ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1452.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1452/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání obviněné M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 12 To 283/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 15/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 T 15/2015, byla obviněná M. S. uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že: „ v přesně nezjištěné době od 20:30 hodin do 21:08 hodin dne 4. 7. 2014 na pozemku rodinného domu v obci P., okr. K., dostatečně nevěnovala pozornost svému volně se pohybujícímu synovi, ačkoliv jí tato povinnost vyplývala z ustanovení §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v důsledku čehož spadl do venkovního bazénu a tonutím utrpěl hypoxickou encefalopatii – poškození mozku z nedostatku kyslíku s trvalými následky“.
Za výše uvedené jednání bylo u obviněné M. S. dle §46 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od potrestání.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 T 15/2015, podala obviněná M. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 12 To 283/2015 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 12 To 283/2015, podala obviněná M. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, a dále opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněná namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně na základě dokazování právně kvalifikovaly jednání obviněné jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, i když se v daném případě o trestný čin nejednalo, má za to, že skutek, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně a který přezkoumal a potvrdil odvolací soud, není trestným činem. Svůj názor opírá především o skutečnost, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, spočívající v tomto případě v jejím nedbalostním jednání, dále je přesvědčena, že případně mělo být použito ustanovení §12 tr. zákoníku, tedy zásady subsidiarity trestní represe, mělo tak dojít k uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Její jednání nemělo být považováno za závažnou a společensky nebezpečnou trestnou činnost, naopak se jednalo o toliko jednorázové a krátkodobé pochybení jinak zcela vzorné matky, které má bohužel nedozírné tragické následky. Obviněná v dovolání poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1249/2014 a dodává, že jednala v rámci hranice, kterou Nejvyšší soud nepovažuje za porušení rodičovské povinnosti a nespáchala trestný čin ani formou nedbalosti, jelikož z jejího pohledu nehrozilo synovi v dané době žádné nebezpečí a nenacházel se ani v rizikovém prostoru, tudíž se bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že nemůže dojít k újmě na zdraví. Dále odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13 a je přesvědčena, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když zásadu subsidiarity trestní represe neaplikoval a své rozhodnutí odůvodnil jen velmi stručně, nepřesvědčivě a především vycházel z chybného předpokladu, že uvedenou zásadu z právního hlediska vůbec aplikovat nelze, čímž došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces dle čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Závěrem svého dovolání obviněná upozorňuje na neústavnost ustanovení §163a odst. 1 písmeno c) tr. ř., kterou spatřuje v tom, že stávající ustanovení způsobuje jak stíhání a případný postih osoby, která se dopustila trestného činu, tak následný trest pro oběť daného trestného činu, navrhuje proto přezkoumat toto ustanovení Ústavním soudem ČR z důvodu protiústavnosti.
Z uvedených důvodů proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 12 To 283/2015, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné M. S.
Obviněná uplatnila právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že uvedla, že skutek, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně a který přezkoumal a potvrdil odvolací soud, není trestným činem, jelikož nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů a dodává, že obviněná si v dané situaci musela být vědoma nejen věku svého dítěte, ale také toho, že ho (byť na krátkou dobu) ponechává bez dozoru v blízkosti nechráněné vodní plochy. Tedy musela vědět, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Není tedy pochyb o tom, že v posuzovaném případě k uvedenému závažnému následku na zdraví dítěte došlo primárně proto, že jeho matka nad ním nevykonávala dozor, a to ani jinou osobu, ačkoli to mohla udělat, byť si byla vědoma toho, že na pozemku se nalézá nebezpečná vodní plocha, přičemž tak nepochybně porušila povinnost uloženou §858 občanského zákoníku, kterou je možno v kontextu s právní úpravou a právě okolnostmi případu nepochybně považovat za důležitou.
Pokud jde o rodičovskou odpovědnost, pak okresní soud právem poukazuje na §858 občanského zákoníku. Z jeho odůvodnění vyplývá, že v situaci, kdy matka věděla, že se takto malé dítě může pohybovat volně na zahradě, kde je bazén, aniž by mohla plně spoléhat na to, že dítě je v péči starší sestry, přičemž došlo k tonutí dítěte, které bylo navíc v bazénu po takovou dobu, že došlo k nedostatečnému okysličení mozku, a tedy k trvalým následkům, pak je nutno v tomto kontextu absenci jejího neustálého dozoru vnímat jako porušení primární povinnosti rodiče, v důsledku jejíhož nesplnění došlo k popsanému následku. Za této situace je proto nedodržení pravidel rodičovské zodpovědnosti nutno považovat za porušení důležité povinnosti vyplývající z toho, že se jedná o rodiče dítěte, který je povinen ho před obdobnými nehodami chránit a učinit veškerá možná v úvahu připadající preventivní opatření. K tomu však v projednávané věci objektivně nedošlo.
Obviněná dále s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku poukázala na okolnost, že by její jednání nemělo být považováno za závažnou společensky nebezpečnou trestnou činnost, naopak se jednalo o toliko jednorázové a krátkodobé pochybení jinak zcela vzorné matky, které má bohužel tragické následky. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Po právní stránce soud prvního stupně správně vyhodnotil jednání obviněné jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jelikož obviněná zásadním způsobem ve formě tzv. vědomé nedbalosti (§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku), když při vědomí, že může dojít k újmě na zdraví malého dítěte, nebude-li podrobeno dostatečnému dozoru, nepřiměřeně spoléhala na to, že se tak nestane, porušila svoji povinnost založenou ustanovením §858 občanského zákoníku, podle nějž rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. Nedostatečné věnování pozornosti synovi se jeví jako zcela dostatečný popis vystálé situace, když obviněná nejednala vůči synovi aktivně, ale naopak pasivně, což pochopitelně popis skutku do jisté míry co do jeho rozsahu předurčuje.
Zjištěné jednání obviněné je tedy zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jak již zjistily soudy obou stupňů, je zřejmé, že v případě obviněné takováto ochrana prostředky práva civilního již nepostačovala. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněné nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
Obviněná ve svém dovolání dále upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1249/2014. Citované rozhodnutí ovšem nedopadá na skutek, který je předmětem řízení, nýbrž vypovídá o tom, že učiní-li rodiče vyčerpávajícím způsobem všechna opatření, která jsou ve vztahu k péči o dítě představitelná, nemohou být vinnými spácháním trestného činu dle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. V případě blízkosti vodní plochy a současného nezajištění dozoru nad dítětem se o takový případ jednat nemůže. A dále poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, avšak i v tomto případě je posuzovaná situace zcela odlišná od kauzy, k níž své rozhodnutí vydal Ústavní soud.
Pokud jde o návrh dovolatelky ohledně znění ustanovení §163a odst. 1 písm. c) tr. ř., pak se Nejvyšší soud ztotožňuje s argumentací Krajského soudu v Praze (viz usnesení ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 12 To 283/2015, strana 6).
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V posuzované věci nebylo odvolání obviněné zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle §253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud je tedy dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná M. S. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné M. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu