ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.594.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 594/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 o dovolání obviněného P. N. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2014 sp. zn. 11 To 445/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 75/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ uznal rozsudkem ze dne 16. 07. 2014 sp. zn. 17 T 75/2014 obviněného P. N. vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že ačkoliv dne 28. 03. 2014 na adrese současného bydliště v J. u P., okr. P.-z., převzal výzvu k nastoupení trestu Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 4 T 205/2012, ze dne 24 . 03. 2014, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 4 T 205/2012, ze dne 29. 10. 2012, který nabyl právní moci dne 14. 01. 2013, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 4 T 205/2015, ze dne 05. 05. 2013, které nabylo právní moci dne 22. 08. 2013, a usnesením Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 4 T 205/2012, ze dne 10. 02. 2014, které nabylo právní moci dne 12. 03. 2014, a to nejpozději do 11. 04. 2014, k jehož vykonání se měl dostavit do věznice Praha 6–Ruzyně, tuto výzvu soudu bez závažného důvodu nerespektoval a trest odnětí svobody započal vykonávat až dne 24. 04. 2014, kdy byl policejním orgánem dodán do výkonu trestu odnětí svobody na základě příkazu Okresního soudu v Nymburce dne 15. 04. 2014 .
Za to mu byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 11 To 445/2014 zamítl podle §256 tr. ř., jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu obviněný podal následně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, a dále že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání nejprve rekapituluje relevantní skutková zjištění soudů obou stupňů zejména v tom směru, že v době, kdy mu přišla výzva k nástupu trestu, pracoval brigádně pro Lesy ČR, přičemž měl již domluveno, že tam bude do konce dubna 2014 a protože dostal předem zaplaceno za práci, kterou musel dokončit, měl v úmyslu nastoupit do výkonu trestu až 1. 5. 2014, přestože podle výzvy k nastoupení trestu měl nastoupit nejpozději 11. 4. 2014.
Podle obviněného nemohly být naplněny formální znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, protože předmětná práce obviněného pro Lesy ČR a závazky z ní plynoucí byly závažným důvodem k nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody na výzvu soudu předpokládaným v tomto ustanovení tr. zákoníku. Obviněný měl zájem k výkonu trestu odnětí svobody nastoupit, ovšem až po dokončení práce dne 1. 5. 2014. Zároveň obviněný podotýká, že nebyl soudem poučen o svém právu požádat o odklad výkonu trestu odnětí svobody a o této možnosti nevěděl.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl se závazným právním názorem, že stíhaný skutek není trestným činem podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, popř. aby Nejvyšší soud sám rozhodl tím způsobem, že obviněného zprostí návrhu na potrestání. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí obsahu dovolání obviněného uvedl, že podle komentářové literatury se závažným důvodem k nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku rozumí především změna zdravotního stavu reálně bránící odsouzenému trest odnětí svobody nastoupit, popř. se jím rozumí přechodná těžká situace v rodině apod. Stejně tak se výkladem předmětného pojmu zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1325/2013, ve kterém řešil otázku nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody, který obviněný odůvodnil péčí o svou matku. Nejvyšší soud v uvedeném judikátu shrnul, že závažným důvodem k nenastoupení trestu odnětí svobody je toliko reálně existující okolnost, v důsledku níž obviněný není schopen se k nástupu výkonu trestu dostavit – zejm. závažné zdravotní potíže obviněného či blízkého rodinného příslušníka – popř. jiné důvody, které se charakteru závažných zdravotních potíží svou povahou a nepříznivým dopadem pro obviněného či jeho rodinu blíží (bezprostřední situace po povodni, požáru, vytopení bytu apod.). Je proto zřejmé, že důvod uváděný obviněným – tedy že měl povinnost dokončit práci pro zaměstnavatele – nemůže být důvodem závažným ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Státní zástupce dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 06. 2014 sp. zn. 7 Tdo 732/2014 zdůraznil, že ani potenciální žádost obviněného o odklad nemění nic na jeho povinnosti nastoupit do výkonu trestu.
Závěrem státní zástupce zdůraznil, že obviněný toliko opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů a se kterými se předmětné soudy dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 05. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 06. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002) zjevně neopodstatněné. Proto z tohoto důvodu navrhl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání i za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu ust. §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný dovoláním napadl usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. 11 To 445/2014, tedy brojil proti pravomocnému rozhodnutí soudu ve věci samé ve druhém stupni a splnil tak podmínky přípustnosti požadované v ustanovení §265a odst. 1 a odst. 2 tr. ř. Obviněný je též podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti prvního uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3, ust. §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle ust. §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl v podstatě námitky dvojího druhu. V prvé řadě vůči naplnění znaku, že bez závažného důvodu nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný poukázal na skutečnost, že měl závazky ke svému tehdejšímu zaměstnavateli, čili chtěl dokončit předem zaplacenou práci, přičemž zároveň povinnosti plynoucí z tohoto závazku nechtěl porušit. S přihlédnutím k tomu, že obviněný měl v úmyslu nastoupit do výkonu trestu bezprostředně po dokončení zaplacené práce, tak podle jeho názoru nejsou naplněny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ust. §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Za druhé obviněný namítal, že nebyl soudem poučen o svém právu požádat o odklad výkonu trestu odnětí svobody a ani o této možnosti nevěděl.
Nejvyšší soud se proto zabýval klíčovou otázkou výkladu ustanovení §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku v této konkrétní věci, kdy podle zákona a rozhodnutí soudu prvého stupně obviněný, „ mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu trest odnětí svobody “, jinými slovy zda soudy obou stupňů dané hmotně právní ustanovení správně aplikovaly na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu i z rozhodnutí soudů obou stupňů dospěl k závěru, že obviněný si byl vědom své povinnosti na základě řádně doručené výzvy od Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. března 2014 sp. zn. 4 T 205/2012 nastoupit trest odnětí svobody nejpozději do 11. 4. 2014, což neučinil. Podle jeho názoru zde existoval závažný důvod k nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody spočívající v dokončení práce pro jeho tehdejšího zaměstnavatele. Z komentářové literatury je však zřejmé, že takovým závažným důvodem je toliko změna zdravotního stavu reálně bránící odsouzenému trest odnětí svobody nastoupit, potažmo přechodná těžká situace v rodině – péče o bezvládného partnera či rodiče, úmrtí v rodině apod. (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. Zvláštní část. Komentář. 2. vydání, 2012, str. 3191). Stejně tak judikatura Nejvyššího soudu k závažnému důvodu nenastoupení výkonu trestu uvádí, že „trestní odpovědnost za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, tedy že pachatel bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu, může být výjimečně vyloučena za situace, když mu ve splnění úředního rozhodnutí bránila taková závažná překážka, která je náhlá a neočekávatelná. Proto v případě, že pachatel nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu sice z důvodu existence závažného důvodu, který však nelze charakterizovat jako náhlý či neočekávatelný, není jeho trestní odpovědnost za citovaný přečin zásadně vyloučena. Z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku zde platí, že zájem na potrestání pachatele převyšuje zájem jednotlivce nad řešením jeho problémů osobní povahy “ (srov. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013 11 Tdo 1325/2013).
Na základě shora uvedeného tak lze definovat tři hlavní pojmové znaky závažného důvodu ve smyslu ustanovení §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku – závažnost, náhlost a neočekávanost. Podle názoru Nejvyššího soudu závazek k zaměstnavateli spočívající v dokončení předem zaplacené práce nesplňuje ani jeden z těchto předpokladů. Důsledky z porušení povinnosti v rámci pracovněprávních závazků nelze považovat za závažné, neboť požadovanou intenzitu závažnosti splňují toliko události zdravotního charakteru obviněného či jeho rodiny (závažné zdravotní potíže), popř. události srovnatelné intenzity a neblahého následku závažných zdravotních potíží (např. živelné katastrofy). Pracovněprávní závazek rovněž nesplňuje požadavek náhlosti a neočekávanosti, které slouží jako korektor závažnosti v tom smyslu, že nepostačuje samotná existence závažného důvodu, neboť ten musí být rovněž náhlý a neočekávaný. Obviněný do pracovního vztahu vstoupil z vlastní vůle a souhlasil s jeho podmínkami, což pojmově vylučuje vlastnosti náhlosti a neočekávanosti. Zákonodárce tyto podmínky nastavil z toho důvodu, aby na jedné straně umožnil ve výjimečných případech za splnění zákonných předpokladů vyloučit trestní odpovědnost za předmětný přečin, a to z důvodů nezávislých na vůli obviněného, a na straně druhé aby zamezil svévolnému zneužívání tohoto institutu. Lze rovněž přisvědčit státnímu zástupci činnému u Nejvyššího státního zastupitelství, že ukončení závazku zaměstnance před dokončením práce (navíc z důvodu, který zde vyvstal) je snadno řešitelné, např. dohodou o jiném uspořádání vzájemných vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nemůže zde tudíž dojít k nepříznivému následku intenzity srovnatelnou se závažnými zdravotními potížemi apod. Nejvyšší soud tak uzavírá, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
V rámci druhého okruhu námitek obviněného týkajících se absence poučení orgánů činných v trestním řízení o právu obviněného na odklad výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je nutné odlišovat závažné důvody pro nenastoupení trestu odnětí svobody podle ust. §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a odkladu krátkodobých trestů podle ustanovení §323 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že „ výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může předseda senátu z důležitých důvodů odložit, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v §321 odst. 1. “. V prvém případě jde o samotný znak skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ust. §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, ve druhém případě jde o procesní institut.
Odklad výkonu trestu odnětí svobody je v obecné rovině možné povolit buď ze zdravotních důvodů odsouzeného (ust. §322 tr. ř.) nebo – pokud jde o krátkodobý trest – z jiných důležitých důvodů podle ust. §323 tr. ř. Těmito důvody lze chápat toliko přechodné události, které by byly pro odsouzeného či jeho rodinu mimořádně tíživé, či by byly spojeny s dalšími neblahými následky, které zákon o výkonu trestu odnětí svobody nepředpokládá (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád III. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3763).
Jak shora uvedl Nejvyšší soud, dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení, proto námitky stran absence poučení orgány činnými v trestním řízení týkající se odkladu nastoupení trestu odnětí svobody nespadají pod tento dovolací důvod. Nadto však Nejvyšší soud uvádí, že tento procesní postup je postupem nenárokovým, závislým na uvážení předsedy senátu a nespadá pod poučovací povinnost orgánů činných v trestním řízení ve smyslu §2 odst. 13 tr. ř. ve spojení s §33 odst. 5 tr. ř., které jsou zaměřeny zejména na realizaci práva na obhajobu (právo osobní obhajoby, právo zvolit si obhájce, institut nutné obhajoby apod.). Z obsahu spisu navíc vyplývá, že obviněný výzvu k nastoupení trestu převzal dne 28. 03. 2014, měl tedy do 11. 04. 2014 dostatečnou dobu k vypořádání závazků se svým zaměstnavatelem.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i v tom, že obviněný pouze opakuje námitky, které již uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů, a se kterými se předmětné soudy dostatečně a správně vypořádaly (nalézací soud na str. 3 rozsudku, odvolací soud na str. 2 usnesení). V návaznosti na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 29. 05. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, usnesení ze dne 27. 06. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002 aj.) pak tyto námitky obviněného musely být hodnoceny jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , rovněž uplatněný obviněným, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný namítl, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak ale bylo Nejvyšším soudem shora uvedeno, tento dovolací důvod uplatněnými námitkami obviněného naplněn nebyl, proto nemohl být ze své podstaty naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu