ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.539.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 539/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání obviněného JUDr. M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 7 To 133/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 81 T 85/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 81 T 85/2013, byl obviněný JUDr. M. H. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v době od 1. 7. 2012 do 17. 6. 2013, vyjma částky 400,- Kč poukázané dne 2. 3. 2013 a částky 500,- Kč poukázané dne 31. 3. 2013, v H., S., okr. F.-M. a jinde úmyslně nehradil výživné na svého syna E. H., studenta Ostravské univerzity, přestože je vyživovací povinnost dána zákonem o rodině a výše výživného byla otci určena orgánem činným v trestním řízení vyřešením předběžné otázky zohledňujíc možnosti povinného a odůvodněné potřeby oprávněného částkou 1.600,- Kč měsíčně, takže zletilému E. H. dluží částku 18.300,- Kč, přitom otec byl po celé sledované období výdělečně činný .
Za uvedené jednání byl obviněný JUDr. M. H. odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 81 T 85/2013, podal obviněný JUDr. M. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 7 To 133/2014, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 7 To 133/2014, podal následně obviněný JUDr. M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a narušena zásada „ultima ratio“. V této souvislosti poukázal na okolnost, že syn dovolatele vlastní garáž a dva automobily, proto se obviněný oprávněně domníval, že vyživovací povinnost nemá. Dále obviněný vyjádřil názor, že syn měl řešit věc buď dohodou s ním nebo podáním žaloby v občanskoprávním řízení o určení vyživovací povinnosti. V dovolání rovněž uvedl, že orgánům činným v trestním řízení nepřísluší nahrazovat nezávislé soudy při jejich rozhodování podle právních předpisů vztahujících se k občanskému právu a odkázal na znění §88c tr. ř.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítá, že orgánům činným v trestním řízení nepřísluší nahrazovat nezávislé soudy při jejich rozhodování podle hmotně a procesně právních předpisů vztahujících se k občanskému právu. Konkrétně poukazuje na §88c tr. ř., které v rámci předběžných opatření neuvádí určení vyživovací povinnosti a stanovení jejího rozsahu. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že vyživovací povinnost vzniká při splnění předpokládaných podmínek přímo na základě zákona. Jestliže nebylo zjištěno, že by řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., nemůže být naplněn ani odvozený důvod dovolání popsaný v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že syn obviněného E. H. ukončil studium na průmyslové škole se zaměřením na automobily maturitou v roce 2009, v září téhož roku započal vysokoškolské studium na fakultě strojní. Toto studium ukončil po prvním semestru, neboť se mu nedařilo kombinovat studium se zaměstnáním. V roce 2010 započal již prezenční studium na Technické univerzitě Ostrava, fakultě metalurgie a materiálového inženýrství, a to se zaměřením na materiály a technologie pro automobilový průmysl. Zde byl studentem i v době rozhodování nalézacího soudu a v červnu 2014 úspěšně vykonal státní závěrečnou zkoušku. Je tak patrno, že E. H. si prohluboval vzdělání v témže či příbuzném oboru na střední i vysoké škole. Ve světle těchto okolností nalézací soud a poté i odvolací soud zřejmě nepochybil, pokud dovodil vyživovací povinnost obviněného k synu E. v době od 1. 7. 2012 do 17. 6. 2013, kdy se měl obviněný přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku dopustit. Pokud jde o námitku v dovolání, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces a narušení zásady „ultima ratio“, podotýká, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení či zaručení práva na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Jde pouze o zajištění práva na spravedlivé soudní řízení při respektování všech zákonných zásad soudního rozhodování a v souladu s ústavními principy. Ztotožnila se dále se závěrem odvolacího soudu o nedostatku podmínek pro aplikaci zásady „ultima ratio“, když jednání obviněného vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a je třeba vyvodit trestní odpovědnost, když nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu s ohledem na společenskou škodlivost činu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného JUDr. M. H.
Objektem přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině nebo zákona o registrovaném partnerství. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. Při rozhodování o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 tr. zákoníku soud posuzuje samostatně a jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. rozsah vyživovací povinnosti. Soud musí také nezávisle na takovém rozhodnutí řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla, zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je sama schopna se živit (§85 odst. 1 zákona o rodině).
Uváží-li se tato obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že Okresní soud ve Frýdku-Místku a následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě postupoval v souladu s trestním zákoníkem, pokud skutek uvedený ve skutkové větě výroku o vině rozsudku kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině výše uvedeným přečinem nemohl být zvrácen uplatněnými námitkami obviněného. Těmito námitkami se soudy zevrubně zabývaly a pro odpovídající právní závěry si vytvořily potřebný podklad ve skutkových zjištěních.
Skutková zjištění, jak je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku popsal soud prvního stupně, jsou podložena důkazy provedenými v soudním řízení. Námitku obviněného, že jeho syn E. H. vlastní garáž a dva automobily, proto se obviněný oprávněně domníval, že vyživovací povinnost nemá, nelze akceptovat. Nejvyšší soud konstatuje, že k uvedené námitce se vyjádřily jak nalézací soud, tak i soud odvolací, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že syn obviněného E. H. ukončil studium na střední průmyslové škole se zaměřením na automobily maturitou v roce 2009, v září roku 2009 započal vysokoškolské studium na fakultě strojní a to formou kombinovaného dálkového studia. Toto studium ukončil po prvním semestru, neboť se mu nedařilo kombinovat studium se zaměstnáním. V roce 2010 pak započal prezenční studium na VŠB - Technické univerzitě Ostrava, fakultě metalurgie a materiálového inženýrství, a to se zaměřením na materiály a technologie pro automobilový průmysl. Zde byl studentem i v době rozhodování soudu prvního stupně a v červnu 2014 úspěšně vykonal státní závěrečnou zkoušku. Z uvedeného vyplývá, že E. H. si prohluboval vzdělání v témže či příbuzném oboru (s. 3-4 usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 7 To 133/2014). Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, že vyživovací povinnost obviněného k synovi trvala i v žalovaném období. Nejvyšší soud dále konstatuje, že plnění zákonné vyživovací povinnosti nespočívá jen v samotném placení výživného, ale i v tom, že osoba, která je povinna výživné platit, si z vlastní iniciativy zjistí všechny okolnosti ohledně placení výživného, tedy i to, zda oprávněná osoba je sama schopna se živit, případně zda se vyživovací povinnost znovu neobnovila.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že soudy obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a narušena zásada „ultima ratio“. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Zjištěné jednání obviněného je přitom zcela standardním případem jednání podřaditelného pod ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by snad měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Jak již zjistily soudy obou stupňů, je zřejmé, že v případě obviněného takováto ochrana prostředky práva civilního již nepostačovala. Jeho povinnost zaopatřit své dítě vyplývá z obecných norem společenských, v civilním právu je poté upravena mimo jiné povinností výživy. Obviněný měl tuto povinnost stanovenu orgánem činným v trestním řízení částkou 1.600,- Kč měsíčně, dobrovolně ji však neplnil. Svým jednáním nejenže porušil povinnosti dané mu ustanoveními práva civilního, ale jeho jednání již naplnilo i znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jestliže ignoroval povinnosti uložené mu orgánem činným v trestním řízení po dobu od 1. 7. 2012 do 17. 6. 2013 včetně (tedy po dobu delší, než je doba 4 měsíců), nemůže být pochyb o tom, že civilněprávní úprava již byla v jeho případě nepostačující. Právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů proto nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.
Pokud obviněný v rámci svého dovolání dále namítl, že orgánům činným v trestním řízení nepřísluší nahrazovat nezávislé soudy při jejich rozhodování podle právních předpisů vztahujících se k občanskému právu a odkázal na znění ustanovení §88c tr. ř., které v rámci předběžných opatření neuvádí určení vyživovací povinnosti a stanovení jejího rozsahu, je třeba uvést, že vyživovací povinnost vzniká při splnění předpokládaných podmínek přímo na základě zákona a dle ustálené judikatury při rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. orgány činné v trestním řízení samostatně (se zřetelem k ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině) posuzují otázku, v jaké výši měl obviněný platit výživné. Nejsou v tomto směru vázány rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 1994, sp. zn. 6 Tz 14/94). Pro úplnost zbývá dodat, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 1. 2015, j. č. 20 C 62/2013-288, který nabyl právní moci dne 10. 3. 2015, byla obviněnému mimo jiné uložena povinnost přispívat na výživu syna E. H. částkou 4.000,- Kč měsíčně od 1. 6. 2012.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl mimo jiné zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V posuzované věci nebylo odvolání obviněného zamítnuto nebo odmítnuto z procesních důvodů podle §253 odst. 1, odst. 3 tr. ř. bez meritorního přezkoumání rozsudku, ale bylo zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. po meritorním přezkoumání rozsudku. Proto byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnitelný ve variantě vymezené tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), tj. v dané věci důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z konstrukce této varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmá vázanost tohoto dovolacího důvodu na jiné dovolací důvody, na nichž je závislý. Pokud je tedy dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný JUDr. M. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného JUDr. M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal