ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.470.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 470/2015-55
USNESENÍ
4 Tdo 470/2015
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání obviněného R. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 2 To 65/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 24/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 46 T 24/2003, byl obviněný R. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.) ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod 1) rozsudku), trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod 2) rozsudku) a trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod 3a), 3b) rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1. společně s dalšími přesně nezjištěnými osobami
byl členem skupiny osob, která pomocí dvou osobních vozidel, když jedno BMW Combi tmavé barvy, dne 9. 11. 1999 kolem 20.00 hodin v P. při sjíždění z dálnice do P. přehradilo cestu nákladnímu vozidlu Renault Messenger, které řídil J. B. a druhé blokovalo silnici za vozidlem, a to v úmyslu zmocnit se nákladu, který převážel, přičemž poškozeného přinutili zastavit vozidlo pod pohrůžkou střelné zbraně a z vozidla jej vytáhli a umístili na chvíli do kufru svého vozidla BMW Combi tmavé barvy, a vozidlo Renault Messenger odcizili i s nákladem textilu značky H.I.S., když vozidlo Renault Messenger následně odstavili u obce D., okres O., když z něho odcizili textil značky H.I.S. v hodnotě nejméně 2.092.936,73 Kč ke škodě firmy H.I.S. Sportswear Praha, s.r.o., se sídlem Ovocný trh 12, Praha 1, IČ: 47123338,
2. společně s již pravomocně odsouzeným D. Z. a s dalšími přesně nezjištěnými osobami
byl řídícím členem skupiny osob, která sledovala dne 27. 4. 2000 v P. a na dalších místech v době min. mezi 7.00 až 10.00 hod. P. K., majitele firmy A., na jeho cestě z P., kde si v Komerční bance, a.s., vyzvedl částku 2.300.000,- Kč, do P., kde mělo dojít k obchodní schůzce s další osobou, při tomto sledování si předávali členové této skupiny prostřednictvím mobilních telefonů informace o jeho pohybu, s úmyslem zmocnit se finančních prostředků, které převážel v kufříku, přičemž byli ve dvou vozidlech, která jej sledovala, kdy následně část pachatelů jedoucích v jednom z těchto vozidel, a to ve vozidle Audi zelené barvy, poškozeného předjela a vzápětí vytlačila jeho osobní motorové vozidlo VW Golf, které řídil na vozovce od H. na Š., kolem 10.15 hod., bočním nárazem do příkopu, kde vozidlo poškozeného narazilo do sloupu a z vozidla vyskočili nejméně dva pachatelé, kteří P. K. přinutili z vozidla vystoupit a ulehnout na břicho v příkopu a z vozidla mu odcizili plastový kufřík s finanční hotovostí ve výši 2.300.000,- Kč a způsobili tak tomuto poškozenému škodu minimálně ve výši odcizené částky,
3a. společně s P. V., D. H. a R. S.
po předchozí domluvě s P. V., s vědomím, že v domě se v tu dobu nebude nikdo zdržovat, dům není zajištěn zabezpečovacím signálním zařízením a nachází se v něm zabudovaný trezor a v tomto částka 100.000,- Kč, v úmyslu tuto částku odcizit, neoprávněně vnikl obžalovaný K. společně s D. H. a R. S., v době od 21.40 hod. dne 29. 1. 2000 do 02.42 hod. dne 30. 1. 2000, do domu na ul. S. v L., okres O., majitelů E. T. a M. T., oba bytem na této adrese, po vysazení zajišťovacího kolíku plechových vrat vedoucích na dvůr a následně po vylomení vložky FAB v zámku vchodových dveří a rozbití skleněné výplně dalších dveří a vylomení vložky FAB, vnikli do kotelny, kde se nejprve D. H. a R. S. pokoušeli otevřít ve zdi zabudovaný trezor, když se jim to nedařilo, přistoupili k vybourání tohoto trezoru ze zdi a po jeho vybourání do něj násilně vnikli z jeho spodní strany a odcizili z něj finanční hotovost ve výši 100.000,- Kč a blíže nezjištěné množství slovenských korun a rakouských šilinků, přitom v průběhu tohoto obžalovaný K. střídavě hlídal venku na ulici ve svém autě zn. BMW černé barvy, aby D. H. a R. S. mohli nerušeně vybourávat trezor, případně je mohl upozornit, pokud by mohli být vyrušeni a odhaleni a byl s nimi v telefonickém kontaktu a střídavě za nimi chodil dovnitř domu, aby se přesvědčil, jak postupují při uvedené činnosti, současně po celou dobu P. V. hlídal poněkud dál od tohoto domu ve svém autě zn. BMW zelené barvy, další příjezdovou cestu k tomuto domu, aby ostatní mohli nerušeně vniknout do uvedeného domu a odcizit z trezoru částku 100.000,- Kč, případně je mohl upozornit, pokud by mohli být vyrušeni a odhaleni a v průběhu tohoto byl v telefonickém kontaktu s obžalovaným K., následně si takto získanou finanční hotovost rozdělili přibližně stejným dílem na čtyři díly, čímž způsobili poškozeným M. a E. T. škodu na odcizené hotovosti ve výši nejméně 100.000,- Kč a na poškození zařízení domu způsobili škodu nejméně ve výši 7.164,- Kč,
3b. společně s dalšími přesně nezjištěnými osobami
v době od 23.00 hodin dne 23. 4. 2000 do 09.00 hodin dne 24. 4. 2000 se podílel na vniknutí za užití násilí s úmyslem odcizit zboží do prodejny Profi K. O., když došlo k odstranění visacích zámků mříží vchodových dveří, vnitřní ochranné mříže v okně a rozbití skleněné výplně okna do dílny ze zadního dvora objektu a v prodejně poté k odcizení motorových pil, sekaček, křovinořezů a dalšího zboží v celkové hodnotě 542.050,-Kč ke škodě majitele K. O., když poškozením zařízení mu způsobili další škodu ve výši nejméně 2.200,-Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný R. K. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák., §37a tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. K. uložena povinnost společně a nerozdílně s D. Z., kterému tato povinnost byla uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 46 T 10/2003, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 2 To 93/2007, uhradit na náhradě škody poškozeným P. K. a J. K., částku 2.300.000,-Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození:
1) K. R.,
2) K. O.,
3) Bayerische Versicherungsbank Aktiengesellschaft Allianz Versicherungs-Aktiengesellschaft, 85769 Unterföring,
odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §37a tr. zák. byl zrušen výrok o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., týkající se obžalovaného R. K., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. 28 T 2/2002, ze dne 17. 5. 2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 123/2002 ze dne 16. 9. 2002, dále výrok o trestu, který mu byl uložen výše citovanými rozhodnutími, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 46 T 24/2003, podali obviněný R. K. a poškozený K. O. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 2 To 65/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 2 To 65/2014, podal následně obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že si je vědom toho, že v řízení o dovolání v zásadě nemohou být přezkoumávána učiněná skutková zjištění, avšak namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že tím došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Dále dovolatel rozebírá, v čem může spočívat takový extrémní rozpor. Pokud jde pak o jednotlivé skutky, obviněný namítl, že provedené důkazy jej nemohou usvědčovat ze spáchání trestných činů, pro které byl odsouzen. V rámci dovolání vyjádřil názor, že v řízení nebyl proveden ani jeden přímý důkaz, který by ho usvědčoval, a nepřímé důkazy v řízení provedené netvoří ucelený řetězec důkazů, kde by nevznikaly významné pochybnosti o účasti obviněného na celé věci. Soudy obou stupňů se nevypořádaly dostatečným způsobem s obhajobou obviněného. Dále se dovolatel vyjadřuje k hodnocení důkazů u jednotlivých skutků a nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily nalézací i odvolací soud.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že předmětná věc je specifická tím, že nalézací soud, zjevně v důkazní nouzi, učinil řadu úvah o věrohodnosti a významu množství nepřímých důkazů. Tyto své úvahy velmi podrobně popsal ve velmi obsáhlém odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud se s těmito úvahami ztotožnil, což neméně podrobně odůvodnil v napadeném usnesení. Úvahy soudů se mu jeví jako logické, bez známek svévole. Na druhé straně i většina argumentů dovolatele spočívá na argumentech v zásadě logických, snad vyjma tvrzení, že se během jedné hodiny nelze snadno přemístit z B. do P. Za této situace nezbývá než připomenout, že dovolatelem tvrzený extrémní rozpor by byl dán pouze v případě „svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a další judikaturu Ústavního soudu). Má za to, že konkrétní důkaz může být vyložen i několika různými způsoby a že přitom každý z těchto výkladů může mít svůj vlastní akceptovatelný racionální logický základ. Záleží přitom na velmi jemných nuancích věrohodnosti a významu jednotlivých důkazů. Považuje proto za možné, aby soudy i dovolatel, každý ze svého úhlu pohledu, vyložili provedené důkazy různým způsobem a dospěli ke zcela odlišným skutkovým závěrům, aniž by přitom soudy či dovolatel vybočili z uvedených racionálně-logických mezí. Takový odlišný logický výklad dovolatele proto nepostačuje k vyvrácení jiného, ovšem rovněž logického, výkladu soudů. Muselo by být zjištěno, že výklad soudů je zcela neakceptovatelný. Takové znaky však postup nalézacího ani odvolacího soudu nemá. Jak již bylo uvedeno shora, oba soudy svá skutková zjištění obsáhle odůvodňovaly argumenty, jimž lze sice oponovat, ale o nichž nelze prohlásit, že by postrádaly „jakýkoliv akceptovatelný racionální logický základ“ ve smyslu shora citované judikatury. Dále uvedl, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Pokud dovolatel uvedl námitky proti skutkovým zjištěním, ani jeho logická argumentace nepostačuje ke zjištění, že by byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, neboť v postupu soudů při hodnocení důkazů není patrná svévole.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný R. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi svědka D. S., Š., S., výpovědi poškozeného J. B., listinných důkazů - dopisů zajištěných při domovních prohlídkách obviněných /u bodu 1) rozsudku/, odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická autoexpertíza, výpovědi svědka K. /u bodu 2) rozsudku/, výpovědi poškozeného O., záznamů telekomunikačního provozu /u bodu 3b) rozsudku/) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by skutkový stav zjištěný oběma soudy nenaplňoval zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Pouze takové námitky by korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný pojal dovolání jako polemiku s tím, jak soudy hodnotily důkazy, z nichž vyvodily zjištění, že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobil tím značnou škodu, přisvojil si cizí věc tím, že se jí zmocnil a poškodil cizí věc. Obviněný se snažil svými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že obviněný předmětné trestné činy nespáchal, resp. spáchal pouze podílnictví, příp. pomoc k trestnému jednání. Touto koncepcí dovolání se obviněný ocitl mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Obviněný existenci tohoto rozporu v dovolání namítá, ale Nejvyšší soud této námitce nemohl přisvědčit. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací Vrchní soud v Olomouci, a provedenými důkazy, není žádný, natož extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny důkazy potřebné k prokázání viny obviněného R. K., hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Nutno dodat, že soudy obou stupňů závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. S ohledem na důkazní situaci ve věci tak nemohlo dojít k porušení ústavou garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
Pokud obviněný namítá, že všechny důkazy ve věci provedené byly pouze nepřímé, Nejvyšší soud uvádí, že trestně právní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů nejsou opatřeny jiné, než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé. (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 394-396). Jinak řečeno, výrok o vině může soud opřít o nepřímé důkazy jen za situace, že tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, kdy se jednotlivé nepřímé důkazy vzájemně doplňují, navazují na sebe, a k prokazované skutečnosti jsou v takovém příčinném vztahu, že umožňují nejen závěr o pachatelství určité osoby, ale současně také vylučují reálnou možnost, že by pachatelem mohla být i jiná osoba. V daném případě se podle přesvědčení Nejvyššího soudu o takovýto souhrn nepřímých důkazů jedná. Proto ve věci neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě soudem učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku kterého by nemohl obstát ani závěr o vině obviněného.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2015
Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal