ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.741.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 741/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 10 To 24/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 154/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013, byl obviněný J. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od počátku roku 2012 do 28. 3. 2012 v součinnosti nejméně se svojí matkou J. P. a jejím partnerem J. J., zajišťoval a zprostředkovával prodej bytové jednotky v domě, na stavební parcele v obci a katastrálním území D. n. O., mezi prodávající E. V. a kupujícím J. F., tak, že zcela záměrně nechali do smlouvy o koupi a prodeji dotčeného bytu zpracované Ing. A. J., která byla stranám předložena k podpisu v R. n. K. dne 28. 3. 2012, uvést jako účet prodávající, na který měla být poukázána splátka kupní ceny ve výši 554.709,- Kč, místo správného údaje o účtu E. V., který je bankou veden pro J. J., o čemž poškozená E. V. nevěděla, při podpisu smlouvy tento údaj nezkontrolovala a tak nezjistila, že ve smlouvě je za její účet vydáván účet cizí, k němuž neměla dispoziční oprávnění a smlouvu podepsala v přesvědčení, že peníze na vlastní účet obdrží, J. F. následně splátku kupní ceny ve výši 554.709,- Kč v souladu s obsahem sjednané smlouvy poukázal na účet v přesvědčení, že se jedná o účet E. V., poté co byly dne 1. 3. 2012 prostředky v objemu 554.709,- Kč připsány ve prospěch účtu, majitel účtu J. J. peníze z účtu ve dnech 2. 3. 2012 a 19. 3. 2012 v objemu celkem 555.000,- Kč vybral, aby bezprostředně na to obviněný předal J. F. provizi ve výši 50.000,- Kč za souhlas s onou transakcí v podobě převodu bytu, E. V. tak byla předmětným jednáním způsobena škoda ve výši 554.709,- Kč, která jí do současné doby nebyla uhrazena.
Za to byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §84 tr. zákoníku za použití §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle 85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému současně jako přiměřené omezení uloženo, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle §228 odst. 1 tr. řádu mu bylo uloženo, aby poškozené E. V. uhradil škodu ve výši 554.709,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 2 T 154/2013, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 10 To 24/2015, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 10 To 24/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že se vytýkaného jednání nedopustil s tím, že absenci důkazů o jeho vině konstatuje i nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 14 rozsudku soudu prvního stupně). Ani tato skutečnost však tomuto soudu podle mínění obviněného nezabránila v tom, aby rozhodl o jeho vině, tj. v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný se domnívá, že soudy ho uznaly vinným, aniž by trestná činnost byla řádným způsobem prokázána a zcela pominuly výpověď poškozené i její matky, které uvedly, že nebyl osobou, která s nimi věci zařizovala. V další části dovolání pak obviněný brojí proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřený.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 4. 6. 2015 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v dovolání ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil a že byl uznán vinným ze spáchání daného trestného činu, aniž by jeho vina byla řádným způsobem prokázána, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Je tak zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Obviněný v podstatě na základě vlastního hodnocení důkazů a s odkazem na procesní zásadu in dubio pro reo odmítá učiněná skutková zjištění. Rozhodující soudy však v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu považovaly za ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s jejich závěrem plně ztotožnil.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v řízení provedené důkazy, ač nepřímé, tvoří dohromady ucelený a uzavřený řetězec svědčící o vině obviněného. Svědkyně E. V. a její matka E. Č. shodně vypověděly, že prvotní kontakt měly sice s matkou obviněného J. P., ale do přípravy celé transakce s fiktivním prodejem bytu se pak již plně a osobně zapojil pouze obviněný J. P. Bylo prokázáno, že jeho role v dané záležitosti nebyla jen okrajová či zanedbatelná, jak sám tvrdí, ale zásadní a aktivní v celém průběhu děje. Obviněný úmyslně uvedl poškozenou E. V. při zajištění a zprostředkování prodeje své bytové jednotky v omyl, když jí zatajil, že příslušná částka kupní ceny nepůjde na její účet, ale na předem do smlouvy záměrně uvedený účet jí neznámé osoby. Není pochyb o tom, že pokud by poškozené tato skutečnost byla předem známa, smlouvu by nepodepsala. Došlo tak ke způsobení značné škody na majetku poškozené ve smyslu §138 tr. zákoníku.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani námitky obviněného týkající se údajné nepřiměřenosti uloženého trestu. K tomu je třeba zdůraznit, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci nejedná, proto ani v tomto směru nelze argumentaci obviněného přisvědčit.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Žádné pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o trestu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu