ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1644.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1644/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o dovolání obviněného K. N. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 6 To 176/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 17/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 4 T 17/2014, byl obviněný K. N. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku a jednak přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „dne 5. března 2013 kolem 18.47 hod. porušil povinnosti uložené mu v §4 písm. a), b), §5 odst. 2 písm. c), §18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích tím, že přestože úmyslně zamlčel skutečnosti o svém zdravotním stavu, a to onemocnění epilepsií, v úmyslu vylákat posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel a takový posudek, bez něhož by pozbyl řidičské oprávnění, vylákal, a byl si vědom své zdravotní nezpůsobilosti bezpečně řídit motorové vozidlo v silničním provozu, řídil vlastní osobní motorové vozidlo tovární značky VW Polo, v P., po M. m. ve směru jízdy od K. k ulici K., kde na začátku M. m. v důsledku zhoršení zdravotního stavu epileptickým záchvatem, přestože včas na sobě pozoroval příznaky jeho nástupu, pokračoval v jízdě a za současného překročení dovolené rychlosti jízdy omezení na padesát km/h přibližně o patnáct km/h, ztratil vládu nad řízením vozidla, které najelo podélně na chodník po pravé straně M. m., kde ohrozilo jednoho chodce, v polovině M. m. poté, co strhl řízení vozidla vlevo, přejelo do protisměru, kde v blízkosti sloupu veřejného osvětlení najelo na chodník na levé straně mostu a přední částí narazilo do J. K. a L. K., kteří šli po levém chodníku M. m. proti směru jízdy vozidla, nabralo je na kapotu, narazilo do P. S., jdoucího po levém chodníku M. m. ve směru jízdy a narazilo do kamenného zábradlí M. m., čímž L. K. a J. K. byli z kapoty přehozeni přes zábradlí do řeky a v důsledku toho J. K. na následky zranění a topení zemřela dne 5. 3. 2013 a L. K. zemřel na následky zranění a utopení a byl nalezen mrtvý dne 26. 4. 2013 v česlech vodní elektrárny na horním cípu ostrova Š. v P., P. S. utrpěl šikmou zlomeninu nad základnou 1. kosti záprstní vpravo s posunem úlomků proti sobě s krevním výronem, zlomeninu pod hlavičkou lýtkové kosti vpravo s krevním výronem v okolí s posunem o šíři kosti, trhlinu svalu v místě zlomeniny lýtkové kosti vpravo, představující delší dobu trvající poruchu zdraví“ .
Za uvedené jednání byl obviněný K. N. odsouzen podle §143 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání 10 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit:
poškozenému P. S. škodu ve výši 10.038,- Kč a dále nemajetkovou újmu ve finančních prostředcích:
L. K., ve výši 1.500.000,- Kč,
J. H., ve výši 1.000.000,- Kč,
L. H., ve výši 1.000.000,- Kč,
M. H., ve výši 500.000,- Kč,
M. K., ve výši 1.000.000,- Kč,
V. K., ve výši 1.000.000,- Kč,
D. K., ve výši 500.000,- Kč,
I. G., ve výši 500.000,- Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 4 T 17/2014, podal obviněný K. N. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 6 To 176/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně L. K., J. H., L. H., M. H., M. K. V. K., D. K. a I. G.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu ve finančních prostředcích, a to:
L. K., ve výši 240.000,- Kč,
J. H., ve výši 240.000,- Kč,
L. H., ve výši 240.000,- Kč,
M. H., ve výši 175.000,- Kč,
M. K., ve výši 240.000,- Kč,
V. K., ve výši 240.000,- Kč,
D. K., ve výši 175.000,- Kč,
I. G., ve výši 175.000,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli výše uvedení poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 6 To 176/2014, podal následně obviněný K. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že odvolací soud převzal právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, jak byly zvoleny soudem prvního stupně. Dále uvedl, že sice nejde o situaci, kdy by skutková zjištění soudu neměla žádnou obsahovou souvislost s důkazy, nebo o to, že by tato zjištění neplynula z logicky přijatelného způsobu hodnocení důkazů. Soudy obou stupňů však měly k dispozici důkazy, které umožňují dvojí možný závěr o průběhu skutkového děje, přičemž zvolily bez zákonného podkladu závěr pro dovolatele méně příznivý. Za zásadní závěr pak dovolatel označil zodpovězení otázky, zda epileptický záchvat lze považovat za jedinou možnou příčinu předmětné dopravní nehody. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle dovolatele vyplynulo, že závěr o hrubém porušení předpisů bezpečnosti dopravy učinil soud zejména na základě toho, že dovolatel řídil motorové vozidlo navzdory své epilepsii a že ztrátu vlády obviněného nad řízením vozidla označil soud za jedinou příčinu nehody. Dovolatel vyjádřil názor, že tento závěr byl učiněn v příkrém rozporu s výsledky dokazování a je pouhou spekulací soudu. V poměrně rozsáhle zpracovaných námitkách dále obviněný citoval části znaleckých posudků, závěr o epileptickém záchvatu označuje pouze za pravděpodobnostní. Současně uvedl, že ze strany soudů došlo k nepřípustné diskriminaci osob postižených epilepsií, když dle „výkladového stanoviska“ soudů je u takové osoby epileptický záchvat jedinou možnou příčinou dopravní nehody. Obviněný věnuje část dovolání rovněž řešení otázky, kdy dostal další epileptický záchvat po svém převozu do Vojenské nemocnice. Dovozuje, že se tak nestalo druhý den po nehodě, ale až dne 7. 3. 2013, a to v důsledku toho, že dovolatel svoji nemoc zapíral a žádné antiepileptické léky v době hospitalizace nebral. Za nesprávné a sporné považuje dovolatel též hodnocení některých důkazů soudem, za základní výhradu však označuje nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, týkajících se „příčiny
ve výrokových částech soudních rozhodnutí tvrzeného jednání, kterého se měl dovolatel dopustit“, tj. zjištění, že to byl epileptický záchvat, v důsledku kterého došlo k dopravní nehodě. Soudy dle názoru obviněného slepě vycházely z toho, že odsouzený hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy, když řídil, ačkoli tak vzhledem ke svému onemocnění činit neměl. Ve skutečnosti však popis skutku neodpovídá skutečnosti, kdy ke ztrátě vlády nad vozidlem došlo v důsledku jiné události než epileptického záchvatu.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr.ř.) ani jiná procesní pochybení. Nejvyšší soud jako soud dovolací nemůže přezkoumávat postup nižších soudů při hodnocení důkazů, ale naopak je v dovolacím řízení povinen vycházet
z konečného skutkového zjištění těchto soudů a teprve v návaznosti na toto zjištění posuzovat správnost právního posouzení skutku. Dovolatel sice deklaruje svoji znalost rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsah dovolání však tomuto jeho tvrzení naprosto neodpovídá. Dovolatel totiž nevznáší jedinou námitku, kterou by namítal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků stíhaných trestných činů. Argumentace dovolatele spočívá výlučně v polemice s hodnocením důkazů soudy a s odmítnutím skutkového závěru, podle kterého dovolatel přestal ovládat motorové vozidlo v důsledku epileptického záchvatu. Z argumentace dovolatele přitom nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. O takovýto rozpor půjde především v případě, kdy by soud učinil skutková zjištění, která by neměla žádnou logickou návaznost na provedené důkazy, resp. která by z těchto důkazů nevyplývala při žádném logicky možném způsobu jejich hodnocení. Dovolatel sice tvrdí existenci extrémního rozporu mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, současně však v bodě 4) svého dovolání výslovně připouští, že se o výše uvedený případ logické neslučitelnosti provedených důkazů a skutkových zjištění nejedná. Svoji skutkovou polemiku dovolatel fakticky zakládá na jediném konkrétním argumentu, a to na tvrzení, že další epileptický záchvat u dovolatele nenastal dne 6. 3. 2013, ale o den později. Dovolatel při tom ani neuvádí, jaká „jiná událost“ měla být důvodem ztráty obviněného nad vozidlem. Nalézací soud na str. 7 - 8 svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů a hodnotících úvah dospěl k závěru, že příčinou dovolatelovy ztráty nad vozidlem byl epileptický záchvat. Vycházel při tom nejenom ze závěrů znaleckých posudků (jednoznačné znalecké zjištění, zda dovolatel měl v momentu dopravní nehody epileptický záchvat, skutečně nebylo možno zpětně učinit), ale zejména ze samotného v tzv. skutkové větě popsaného způsobu jízdy obviněného; ten vylučoval, aby u obviněného šlo „pouze“ o mikrospánek, který dovolatel uvedl jako příčinu ztráty nad vozidlem u hlavního líčení. Tyto závěry nalézacího soudu nejsou v žádném, natož logickém rozporu s provedenými důkazy a nemohou být nijak zpochybněny diskuzí o tom, zda další epileptický záchvat obviněný dostal jeden nebo dva dny po nehodě. V rovině pouhé spekulace se naopak nachází tvrzení dovolatele o „jiné události“ jako příčině nehody. Proto uzavřel, že dovolání obviněného K. N. obsahuje výlučně námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný K. N. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně důkazů týkajících se zodpovězení otázky, zda jedinou možnou příčinou nehody byl epileptický záchvat) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku a přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly zejména výpovědi svědkyň MUDr. M. D. a MUDr. M. K., výpověď svědka P. S., výpovědi svědků přítomných na místě nehody nebo v blízkosti místa nehody (M. D., T. P., F. K., K. Č., D. K.), znalecké posudky z oboru dopravy, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví soudní lékařství. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný uváděl, že důvodem jeho ztráty kontroly nad vozidlem nebyl epileptický záchvat, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. K závěru o tom, že příčinou ztráty kontroly nad vozidlem byl epileptický záchvat, dospěly důsledným hodnocením obsahu znaleckých posudků se zřetelem k ostatním důkazům a objektivně zjištěným okolnostem, např. způsobu jízdy. Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného K. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal