přestupku) a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela na místě.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněné Ing. Š. N., MBA, bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu