ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.765.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 765/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 dovolání obviněného I. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 4 To 304/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 171/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 4 T 171/2013, byl obviněný I. L. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
v průběhu měsíce března roku 2011 v K., okres B., přislíbil M. B. jako majetkové vypořádání jejich společného soužití převést do konce června 2011 za částku 900.000,- Kč jeho bytovou jednotku v bytovém domě, zapsanou na listu vlastnictví pro katastrální území K. – H. P., poté, co mu M. B. převedla ze svého bankovního účtu na jeho bankovní účet dne 1. 4. 2011 částku 200.000 Kč, dne 18. 4. 2011 částku 200.000 Kč a dne 24. 5. 2011 částku 500.000 Kč, pod různými záminkami a po opakovaných urgencích na M. B. byt nepřevedl, ačkoli již 20. 4. 2011 ze svého účtu vybral částku 391.000 Kč, přičemž v lednu roku 2012 opět M. B. slíbil, že již na ni nebo její dceru předmětný byt převede, pokud mu však do 12. 1. 2012 doplatí ještě 350.000 Kč, ačkoli M. B. dne 12. 1. 2012 na pobočce ČSOB, a. s., v K., na ulici Ř. o. ze svého účtu vybrala částku 350.000 Kč a tuto I. L. předala, v dohodnuté lhůtě jednoho měsíce byt nepřevedl, přičemž dne 16. 2. 2012 M. B. zaslal SMS zprávu: „Holka, holka. Ty se nikdy neponaučíš! Neznáš mě? Jestli ti je nedám dobrovolně, tak ti je nedám vůbec! Takže žádné vyhrožování.“, na základě níž M. B. dne 22. 2. 2012 podala trestní oznámení, poté, co výmluvami a sliby přiměl M. B. dne 14. 3. 2012 podepsat prohlášení, že mezi nimi nejsou žádné závazky, a policejnímu orgánu dne 19. 3. 2012 vypovědět, že došlo k zaplacení celé dlužné částky, ačkoli k žádnému plnění nedošlo, v červenci roku 2012 pod záminkou, že na svůj byt má jiného kupce, který mu za něj nabízí částku 1.600.000 Kč, požádal M. B. o doplatek k původnímu plnění ve výši 250.000 Kč s tím, že již bez jakýchkoli problémů byt na ni nebo její dceru převede, ačkoli M. B. dne 26. 7. 2012 opět ze svého bankovního účtu na jeho bankovní účet převedla částku 250.000 Kč jako doplatek k původnímu plnění, byt do dnešního dne nepřevedl, přičemž M. B. sdělil, že již má na byt kupce, kterému ho prodá s větším ziskem, a na její telefonické urgence reagoval SMS zprávou: „Ještě jedinkrát napíšeš …, tak ti přísahám, že to pro tebe opravdu nedopadne dobře. Slyšíš, stačí jen jednou.“, tímto jednáním způsobil M. B. celkovou škodu ve výši 1.500.000 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. B. částku 1.500.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 4 T 171/2013, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě projednal ve veřejném zasedání dne 18. 12. 2014, a usnesením z téhož data sp. zn. 4 To 304/2014, je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 4 To 304/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V rámci uplatněných dovolacích námitek uvedl, že skutková zjištění, jak je vyhodnotil nalézací soud a převzal odvolací soud, nejsou přesná, neboť mezi ním a poškozenou M. B. nešlo o převod bytu jako majetkového vyrovnání jejich společného soužití, nýbrž o zamýšlený prodej bytu iniciovaný poškozenou. Neshodli se pouze na kupní ceně, kdy obviněný požadoval vyšší částku 1.500.000 Kč, poškozená naopak tvrdila, že dohodnutá cena činila 900.000 Kč. Obviněný vytýká nalézacímu soudu, že nehodnotil v jaké hladině se pohybovaly v kritické době a v daném místě ceny bytů. Obviněný nepopírá převzetí částek specifikovaných ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně s tím, že ohledně peněz přebíraných v hotovosti nebylo vyhotoveno žádné potvrzení z toho důvodu, že si s poškozenou věřili. Rovněž nesouhlasil s hodnocením SMS zpráv, které proběhly mezi ním a poškozenou. Poškozenou má za osobu krajně nevěrohodnou, neboť podala a následně odvolala trestní oznámení, potažmo podepsala a následně vyvrátila tzv. čestné prohlášení ve vztahu k vypořádání vzájemných pohledávek a závazků. Z tohoto důvodu mělo být podle jeho názoru provedeno další dokazování, např. výslechem svědka či grafologickým zkoumáním. Obviněný má za to, že celá věc měla být řešena v civilním řízení, nikoli prostředky trestního práva. Skutek považuje za nesprávně právně posouzený, neboť jde o občanskoprávní vztah, který měl být řešen jako spor o plnění ze závazku. Dodal, že v situaci, kdy převod bytu navrhla sama poškozená, nelze dovozovat jeho podvodný úmysl.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a sám ho předmětné obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Většinu obviněným uplatněných námitek je třeba považovat za námitky skutkové či procesní, které pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit. Navíc většinu dovolacích námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, soudy obou stupňů se jimi zabývaly a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Jedinou námitkou, která by se dle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dala podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tvrzení, že skutek má charakter občanskoprávního vztahu a měl být řešen jako spor o plnění ze závazku. K tomu však uvedl, že jde o námitku neopodstatněnou, neboť ve věci nebyly dány žádné specifické okolnosti, které by mohly odůvodnit nedosažení dolní hranice trestnosti činu, navíc za situace, kdy obviněný svým jednáním naplnil dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu posuzovaného zločinu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Předně je třeba zdůraznit, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc obviněný většinou svých dovolacích námitek nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky, kterými vysvětluje, z jakého důvodu a za jakých okolností mělo dojít k převodu příslušného bytu na poškozenou, námitky, kterými vyjadřuje nesouhlas s hodnocením SMS zpráv a kterými navrhuje provádění dalšího dokazování, a dále námitky ohledně údajné nevěrohodnosti poškozené je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů co do jejich věrohodnosti či průkaznosti. Je třeba konstatovat, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na základě zjištěných skutkových okolností není pochyb o tom, že poškozená obviněnému postupně uhradila částku 1.500.000 Kč, aby tak získala do svého vlastnictví byt, ve kterém žila společně s obviněným až do jejich rozchodu a který společně vybavovali. Obviněný se záměrem získat peněžní prostředky od poškozené předstíral okolnost, že vyhoví jejímu zájmu daný byt získat za úhradu částky 1.500.000 Kč, avšak žádné kroky k tomuto cíli neučinil. Od samého počátku neměl v úmyslu dohodu s poškozenou dodržet, o čemž svědčí nejen jeho dispozice se zaslanými finančními prostředky pro vlastní potřebu, aniž by je použil na doplacení hypotéky, ale i další důkazy, zejména SMS zprávy, které poškozené posílal a z nichž jednoznačně plyne, že nikdy neměl v úmyslu na ni předmětný byt převést. Podstata přisuzovaného skutku tak spočívala v podvodném jednání obviněného, které se zakládalo na uvedení poškozené v omyl tím, že obviněný předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci.
Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů uvěřily výpovědi poškozené a proč naopak výpověď obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, přičemž Nejvyšší soud se s jejich názorem ztotožnil.
Jedinou námitkou, kterou je možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je námitka, že daný skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť věc měla být řešena v civilním řízení, nikoliv prostředky trestního práva. Dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).
V případě projednávané věci a s ohledem na výše uvedené skutečnosti nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Naopak podle názoru Nejvyššího soudu okolnosti spáchání posuzovaného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů (tím spíše, když obviněný svým jednáním naplnil dokonce kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podvodu), kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. V situaci, kdy obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, není pochyb o tom, že jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadeným rozhodnutím správně a zcela v souladu se zákonem učiněno.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný I. L. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o trestu.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného I. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu