ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.220.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 220/2015-128
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Pavly Augustinové a JUDr. Jiřího Pácala dovolání obviněného Z. F. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 4/2012, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014 v celém bodě II.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc (v bodě I. jeho rozsudku) v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se při nezměněném výroku o vině v bodě II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 50 T 4/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014, jímž byl obviněný Z. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obviněný Z. F.
o d s u z u j e
podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se k výkonu tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněnému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu 6 (šesti) roků.
Odůvodnění:
Obviněný Z. F. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 50 T 4/2012 uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku za skutek zde popsaný pod body I.1-2) a dále zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku za skutek zde popsaný pod body II.1-8), za což byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným: Ing. V. S., částku ve výši 3.500.000,- Kč, společnosti Česká spořitelna, a.s., se sídlem Olbrachtova č. 1929/62, 140 00 Praha 4, částku ve výši 95.788.612,50 Kč, společnosti PRO-DOMA, spol. s r.o., se sídlem Praha 9 - Újezd nad Lesy, Budčinská č. 1479, částku ve výši 8.421.607,- Kč, společnosti BETONSTAV, s.r.o., se sídlem ZD Frýdlant nad Ostravicí, Žižkova č. 966, částku ve výši 693.650,- Kč, společnosti HRASTAV, spol. s r.o., se sídlem Závada č. 62, 747 19, částku ve výši 423.389,80 Kč, D. S., částku ve výši 1.409.966,- Kč, J. M., částku ve výši 1.348.379,- Kč, M. M., částku ve výši 1.877.562,- Kč, a I. L., částku ve výši 169.418,- Kč. V souladu s §229 odst. 2 tr. ř. byla společnost HRASTAV, spol. s r.o., se sídlem Závada č. 62, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek napadli obviněný, poškozený J. M. a státní zástupce v neprospěch obviněného odvoláním. Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014 výrokem pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o vině v bodě I., výroku o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu ke společnosti Česká spořitelna, a.s. Výrokem pod bodem II. podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině v bodě II. rozsudku krajského soudu a k němu navazujícímu výroku o náhradě škody nově v jeho zrušené části rozhodl tak, že obviněného za skutek zde popsaný pod body I.1-2) uznal vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin a za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem II. výroku o vině napadeného rozsudku krajského soudu, mu byl podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Česká spořitelna, a.s., se sídlem Olbrachtova č. 1929/62, 140 00 Praha 4, IČ: 45244782, částku ve výši 95.788.612,50 Kč. Výrokem pod bodem III. bylo odvolání poškozeného J. M. podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti výše citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný dovolání, a to do obou výroků o vině /ad body I.1-2) a II./ a dále do výroku o trestu. Toto své dovolání podal prostřednictvím obhájce a s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel nejprve poukázal na závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku a zdůraznil, že k naplnění kvalifikovaného trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku je třeba, aby pachatel uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčel podstatné údaje, ale také způsobil škodu značného rozsahu (správně mělo být uvedeno škoda velkého rozsahu). Zjištěný skutkový stav však podle něj nedává dostatečný podklad pro uznání dovolatele vinným uvedeným zločinem, jelikož se soud dostatečně nezabýval otázkou, jaká výše škody v té které příčinné souvislosti s jednáním obviněného vznikla. Rovněž se dostatečně nevypořádal se zaviněním obviněného. Odvolací soud v souvislosti s určením výše škody sám konstatoval spoluúčast poškozené České spořitelny, a.s. prostřednictvím své zaměstnankyně Ing. D., kdy úvěr byl po předchozím zamítnutí poskytnut teprve po její ingerenci, především ve vztahu ke skutku popsanému v bodě I.2) výroku o vině. Přičiněním Ing. D. byly doplněny záruky, díky nimž bylo umožněno tzv. refinancování dřívějšího revolvingového úvěru a samotnou bankou bylo navrženo využití záruky Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s. (dále jen „ČMZRB”), když účelové vázání úvěrů takto zajištěných bylo zaměstnanci České spořitelny, a.s. hodnoceno jako pouhá technikálie. Soud pak dospěl k závěru, že nelze mít za to, že by tato spoluúčast měla jakýkoli vliv na trestní odpovědnost obviněného. Soud se dostatečně nevypořádal se subjektivní stránkou trestného činu vzhledem ke způsobení škody. Spokojil se s konstatováním, že obviněný předložil falzifikáty dokumentů a čerpal úvěr, který nedokázal splatit. Soud se nezabýval tím, jaký vliv na výši škody, kterou je možné přičítat obviněnému, měla záruka ČMZRB, která na škodu, jež objektivně České spořitelně, a.s. vznikla, nepochybně měla vliv. Zvláště za předpokladu, kdy sám nalézací soud konstatoval, že samotná Česká spořitelna, a.s. sehrála významnou roli při sjednávání této záruky. Soud dále nevyčíslil hodnotu těch záruk, které obviněný poskytl na základě falšovaných smluv. Pokud by byly poškozenou Českou spořitelnou, a.s. realizovány, škoda by nepochybně nevznikla v té výši, ve které vznikla. Ze zjištěného skutkového stavu tedy nevyplývá, že by obviněný svým zaviněným jednáním způsobil České spořitelně, a.s. škodu ve výši 150.000.000,- Kč. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009 sp. zn. 3 Tdo 606/2009) přitom plyne, že škodou nelze chápat výši úvěru získaného trestným činem úvěrového podvodu bez ohledu na další okolnosti.
Ve vztahu ke skutku ad bod II. pak obviněný rozporuje, že si byl vědom skutečnosti, že společnost interdecor s.r.o. byla v době od 9. 7. 2009 do listopadu 2010 u České spořitelny, a.s. zadlužena částkou 150 mil. Kč, že od vyčerpání úvěru tento úvěr nesplácí a splácí pouze úroky, aniž by společnost generovala příjem, z něhož by bylo možno splácet jistinu. Obviněný poukázal na podstatu revolvingového úvěru od České spořitelny, a.s., kterou je poskytnutí finančních prostředků obviněnému od bankovní instituce, které obviněný čerpá, platí úroky a v den splatnosti splatí celou jistinu (lhostejno z jakých zdrojů), například i formou refinancování úvěrující banky, jak se tomu stalo v posuzovaném případě. Skutečnost, že obviněný platil pouze úroky, není důkazem o neschopnosti splácet, ale naopak se jedná o doklad solventnosti obviněného. Společnost interdecor s.r.o. byla až do roku 2008 zisková. Revolvingový úvěr obviněný čerpal od společnosti Česká spořitelna, a.s. právě v dobré víře za účelem financování svého podnikání a generování zisku. O svém podnikání se v době, kdy tento úvěr sjednával, mohl důvodně domnívat, že bude ziskové. O revolvingovém úvěru se obviněný oprávněně domníval, že mu bude prodloužena splatnost nebo že bude popřípadě refinancován úvěrující bankou. Z pouhé skutečnosti, že obviněný čerpal od finanční instituce revolvingový úvěr, u kterého zároveň předpokládal každoroční refinancování, a splácel z něj úroky, není možné dovozovat, že je naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a že obviněný jednal již v době uzavírání závazku byť i jen v eventuálním úmyslu. Pouhé zjištění, že hospodářský stav společnosti je nepříznivý, v takovém případě bez dalšího neznamená, že obviněný jednal v podvodném úmyslu. Pro úvahu, že obviněný jednal při nedostatku finančních prostředků v alespoň v eventuálním úmyslu, je třeba, aby zde z hlediska protiprávního následku zamýšleného obviněným existovaly ještě další významné okolnosti, o nichž obviněný věděl již na počátku páchání trestného činu podvodu, anebo které mohl v té době alespoň předvídat. K trestnosti tak např. nepostačuje, uzavře-li obviněný smlouvu za stavu, kdy obchodní společnost, za kterou jednal, neměla dostatek prostředků ke splnění svého závazku, pokud nebylo vyloučeno, aby si později opatřila peníze, jak tomu ostatně bylo i dříve (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1013/2009). Okolnosti dosvědčující podvodný úmysl obviněného nebyly zjištěny. Naopak bylo prokázáno, že existovaly okolnosti mající nepochybně negativní vliv na výsledky hospodaření obviněného, které sám nemohl přepokládat, a to kupříkladu pozastavení programu Zelená úsporám, který vedl k propadu zakázek na revitalizaci domů.
Posouzení jednání obviněného uvedeného v rozsudku jako zakládající trestní odpovědnost by v obecné rovině znamenalo kriminalizaci značné části veškerého podnikání, které v sobě určitou míru podnikatelského rizika vždy nutně nese, a bylo by v přímém rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 50 T 4/2012, a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Obhájce obviněného ve veřejném zasedání v plném rozsahu odkázal na písemně zpracované dovolání včetně jeho závěrečného návrhu, k čemuž se připojil i obviněný Z. F.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného písemně vyjádřila následujícím způsobem. Pokud dovolatel s právním názorem odvolacího soudu o spoluúčasti České spořitelny, a.s. při způsobení škody v souvislosti s jednáním její zaměstnankyně Ing. D. na straně 36 a 37 napadeného rozsudku odvolacího soudu nesouhlasí, přehlíží výslovný a nepochybně podstatný akcent odvolacího soudu, který se vztahuje k přisouzené právní kvalifikaci jeho jednání nikoliv jako (obecného) podvodu, ale jakožto specifického podvodného jednání, kterého se v posuzovaných případech /ad I.1-2)/ dopouštěl uváděním nepravdivých údajů při uzavírání úvěrových smluv jak v období od 1. 4. 2009 do 20. 4. 2009, tak i v období od 22. 3. 2010 nejméně do 9. 4. 2010. Vyvození trestní odpovědnosti v základní skutkové podstatě ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku pro jednání spočívajícím v podvodném způsobu sjednávání úvěrové smlouvy vůči budoucímu úvěrovému věřiteli, je podmíněno toliko nepravdivostí, popř. hrubou zkresleností poskytovaných údajů, popř. zamlčením podstatných údajů, aniž by bylo zapotřebí zkoumat, zda podvedený bankovní subjekt jednal v omylu pod vlivem pachatelova klamavého jednání, jak je tomu u klasického podvodného jednání. Shodný závěr pak platí i na podmínky zvýšené trestnosti takového jednání ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jehož kvalifikačním znakem je způsobení škody velkého rozsahu. Přitom není pochyb o tom, že mezi vznikem takové škody a jednáním pachatele musí být dána příčinná souvislost a že po subjektivní stránce musí být takový škodlivý následek pachatelova jednání pokryt jeho zaviněním alespoň ve formě nedbalosti.
Pokud zjištěný skutkový stav věci podle dovolatele o ničem takovém nevypovídá, neboť soud se dostatečně nezabýval otázkou, v jaké výši vznikla škoda tzv. pouze v příčinné souvislosti s jeho (výlučným) jednáním, pak opět přehlíží tu významnou skutečnost, že kvalifikovaný škodlivý následek v přisouzené výši nastal již v příčinné souvislosti s poskytnutím nepravdivých údajů z jeho strany, aniž by bylo z hlediska onoho kauzálního nexu rozhodným, zda poškozený bankovní ústav, resp. osoby jednající jeho jménem byl či nebyl uveden v omyl, popř. jednal ve smyslu dalších zákonných variant obecně podvodného jednání. Poukazovaná okolnost takového způsobu přispění firemní poradkyně České spořitelny, a.s. Ing. L. D. spočívající v tom, že v důsledku její ingerence došlo při využití záruky ČMZRB k poskytnutí dalších úvěrových peněz za okolností popsaných ad I.2) výroku o vině, tak mohla částečně ovlivnit pouze jednání poškozené bankovní instituce v omylu. Takový její případný právní úkon učiněný v omylu, však nemá žádnou právní relevanci na splněné podmínky pro vyvození dovolatelovy trestní odpovědnosti ve smyslu přisouzené právní kvalifikace jeho jednání. V této souvislosti pak lze pouze v ryze teoretickém smyslu poznamenat, že i v případě, že by jmenovaná osoba spolupůsobila na vzniku škodlivého následku, který by nastal v důsledku jednání poškozeného v omylu, nemohlo by dojít k přerušení příčinné souvislosti s podvodným jednáním pachatele, pokud by bylo takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975).
Dovolatelova odpovědnost za zaviněné způsobení celého kvalifikovaného škodlivého následku jeho jednání ve smyslu §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku podle státní zástupkyně zcela vyplývá z přisouzených okolností, za kterých mu na podkladě jím uvedených nepravdivých údajů při sjednávání obou úvěrových smluv byly poskytnuty úvěrové peníze ve zjištěné výši, a tedy byl srozuměn s tím, že takovým způsobem jedná ke škodě svého úvěrového věřitele, když z hlediska jeho odpovědnosti za těžší následek již postačuje za podmínek §17 písm. a) tr. zákoníku pouhý nedbalostní vztah.
Odkázal-li obviněný při zpochybnění stanovení výše škody na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 3 Tdo 606/2009 a 3 Tdo 460/2010), ze které plyne, že škodu nelze chápat jako výši úvěru získaného trestným činem bez ohledu na další okolnosti, státní zástupkyně doplnila, že dalšími okolnostmi majícími význam pro určení výše škody způsobené trestným činem úvěrového podvodu je mj. i způsob zajištění úvěrového vztahu, resp. hodnota předmětu použitého zajišťovacího institutu s tím, že v posuzovaném případě dílčího skutku ad I. 2) výroku o vině byly další úvěrové peníze uvolněny pouze (avšak nejen) na základě poskytnuté záruky ČMZRB. Soudům však v této souvislosti nelze důvodně vytýkat, že se nezabývaly vyčíslením hodnoty této záruky z hlediska možnosti její realizace a jejího následného dopadu na výši způsobené škody, která by tak podle dovolatelova názoru nedosahovala takového rozsahu, jak mu bylo přisouzeno. Státní zástupkyně upozornila na zjištěný skutkový stav, podle nějž se realizace takové záruky vztahovala pouze na tři poskytnuté úvěry po 15 mil., a byla podmíněna takovým účelem jejich využití, který nebyl spojen s refinancováním předcházejícího úvěru poskytnutého za okolností ad I.1) výroku o vině, jak dovolatel požadoval, ale byl výlučně omezen na profinancování zásob, které však dovolatel při podání žádosti o jeho udělení rozhodně nezamýšlel. Tyto okolnosti poskytnutí zmíněných dílčích úvěrových prostředků, jakož i uvedený způsob zajištění jejich návratnosti do majetkové sféry úvěrového věřitele, jsou tak zcela bez významu pro přisouzený způsob právního posouzení dovolatelova pokračujícího jednání pod bodem I.1-2) výroku o vině. Jeho podstatou i v této jeho dílčí části totiž stále zůstalo vylákání úvěrových peněz na podkladě zfalšovaných kontraktačních dokladů a v této souvislosti vytvořených zajišťovacích instrumentů, jakož i nepravdivého daňového přiznání k dani z příjmu právnických osob (tak jak je po stránce skutkové blíže specifikováno), které poskytly dovolatelovu budoucímu úvěrovému věřiteli fiktivní důkaz prosperity jeho podnikání a tím i jeho způsobilosti dostát svým platebním závazkům z úvěrových smluv včetně smyšlené právní konstrukce jejich zajištění. Pokud lze v této souvislosti zmínit skutkovou okolnost, která ovlivnila výši reálně způsobené škody pod tímto bodem výroku o vině, pak taková okolnost spočívala právě ve způsobu využití části úvěrových peněz poskytnutých za okolností pod bodem I.2) výroku o vině na hrazení splátek předcházejícího úvěru ad I.1) výroku o vině, jak ostatně vyplývá z popisu jeho skutkové věty.
Státní zástupkyně k námitkám obviněného vztahujícím se k bodu II. výroku o vině uvedla, že obviněný v této souvislosti poukázal na č. l. 38 (správně mělo být uvedeno č. l. 39) napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde se v jeho odstavci prvém uvádí, že obviněný si byl vědom zadlužení jím zastupované obchodní společnosti ve výši 150.000.000,- Kč a rovněž toho, že tento úvěr nesplácí a splácí pouze úroky, aniž by společnost generovala příjem. V této souvislosti sice zmínil podstatu poskytnutého revolvingového úvěru s volnou možností jeho postupného splácení do data splatnosti celé vyčerpané částky s tím, že mu způsob jeho splácení platbou pouhých úroků nemůže být přičítán k tíži při posuzování jeho aktuálních schopností dostát veškerým jeho platebním závazkům, rozuměno zvláště pak těm, které plynou z jeho obchodních kontaktů, tak jak je popsáno pod body II.1-8) výroku o vině. Platební nezpůsobilost jím zastupované obchodní společnosti interdecor s.r.o. v rozhodném období od července 2009 do listopadu 2010 však nebyla posuzována podle způsobu, jakým postupoval při splácení poskytnutého typu úvěrového produktu, ale zcela zřetelně vyplývala z její finanční situace, vyznačující se ztrátovostí jejího hospodaření již od počátku roku 2009 a vysokou mírou její zadluženosti jak u bankovních, tak i u nebankovních institucí. Rovněž souvisí se zahájením insolvenčního řízení již v říjnu 2010, do něhož se přihlásilo přes 700 věřitelů (správně má být uvedeno přes 70 věřitelů) s celkovou výší pohledávek za tímto dlužníkem blížící se sumě 250.000.000,- Kč a spějící k prohlášení konkurzu (březen 2011). Za takového stavu hospodaření společnost interdecor s.r.o. ani nevyvíjela obchodní činnost, jak je patrno z fiktivních dokumentů, které za okolností popsaných pod bodem I.1-2) výroku o vině posloužily k vylákání úvěrových peněz u poškozené České spořitelny, a. s., a to poté, co dosavadní bankovní věřitelka Komerční banka, a. s., již nechtěla dále navyšovat dosažený úvěrový rámec tohoto dlužníka ve výši 50 mil. Kč. V podrobnostech je přitom namístě plně odkázat zejména na hodnotící pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 47, která je v kontextu s výsledky provedeného dokazování věnována otázce dovolatelova zavinění a jejíž logické argumenty mohl akceptovat i soud odvolací.
Soudy pak podle státní zástupkyně zcela správně dospěly k naplnění zavinění obviněného minimálně za podmínek §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v úmyslu eventuálním, který nemůže být zpochybněn ani tvrzením o jednání obviněného v dobré víře, na jejímž podkladě se rozhodnul k čerpání revolvingového úvěru za účelem podnikání se ziskem, a v údajném přesvědčení, že se spoléhal na prodloužení splatnosti stávajícího revolvingového úvěru, popř. na jeho refinancování dalšími úvěrovými prostředky. Soudy tak v žádném případě nedospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, byť jen v eventuálním úmyslu, na podkladě pouhé skutečnosti, že obviněný čerpal od finanční instituce revolvingový úvěr, u kterého zároveň předpokládal každoroční refinancování a splácel z něj úroky a tedy že by při svém hodnotícím postupu odhlížely od všech výše uvedených zjištění. Podvodný záměr obviněného nemohou zpochybnit ani závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 7/2009 či 8 Tdo 1013/2009, podle nichž pouhé zjištění, že hospodářský stav společnosti je nepříznivý, bez dalšího neznamená, že obviněný jednal v podvodném úmyslu. Pro úvahu, že při nedostatku finančních prostředků jednal alespoň v eventuálním úmyslu, je sice v jejím duchu třeba, aby z hlediska zamýšleného protiprávního následku existovaly ještě další významné skutečnosti, o nichž věděl již na počátku páchání trestného činu podvodu anebo které mohl v té době alespoň předvídat. Takové okolnosti však nebyly na straně obviněného shledány. K trestnosti tak v duchu poukazované judikatury např. nepostačuje, uzavřel-li obviněný smlouvu za stavu, kdy obchodní společnost, za kterou jednal, (pouze) aktuálně nedisponovala dostatkem finančních prostředků. Tak tomu ale nebylo v posuzovaném případě, neboť dovolatelem zastupovaná obchodní společnost se svou vysokou mírou zadluženosti v rozhodném období již zřetelně blížila stavu úpadku. Přitom žádná jiná zjištěná skutková okolnost dovolatelova jednání rozhodně nedovolovala přijetí takového hodnotícího závěru jako v judikovaném případě, a tedy že nemohlo být vyloučeno, aby si společnost později opatřila peníze, jak tomu ostatně bylo i dříve (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1013/2009). Poukazuje-li dovolatel na „mnohé okolnosti“, které v době uzavírání předmětných závazků nemohl objektivně předpokládat a které měly nepochybně negativní vliv na výsledky jeho hospodaření, pak v této souvislosti uvádí příkladmo toliko jednu, a to pozastavení programu „Zelená úsporám“. Taková skutečnost se sice mohla stát obecným faktorem propadu zakázek na revitalizaci domů, avšak toliko za stavu, že by se takový způsob naplňování podnikatelského záměru stal skutečným a nikoliv pouze fiktivně vykazovaným, jak tomu v rozhodném období v posuzovaném případě bylo.
Státní zástupkyně se rovněž domnívá, že neobstojí ani dovolatelova argumentace ohledně nepřípustného užití trestního práva v této kauze v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Obviněný se v projednávané věci dopustil jednání, kterým svoje obchodně právní vztahy se svými obchodními partnery naplnil způsobem, který zakládá jeho trestní odpovědnost v přisouzeném smyslu pod body I. a II. výroku o jeho vině. Použití prostředků trestního práva v daném případě je tedy zcela na místě. Navíc uplatnění trestní odpovědnosti vůči pachateli trestného činu není vyloučeno ani tehdy, když jako osoba vystupující za podnikatele jednal za situace, která se vyznačovala určitou zvýšenou mírou obchodního rizika, ze kterého nakonec vznikl protiprávní následek (Nejvyšší soud pod sp. zn. 5 Tdo 88/2014 – I.). O takovou situaci však v případě obviněného nešlo.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství intervenující u veřejného zasedání odkázal na písemně vypracované vyjádření k dovolání obviněného, a to včetně návrhu na výsledné rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Zároveň bylo zjištěno, že v daném případě nejsou dány podmínky pro odmítnutí podaného dovolání, a proto Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud se následně zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
A) K námitkám dovolatele ohledně trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, čímž způsobí škodu velkého rozsahu, jíž se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody majetkové či nemajetkové povahy, přičemž úmysl pachatele ani nemusí k takové škodě směřovat. K zavinění následku způsobení škody velkého rozsahu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
U tohoto trestného činu zákonodárce kriminalizoval ne toliko vyvolání majetkových poruch, jako v případě obecného podvodu, ale již "předpolí" takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící. Trestný čin úvěrového podvodu má charakter tzv. trestného činu předčasně dokonaného, jehož skutková podstata ve svých znacích obsahuje jednání, které by jinak mělo ráz pouhé přípravy či pokusu. Skutková podstata úvěrového podvodu je po formální stránce naplněna i tehdy, je-li úvěr řádně splácen. Subjektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v úmyslném zavinění vztahujícím se k uvedení nepravdivých údajů (či k zamlčení podstatných údajů) při sjednávání úvěrové smlouvy či při čerpání úvěru, kdy se v základní skutkové podstatě ani nevyžaduje sám úmysl působit škodu věřiteli nesplácením úvěru (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 1748/08). Orgány činné v trestním řízení musí pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 631/05).
Pokud se týká předmětné věci, tak soud druhého stupně na straně 36 svého rozhodnutí shrnul podstatu jednání obviněného popsaného pod bodem I.1-2) výroku o vině, naplňujícího skutkovou podstatu pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Za zásadní, pokud jednání obviněného nebylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, označil mj. okolnost, že u trestného činu úvěrového podvodu se jedná o jednostranné jednání pachatele, který se jej dopouští již uvedením nepravdivých údajů, aniž by bylo nutno zkoumat reakci osoby, která je příjemcem těchto nepravdivých údajů. Zároveň ale odvolací soud konstatoval, že zaměstnanci České spořitelny, a.s., zejména Ing. D., do jisté míry měli podíl na jednání obviněného a na samotném poskytnutí úvěru (zejména u doplnění záruky ČMZRB). Tento podíl však podle odvolacího soudu neměl jakýkoliv vliv na trestní odpovědnost obviněného a není tak relevantní ve vztahu k jeho uznání vinným trestným činem úvěrového podvodu.
S takovýmto závěrem odvolacího soudu se lze ztotožnit, jelikož vliv postupu či dokonce pochybení České spořitelny, a.s., konkrétně její pracovnice Ing. L. D., jednající jménem této poškozené při sjednávání revolvingového úvěru, nemohl vést k vyvinění obviněného. Ten totiž i tuto předmětnou část úvěru (3 x 15.000.000,- Kč) získal na základě nepravdivých údajů uvedených ve výroku rozsudku, přičemž tyto byly nedílnou podmínkou jeho poskytnutí. Pokud pak dovolatel zdůrazňuje a poukazuje na skutečné účelové určení předmětných úvěrových prostředků poskytnutých Českou spořitelnou, a.s., o němž tato poškozená věděla, ba dokonce se sama spolupodílela na manipulaci tohoto účelu, a to kvůli získání záruky ze strany ČMZRB, tak k tomu lze uvést následující.
Z důkazů skutečně vyplývá, že poškozená Česká spořitelna, a.s. ve smlouvách o úvěru (č. l. 2590-2595), (č. l. 2596-2601) a (č. l. 2602-2607), které byly předmětem jejího interního schvalovacího procesu, neuvedla v rozporu s požadavkem ČMZRB účel úvěru obviněného jako financování zásob společnosti interdecor s.r.o. Sama poškozená v přípravném řízení nepřímo přiznala, že tak činila v rozporu se svou metodikou, podle níž bylo vyloučeno, aby záruka ČMZRB byla použita na splacení předchozích úvěrů (viz sdělení České spořitelny, a.s. policejnímu orgánu ze dne 18. 1. 2011, č. l. 2453-4). Sjednaný účel úvěrů v celkové výši 45.000.000,- Kč pak v těchto smlouvách změnila až zaměstnankyně České spořitelny, a.s. Ing. L. D., jednající jménem poškozené jako firemní poradkyně obviněného při sjednávání revolvingového úvěru, a to z původně schváleného účelu úvěru financování splacení veškerých závazků interdecor s.r.o. vůči České spořitelně, a.s. vzniklých na základě smlouvy o úvěru uzavřených dne 9. 6. 2009 a financování oběžných prostředků interdecor s.r.o., na financování zásob spol. interdecor s.r.o. Svědkyně Ing. D. nadto předtím aktivně vyjednávala podmínky poskytnutí bankovní záruky ze strany ČMZRB obviněnému s tím, že věděla, že jednou z hlavních podmínek poskytnutí bankovní záruky ČMZRB bylo využití úvěrů v celkové výši 45.000.000,- Kč za účelem financování zásob společnosti interdecor s.r.o. Jednala tak s vědomím, že obviněný má v úmyslu peníze čerpané z těchto úvěrů použít na refinancování předchozího úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a.s. v celkové výši 150.000.000,- Kč, což se následně i stalo, když jimi byl splacen úvěr v celkové výší 40.000.000,- Kč a zbývající částka ve výši 5.000.000,- Kč byla použita k částečnému splacení úvěru. Poškozená Česká spořitelna, a.s. tak nepochybně umožnila obviněnému čerpat uvedené finanční prostředky v rozporu se sjednaným účelem úvěru a uhradila jimi předchozí úvěr poskytnutý z její strany obviněnému převodem částky uvnitř banky, na něž použila i uvedenou částku 3x15.000.000,- Kč v celkové výši 45.000.000,- Kč, zajištěné bankovní zárukou ČMZRB.
Přesto tato zjištěná okolnost nemohla najít svůj odraz v závěru, že by tím nebyly ze strany obviněného naplněny znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož problematika použití prostředků získaných účelovým úvěrem na jiný než určený účel bez souhlasu věřitele, což by v daném případě jistě naplněno nebylo, má význam pouze u právní kvalifikace podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, která zde ale soudem aplikována nebyla.
Proto je obviněný i ohledně této části poskytnutého úvěru trestně odpovědný za spáchané jednání, a to právě podle ustanovení §211 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu úvěrového podvodu.
K dovolací námitce obviněného vztahující se ke vzniku škody, zejména její výše, a to pokud jde o sjednání zajišťovacích institutů je možno uvést následující.
Lze přisvědčit obviněnému, že za způsobenou škodu nelze v případě kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku bez dalšího považovat částku, která byla úvěrem poskytnuta. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (II. ÚS 558/01, II. ÚS 566/05) může být trestný čin podvodu podle §250 trestního zákona spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr - třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet - byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami. Tedy tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit. Naznačené závěry Ústavního soudu pak vedly ke změně judikatury Nejvyššího soudu (např. viz rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 573/2009, 3 Tdo 460/2010), v níž bylo dovozeno, že za předpokladu, kdy taková zástava postačuje k okamžitému uspokojení poskytovatele úvěru jen zčásti, není důvodu, aby způsobená škoda nebyla o tuto částku snížena. Naznačené závěry pak lze vztáhnout i k trestnému činu úvěrového podvodu, a to i v jeho kvalifikované podobě podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
V projednávaném případě soud prvního i druhého stupně určil výši vzniklé škody prostým rozdílem mezi úhrnem poskytnutých úvěrů obchodní společnosti interdecor s.r.o. jednající obviněným ve výši 300.000.000,- Kč, kdy jistina z úvěrů čerpaných v roce 2009 byla splacena úvěry sjednanými v roce 2010, které zůstaly nesplaceny, čímž došlo ke způsobení výsledné škody poškozené České spořitelně, a. s. ve výši 150.000.000,- Kč. Takový závěr je však nesprávný.
Z obsahu spisu, konkrétně z uplatněného nároku na náhradu škody poškozené České spořitelny, a. s. vyplynulo, že jí byla prostřednictvím bankovní záruky ČMZRB vyplacena částka ve výši 31.500.000,- Kč a bylo jí poskytnuto plnění i od zde blíže nespecifikované pojišťovny ve výši 24.461.862,30 Kč. Bylo tedy povinností orgánů přípravného řízení a nejpozději i povinností soudů tyto údaje prověřit a zároveň zjistit, zda se poškozená případně uspokojila i z dalších zajišťovacích institutů, které byly sjednány k úvěrům, a to zástavního práva zřízeného k nemovitostem: (v části obce M.) postavená na pozemku, budova bez čp/če (jiná st.) postavená na pozemku (pozemek jiného vlastníka), pozemek, zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek, pro katastrální území Místek, obec Frýdek-Místek, a zástavního práva k pohledávkám interdecor s.r.o. vyplývajících z pojištění těchto nemovitostí, blankosměnek vlastních vystavených společností interdecor s.r.o. na řad České spořitelny, a.s. s doložkou bez protestu avalovaných obviněným F., vinkulace životního pojištění obviněného a zástavního práva k pohledávkám z obchodního styku interdecor s.r.o. To ale výše jmenované orgány včetně soudů neučinily, přestože zkoumání možného plnění z těchto zajišťovacích institutů mohlo mít dopad na konečnou výši způsobené škody, jako znaku zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů tudíž nemohl výrok o vině zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku obstát, neboť konečná výše způsobené škody obviněným evidentně neodpovídá částce 150.000.000,-Kč, kterou do výroků svých rozsudků přejal jak soud prvního, tak i soud druhého stupně. Bude proto na krajském soudu, aby veškeré případné formy zajištění úvěru /bod I.2) jeho rozsudku/, které byly ze strany obviněného poškozené poskytnuty, prověřil a zjistil, zda došlo k jejich realizaci, tedy zda se z nich ve svém výsledku poškozená alespoň částečně uspokojila. O konkrétní výslednou částku pak bude třeba ponížit konečnou výši škody způsobenou trestným činem úvěrového podvodu, když zároveň bude nezbytné odpovídajícím způsobem upravit i skutkovou větu v případném rozsudku. I kdyby takto zjištěná výše škody neměla vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného /§211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku/, jelikož i poté bude stále dosahovat úrovně škody velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku), bude nezbytné takové snížení výše způsobené škody promítnout do nového výroku o trestu.
B) Pokud se týká argumentace obviněného ve vztahu ke skutku ad II.1-8) výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, naplňujícího znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně výhrady směřující k naplnění jeho subjektivní stránky, tak je třeba konstatovat, že je zjevně neopodstatněná.
Nelze totiž akceptovat tvrzení, že úmyslné zavinění obviněného ke skutku ad bod II. rozsudku bylo soudy dovozeno toliko ze skutečnosti, že čerpal od banky revolvingový úvěr, u něhož splácel pouze úroky a u něhož předpokládal každoroční refinancování, popřípadě jen z vědomosti obviněného o nepříznivé finanční situaci společnosti interdecor s.r.o., jak se snažil obviněný předestřít ve svém dovolání. Soud prvního stupně komplexně zhodnotil okolnosti mající vliv na jeho nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na straně 47 odůvodnění svého rozsudku. Usuzoval na něj zejména s ohledem na vědomost obviněného, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje v podobě předložení fiktivních smluv u úvěru z roku 2009 i z roku 2010, a předložil mimo jiné i zfalšované daňové přiznání pro rok 2009, rozvahu a výkaz zisku a ztrát a z toho plynoucích neexistujících zakázek společnosti interdecor s.r.o. Tudíž věděl, že nebude schopen nejenom splatit poskytnutou částku úvěru, ale i závazky vůči dalším obchodním subjektům popsané pod bodem II.1-8), neboť společnost obviněného byla ve ztrátě již v roce 2009. Nalézací soud rovněž doplnil, že pro podvodný úmysl obviněného svědčí i způsob, jak následně naložil se společností interdecor s.r.o. v době, kdy již bylo zřejmé, že dojde k odhalení jeho úvěrového podvodu i podvodné činnosti vůči subdodavatelům, neboť nejprve převedl část svého obchodního podílu a pak i jeho zbytek na další osoby M. W. či posléze zcela nekontaktní a nesolventní osobu Z. R.
Obviněný tedy zfalšoval údaje prokazující jeho domnělý zisk, aby vůbec mohl zažádat o úvěr u České spořitelny, a.s. V takové situaci si musel být vědom, že pokud ztrátu společnosti interdecor s.r.o. z roku 2009 tímto způsobem ještě několikanásobně zvýší zadlužením plynoucím ze sjednaných úvěrů oproti předchozímu již nepříznivému finančnímu stavu této obchodní společnosti, a přesto přijímal další plnění od řady ostatních subjektů, aniž by společnost interdecor s.r.o. generovala příjem, musel tak zároveň i vědět, že nebude schopen své závazky za odebrané zboží, služby či provedené stavební práce řádně uhradit, a zároveň byl i minimálně srozuměn s tím, že svým smluvním partnerům nezaplatí, čímž je uvedl v omyl. Ostatně sám obviněný v dovolání potvrdil, že společnost interdecor s.r.o. byla zisková pouze do roku 2008. Spoléhal-li se na skutečnost, že mu bude opět jeho úvěr z roku 2010 refinacován, musel si být vědom, že by toho musel znovu docílit uvedením nepravdivých údajů v podobě fiktivních zakázek v žádosti o čerpání úvěru, tedy opětovně získat peníze trestnou činností, neboť by mu při vykázání reálného stavu společnosti interdecor s.r.o. žádná banka úvěr neposkytla. Obviněný tak nemohl spoléhat ani na nějakou nejistou budoucí událost, kterou předpokládá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009 sp. zn. 8 Tdo 1013/2009, na nějž obviněný poukazoval ve svém dovolání, která by mohla zvrátit nepříznivou finanční situaci této společnosti, jelikož bylo vyloučeno, aby si později opatřila potřebné peníze. Taktéž je třeba souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně, že o finanční situaci společnosti interdecor s.r.o. nejlépe vypovídá fakt, že její zadluženost se již v říjnu 2010 blížila stavu úpadku, což prokazuje i to, že po zahájení insolvenčního řízení se přihlásilo přes 70 věřitelů společnosti interdecor s.r.o. s celkovou výší pohledávek cca 210.000.000,- Kč, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí o jejím úpadku a následné prohlášení konkurzu v březnu 2011.
Nejvyšší soud proto neshledal pochybení v právním posouzení subjektivní stránky obviněného ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II.1-8) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, tudíž v podrobnostech v tomto směru odkazuje i na patřičné pasáže odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů, jelikož se s otázkou zavinění obviněného dostatečně vypořádaly.
Poslední námitkou dovolatele subsumovatelnou pod uplatněný dovolací důvod je tvrzení, že pokud jeho jednání má zakládat trestní odpovědnost, tak se tím kriminalizuje značná část veškerého podnikání, která vždy zahrnuje určitou míru podnikatelského rizika, což je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání.
Lze tedy v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I., §1 – 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 – 93).
Pokud ale obviněný namítá, že právě v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak s takovým názorem nelze souhlasit. I při plném respektování zmíněného principu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Nutno především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Popsanými skutky obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a úvěrového podvodu, přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzených trestných činů byly naplněny pouze hraničním způsobem. V případě trestného činu podvodu obviněný prokazatelně způsobil škodu velkého rozsahu a u jeho jednání, které bylo soudy nižších stupňů kvalifikováno jako trestný čin úvěrového podvodu, a ohledně něhož bude řízení pokračovat před soudem prvního stupně, je závěr o způsobení škody velkého rozsahu, navzdory výtkám, které vůči konečné výši stanovené škody Nejvyšší soud vyslovil, nanejvýš reálný. Proto je zde vzhledem ke způsobu jednání obviněného dána i jeho značná společenská škodlivost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného zčásti důvodným, a to co do námitek vztahujících se k výši způsobené škody u zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil celý výrok v bodě II. napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2014 sp. zn. 4 To 12/2014, jímž po důvodném částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o vině (bod I. rozsudku krajského soudu), trestu a náhradě škody vůči České spořitelně, a.s., nově vyslovil vinu obviněného trestným činem úvěrového podvodu, uložil obviněnému úhrnný trest a taktéž povinnost k náhradě škody poškozené České spořitelně, a.s. Předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 50 T 4/2012 v jeho výroku o vině v bodě I. nebylo třeba rušit, jelikož k jeho zrušení došlo nezrušeným výrokem v bodě I. rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc pak podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v bodě I. (viz jeho rozsudek) v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v intencích a ve smyslu pokynů Nejvyššího soudu (viz shora), což jinými slovy znamená, že po doplnění dokazování ohledně existence všech uzavřených zajišťovacích institutů, zjištění jejich bonity a v případě jejich realizace vlivu na výši vzniklé škody, bude znovu rozhodnuto o vině obviněného stran skutku pod bodem I., dále bude rozhodnuto nově i o trestu (souhrnném) a o povinnosti obviněného k náhradě škody vůči poškozené České spořitelně, a.s. Podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Jelikož rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem II., jímž byl obviněný Z. F. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, když byla vyslovena správnost skutkových zjištění i aplikované právní kvalifikace a vzhledem k současnému konstatování dovolacího soudu, že právní závěry týkající se podvodného jednání obviněného vůči poškozeným subjektům, čímž byla na jejich majetku způsobena celková škoda přesahující více jak 3x hranici škody velkého rozsahu, jsou v souladu se zákonem a tudíž veškeré dovolatelem uplatněné námitky byly v této části shledány zjevně neopodstatněnými, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve věci lze postupovat podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněnému za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku uložit trest.
Kromě skutečností a poznatků k osobě obviněného, které byly obsaženy ve spise a hodnotily je již oba soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud přihlédl též k vyžádané zprávě vypracované ve Věznici Karviná ohledně chování obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody a dále i ke sdělení poškozených, pokud jde o případné plnění povinnosti k náhradě škody, k níž byl obviněný zavázán výrokem o náhradě škody v rozsudku krajského soudu.
Z těchto bylo zjištěno, že obviněný od nástupu do výkonu trestu odnětí svobody v srpnu 2014 uložené povinnosti plní po všech stránkách řádně, byl jedenkrát kázeňsky odměněn za příkladnou práci, kázeňsky potrestán nebyl. Náklady výkonu trestu hradí z invalidního důchodu. Stanovené cíle programu zacházení jsou v jeho případě plněny. V závěru je konstatováno, že výkon trestu u něho plní svůj účel.
Naproti tomu ze sdělení poškozených, kteří na výzvu Nejvyššího soudu reagovali (Ing. V. S., PRO-DOMA, spol. s r.o., HRASTAV spol. s r.o., D. S., J. M. a M. M.) bylo zjištěno, že jim obviněný z částek, k jejichž zaplacení byl Krajským soudem v Ostravě v podobě náhrady způsobené škody zavázán, dosud ničeho neuhradil.
Nejvyšší soud pak po přihlédnutí ke všem rozhodným skutečnostem vyplývajícím z ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku, jež jsou určující pro uložení trestu, obviněnému Z. F. uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, k jehož výkonu jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň mu vyslovil (stejně jako již před tím oba soudy nižších stupňů, tudíž z totožných důvodů) podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu šesti roků.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu