ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.56.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 56/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 dovolání obviněného K. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 4 To 68/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 169/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 1 T 169/2013, byl obviněný K. Š. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 8. 7. 2013 v 11.04 hod. v K. na parkovišti na ulici Z. před domem úmyslně, přesně nezjištěným předmětem, pravděpodobně klíčem, poškodil v prostoru levých předních dveří lak zaparkovaného osobního automobilu tov. zn. BMW 116i, tím, že na levých předních dveřích způsobil rýhu o délce 30 cm a takto způsobil obchodní společnosti Profident plus, a. s., se sídlem Kopřivnice, Záhumenní 832, IČ 27801977, škodu ve výši nejméně 9.801,- Kč.
Za to byl odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně mu bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo omezení spočívající v povinnosti vyvinout úsilí k náhradě způsobené škody podle finančních sil již v průběhu zkušební doby, podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 9.801,- Kč poškozené obchodní společnosti Profident plus, a. s., se sídlem Kopřivnice, Záhumenní 832, IČ 27801977. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 1 T 169/2013, podali obviněný a poškozená obchodní společnost Profident plus, a. s., odvolání, o kterých rozhodl Krajský soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 4 To 68/2014. Z podnětu odvolání poškozené obchodní společnosti Profident plus, a. s., podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody, který byl ohledně této poškozené společnosti učiněn podle §228 odst. 1 tr. řádu a §229 odst. 2 tr. řádu, a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené obchodní společnost Profident plus, a. s., škodu ve výši 10.597,70 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 4 To 68/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že příslušné soudy nesprávně aplikovaly normu hmotného práva tím, že špatně vyložily právní předpis a své závěry řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily. Navíc je dle jeho názoru mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními dán extrémní nesoulad. Podle dovolatele v řízení nebylo prokázáno, že to byl skutečně on, kdo na vozidle způsobil škodu a rozhodující soudy v tomto směru neprovedly řádné dokazování. Za zcela nedostatečný považuje dovolatel také popis skutku, neboť v popisu skutku musí být u souzeného trestného činu především vyjádřena intelektová složka úmyslného zavinění. Popis skutku ve spojení s odůvodněním rozsudků soudů prvního i druhého stupně nesvědčí o jeho úmyslu čin spáchat. Sice zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a za jeho spáchání je třeba vyvodit trestní odpovědnost, ale tento závěr je v případě méně závažných přečinů, za který považuje i posuzovaný přečin, třeba korigovat použitím zásady subsidiarity trestní represe. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ten dovolatel blíže nekonkretizoval, pouze uvedl, že došlo k pochybení ve výroku o trestu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám ho předmětné obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 31. 7. 2014 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil v rámci obhajoby již v předchozích stádiích trestního řízení, také i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc v části dovolání obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného týkající se údajného nedostatečného a nesprávného provádění důkazů je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že v tomto směru se obviněný pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že sám obviněný v průběhu řízení doznal, že byl dne 8. 7. 2013 kolem 11.00 hodin s vozidlem společnosti PPL v K. na ul. Z., kde doručoval zásilku, že po své pravé ruce míjel tam zaparkované vozidlo BMW a že v pravé ruce držel klíč od své služební dodávky. Svoji přítomnost v daném čase a na daném místě u poškozeného vozidla tak nijak nezpochybnil. I když obviněný poškození daného vozidla BMW popírá, provedeným dokazováním, tj. zejména svědeckými výpověďmi a důkazem v podobě kamerového záznamu, bylo bez pochybností jeho zavinění prokázáno. Z kamerového záznamu je zcela zřejmé, že obviněný měl po celou dobu, kdy vozidlo míjel, zvednutou ruku, ve které držel klíče, směrem k tomuto vozidlu. Dle zjištěných skutkových okolností případu v inkriminovanou dobu jiná osoba kolem vozidla neprošla a před projitím obviněného kolem auta touto dobou bylo vozidlo v pořádku. Není tudíž pochyb o tom, že nikdo jiný vozidlo poškodit nemohl.
Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem obou soudů v závěru, že obhajoba obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil, je ryze účelová, učiněná pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti, a nemá oporu v provedených důkazech.
Námitku obviněného o nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a námitku týkající se nedostatečného popisu skutku v tzv. skutkové větě, která je založena na tom, že ve výroku o vině není vyjádřen dostatečně konkrétní popis subjektivní stránky trestného činu, lze sice podřadit pod v dovolání deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud shledal, že se jedná o námitky neopodstatněné.
Přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatnou. Z hlediska zavinění jde o trestný čin úmyslný, kdy postačí úmysl nepřímý. Úmysl pachatele musí zahrnovat i skutečnost, že jde o cizí věc.
Lze připustit, že popis skutku ve výroku rozsudku je sice poněkud stručný, avšak obsahuje základní skutečnosti odpovídající zákonným znakům předmětného trestného činu. Z popisu skutku vyplývá jak to, že obviněný poškodil cizí věc (a způsobil škodu nikoli nepatrnou), tak i forma úmyslného zavinění, přičemž v tzv. skutkové větě není nutné uvádět formu zavinění, protože přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat toliko úmyslným jednáním. V tomto ohledu je tedy dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k námitce neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
V projednávané věci s ohledem na výše uvedené skutečnosti nelze dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného K. Š. vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Podle Nejvyššího soudu okolnosti spáchání příslušného činu neumožňují závěr, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Naopak v situaci, kdy obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, tedy že úmyslně poškodil cizí věc a způsobil tak poškozené obchodní společnosti škodu ve výši přes 10.000,- Kč, není pochyb o tom, že jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadeným rozhodnutím správně a zcela v souladu se zákonem učiněno.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Dovoláním napadené rozhodnutí však zjevně netrpí vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, navíc obviněný takové vady v dovolání ani nenamítá. Dovolací námitky obviněného tedy nelze podřadit ani pod dovolací důvod uvedený ve výše citovaném ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Ze všech výše rozvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. O žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se tak v předmětné věci nejedná.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného K. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná