ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.211.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 211/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2015 o dovolání obviněného J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 2 To 87/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 7 T 3/2014, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“ příp. „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil s P. P. a J. K., kteří dovolání nepodali tím, že:
„ poté, co se společně domluvili na tom, že získají finanční prostředky přepadením obsluhy benzínové čerpací stanice, odjeli, v přesně nezjištěném dni okolo 16. 12. 2013, obžalovaní J. K. a P. P. k benzínové čerpací stanici v H. S., okr. Ú. n. O., kde obhlédli situaci a po návratu do bydliště obžalovaného J. S. v Ř. se všichni dohodli na přepadení a to tak, že obžalovaný J. K. bude řídit své osobní vozidlo zn. Opel Omega a s ním pojede obžalovaný P. P., který provede samotné přepadení a zmocní se tržby a pro tento účel ho obžalovaný J. S. vybavil baterkou s elektrickým paralyzérem, kterým měl napadnout čerpadlářku, a parukou, kterou se měl maskovat, načež obžalovaní J. K. a P. P. dne 18. 12. 2013 kolem 17.30 hod. podle tohoto plánu přijeli na benzinovou čerpací stanici v H. S., kde obžalovaný K. zajel ke stojanu a čekal ve voze a obžalovaný P. vystoupil, a poté, co obsluha benzinové čerpací stanice V. K. načerpala do vozidla benzín v hodnotě 67 Kč a ukládala čerpací pistoli zpět do stojanu, přistoupil k ní a elektrický paralyzér, uvedený v činnost, jí přiložil ke krku pod levým uchem, čehož se poškozená lekla a upustila kasírtašku, ve které měla denní tržbu i své peníze, které se obžalovaný P. zmocnil, nasedl do vozidla k obžalovanému K. a oba odjeli do bydliště obžalovaného S., kde se o uloupené peníze všichni tři rozdělili a způsobili tím poškozené V. K. škodu ve výši 2.300 Kč a provozovateli benzínové čerpací stanice, Zemědělskému družstvu S. se sídlem v D. S. celkovou škodu ve výši nejméně 18.886 Kč “.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to ruční svítilny s vestavěným paralyzérem.
Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto a vině a trestech ohledně obviněných P. P. a J. K.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou na náhradě škody poškozeným Zemědělskému družstvu se sídlem ve S. částku 18 886 Kč a V. K., bytem S. – H. S., částku 2 300 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, podali obvinění P. P. a J. S., a v neprospěch obviněných P. P., J. S. a J. K. státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 2 To 87/2014, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a odvolání obviněného J. S. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině, trestu a ve výroku o náhradě škody, týkajícího se obviněného J. S., a dále ve výrocích o trestech, týkajících se obviněných P. P. a J. K. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. S. uznal vinným pomocí k zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c), §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že:
„poté, co se společně s obžalovaným P. P. a J. K. domluvili na tom, že získají finanční prostředky přepadením obsluhy benzínové čerpací stanice, odjeli přesně nezjištěného dne, kolem 16. 12. 2013 obžalovaní J. K. a P. P. k benzínové čerpací stanici v H. S., okr. Ú. n. O., kde obhlédli situaci a po návratu do bydliště obžalovaného J. S. v Ř. se všichni dohodli na přepadení, a to tak, že obžalovaný J. K. bude řídit své osobní vozidlo zn. Opel Omega a s ním pojede obžalovaný P. P., který provede samotné přepadení a zmocní se tržby, pro tento účel ho obžalovaný J. S. vybavil baterkou s elektrickým paralyzérem, kterým měl napadnout čerpadlářku, a parukou, kterou se měl maskovat, načež obžalovaní J. K. a P. P. dne 18. 12. 2013 kolem 17:30 hod. podle tohoto plánu přijeli na benzinovou čerpací stanici v H. S., kde obžalovaný K. zajel ke stojanu a čekal ve voze a obžalovaný P. vystoupil a poté, co obsluha benzinové čerpací stanice V. K. načerpala do vozidla benzín v hodnotě 67,- Kč a ukládala čerpací pistoli zpět do stojanu, přistoupil k ní a elektrický paralyzér uvedený v činnost jí přiložil ke krku pod levým uchem, čehož se poškozená lekla a upustila kasírtašku, ve které měla denní tržbu i své peníze, které se obžalovaný P. zmocnil, nasedl do vozidla k obžalovanému K. a oba odjeli do bydliště obžalovaného J. S., kde se o uloupené peníze všichni tři rozdělili, a způsobilí tím poškozené V. K. škodu ve výši 2.300 Kč a provozovateli benzínové čerpací stanice, Zemědělskému družstva S. se sídlem v D. S., celkovou škodu ve výši nejméně 18.886 Kč“.
Za toto jednání jej Vrchní soud v Praze odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to ruční svítilny s vestavěným paralyzérem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněnými P. P. a J. K. na náhradu škody poškozeným Zemědělskému družstvu S. se sídlem v D. S. ve výši 18.886 Kč, a poškozené V. K., bytem S.-H. S., částku 2 300 Kč.
Obviněným P. P. a J. K. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil tresty odnětí svobody v trvání tří let, pro jejichž výkon oba podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Obviněnému P. P. dále podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění v trvání pěti let. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného P. P. zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 2 To 87/2014, podal následně obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Ačkoli konkrétní dovolací důvody s odkazem na zákonné ustanovení neoznačil, z obsahu jeho podání je nicméně zjevné, že své dovolání opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Ve svých námitkách obviněný uvedl, že oba ve věci činné soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadou in dubio pro reo účelově tak, aby jej mohly uznat vinným. Vytkl, že jako jediný usvědčující důkaz proti jeho osobě použily zjevně nepravdivou výpověď spoluobviněného P. P., kterému ruční svítilnu s paralyzérem zapůjčil pouze na jeho žádost s tím, že je venku tma a on si potřebuje posvítit. O tom, že má v úmyslu přepadnout čerpací stanici, neměl vůbec tušení. I paruku si P. vzal zcela bez jeho vědomí a vlastně mu ji ukradl. Jeho obhajobu, že neměl s věcí nic společného, potvrdil i spoluobviněný J. K., který vypovídal v jeho prospěch. Rovněž odmítl závěry soudů obou stupňů, že pokud P. P. varoval před nesprávnou manipulací se svítilnou, musel o jeho záměrech vědět. Naopak jeho jediným záměrem v souvislosti s uvedeným návodem k použití svítilny bylo, aby P. při nesprávné manipulaci neutržil ránu, jak se to stalo i jemu. To, že P. hodlá svítilnu použít k něčemu jinému, než ke svícení tedy nevěděl, neboť pokud by znal záměry P. a K., rozhodně by mu ji nepůjčil. Rovněž namítl, že i kdyby rozhodnutí o jeho vině bylo správné, což odmítá, trest, který mu byl soudem prvého stupně uložen, s přihlédnutím k jeho zcela marginálnímu podílu na spáchaném trestném činu, který mohl být maximálně pomocí k trestnému činu, tedy nejméně závažnou formou trestné součinnosti, byl zcela dostačující, přičemž jeho zpřísnění odvolacím soudem nebylo namístě.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí soudů obou stupňů v napadené části výroku o trestu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvého stupně k novému rozhodnutí, eventuálně aby sám rozhodl tak, že jej v celém rozsahu obžaloby zprostí. Současně navrhl, aby s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav (recidiva onkologického onemocnění, pro které musí podstupovat chemoterapii), byla vykonatelnost rozhodnutí odložena do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni rozhodnutí k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi spoluobviněných P. P. aj. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Tato zjištění mají potřebný obsahový základ především ve svědecké výpovědi spoluobviněného P. P., přičemž tato výpověď byla v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především výpovědi svědků V. K., J. Ch. a J. V., J. S., rovněž listinnými důkazy, z nichž lze zmínit především protokol o ohledání místa činu, protokoly o ohledání a vydání věci, doklad o půjčce, odborná vyjádření z oboru ekonomika, ceny a odhady věcí movitých a z oboru kriminalistika, odvětví genetika, protokoly o odběru otisků pachových stop a pachového vzorku osoby, fotografická dokumentace a další. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V dovolání obviněný vznesl i námitku spočívající v tvrzení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud konstatuje, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného směřující proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
Předně lze konstatovat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu - trest odnětí svobody, přičemž vrchní soud při jeho ukládání zohlednil jak trestní minulost obviněného, tak také skutečnost, že posuzované trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody. Rovněž bylo přihlédnuto k tomu, že posuzovaný delikt spáchal po předchozím uvážení, když byl jednou ze dvou osob, která provedení tohoto trestného činu vymyslela. Na druhé straně soud zvážil, že obviněný je odsuzován za pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což je nejméně závažná forma účastenství na trestné činnosti. Pokud mu tedy byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby ust. §173 odst. 1 tr. zákoníku, lze konstatovat, že výše i druh odpovídá kritériím uvedeným v ust. §§37 – 39 tr. zákoníku. Rovněž přestože by s ohledem na trestní minulost obviněného přicházelo v úvahu jeho zařazení do věznice s ostrahou, s ohledem na závažnost jeho trestné činnosti v minulosti, shledal odvolací soud ještě jako akceptovatelné zařazení obviněného pro jeho výkon do věznice s dozorem a adekvátním shledal i uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (str. 9 rozsudku odvolacího soudu).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, neboť jednak předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. návrh na odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí řádně nepodal, a jednak sám Nejvyšší soud k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal důvody, neboť námitky dovolatele nebyly opodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal