ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1219.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1219/2015-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněné S. C. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 10 To 35/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 163/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 1 T 163/2013, byla obviněná S. C. uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že: „ dne 19. 8. 2011 kolem 21:00 hod v K., v ulici O., ačkoliv si byla vědoma toho, že její pes plemene rotvajler může fyzickou zdatností a stavbou těla ohrozit zdraví či život člověka, jeho nedostatečným zajištěním vědomě porušila ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, a též ustanovení čl. 7 odst. 1 Vyhlášky města Kladna č. 11/10/01 o čistotě a pořádku ve městě tím, že svého psa nechala volně bez upevnění na vodítku a bez nasazeného náhubku pobíhat, přičemž zmiňovaný pes za domem ve výše uvedené ulici agresivně napadl náhodného kolemjdoucího M. V., kterému způsobil poranění – tržnou ránu velikosti 5 cm na palcové straně levého zápěstí, zasahující do podkoží, dvě drobné tržné rány na palcové straně dolní části levého předloktí, zasahující do podkoží, otevřenou tříštivou více úlomkovou zlomeninu dolního konce levé kosti loketní na hranici jejího těla a dolního výběžku s tržnou ranou na malíkové straně dolní části levého předloktí velikosti 3 cm, zasahující do podkoží, přičemž tato poranění si vyžádala hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení a operační řešení zlomeniny loketní kosti spočívající v zavedení zevní kovové konstrukce na malíkovou stranu dolní části levého předloktí a levého zápěstí, v důsledku čehož byl M. V. podstatně omezen v běžném způsobu života po dobu čtrnácti týdnů a tří dnů vyřazením levé horní končetiny z obvyklých denních činností a z jakékoli, i běžné zátěže“.
Za uvedené jednání byla obviněná S. C. odsouzena podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná povinna nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem V Praze 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518 škodu ve výši 47.554,38 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. V. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 1 T 163/2013, podala obviněná S. C. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 10 To 35/2015 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 10 To 35/2015, podala obviněná S. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení a dále opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněná namítá, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti. Tvrdí, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nelze rozpoznat, co konkrétně soud považuje za porušení povinností, když soud nekonkretizuje žádnou právní povinnost stanovenou právním předpisem, kterou měla obviněná porušit. Obviněná od samého počátku přípravného řízení a v hlavních líčeních opakuje, že byla svědkem incidentu, při kterém přiběhnuvším rotvajlerem byl napaden vlčák poškozeného a ten při snaze ochránit svého psa a psy od sebe odtrhnout, vložil svou ruku mezi psy, následně vykřikl a doběhnuvší majitelka rotvajlera si ho odvedla. Obviněná je tak s útočícím psem spojovaná způsobem, který nejen nebyl nijak osvědčen, ale který je pouze účelovým jednostranným spojením nepřímých a vytržených hodnocení. Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení celé věci proto, že nebylo prokázáno, že pes, který způsobil poškození, je v jejím vlastnictví. Argumenty soudu prvního stupně a potažmo Krajského soudu v Praze o důvodech, které spojují obviněnou a škodícího psa, jsou založeny pouze na tvrzení poškozeného. Byla tak spojena se psem škůdcem jen ze zcela nesouvislých závěrů osob, které nejen že nebyly incidentu přítomny, ale tyto závěry dedukovaly z předchozích domněnek a ne ze svých vlastních poznatků. Pokládá za skandální posuzovat skutek jako její zavinění a její odpovědnost pouze z tvrzení poškozeného, který za 5 měsíců ode dne incidentu údajně obviněnou poznal při zmateční rekognici jako tu, co odtrhávala psa. Je přesvědčena o tom, že poškozený si své zranění zavinil tím, že do rvačky psů zasahoval. Závěrem dovolání uvádí, že v řízení navrhovala a předložila řadu důkazů, které nebyly provedeny, respektive byly zaznamenány, aniž by se soud s jejich neprovedením jakkoli vypořádal v rozsudku, čímž byla porušena procesní práva obviněné. Rozhodnutí tak bylo vydáno v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí.
Z uvedených důvodů proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 1 T 163/2013, a aby sám rozhodl o zproštění obviněné obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že obviněná na podporu důvodu dovolání opět uplatňuje argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Jednání obviněné bylo přitom prokázáno výpovědí poškozeného M. V., která koresponduje s dalšími provedenými důkazy. K tomu je třeba uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněné se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněná uplatnila již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho se obviněná v dovolací argumentaci výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat.
Obviněná uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jenž předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Obviněná však ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v její prospěch. Obviněná se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Lze tedy uzavřít, že výhrady uplatněné obviněnou není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Nejvyšší soud však v posuzovaném případě shledal, že obviněná S. C. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi poškozeného M. V. a výpovědi svědků M. S., V. F., nezákonně provedenou rekognici) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nevyhovění návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky spáchaného trestného činu. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnou považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněné. Stejně tak dostatečně vyložil úvahy, jimiž se řídil při volbě právní kvalifikace a při stanovení druhu, výměry a způsobu výkonu trestu. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožňuje. Skutkové závěry soudů spolehlivě vyplývají z provedených důkazů, především ze svědecké výpovědi poškozeného M. V., který podrobně, přesvědčivě a bez podstatnějších rozporů popsal incident a okolnosti, za kterých k němu došlo, dále z provedené rekognice, při níž poškozený poznal obviněnou jako osobu odtrhávající od jeho ruky psa, jakož i z výpovědi svědků M. S. a V. F. Tím, že obviněná nepřijala dostatečná opatření, aby zamezila volnému pohybu psa na veřejné prostranství, evidentně porušila povinnost uloženou jí ustanovením §415 občanského zákoníku. Polemika obviněné s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněné v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné S. C. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu