ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.787.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 787/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 dovolání obviněného Z. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 3 To 336/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 230/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 4 T 230/2013, byl obviněný Z. K. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 24. 7. 2013 v 08.15 hod. v K., Č. a., na stavební parcele, záměrně pomocí bouracího kladiva, které si na místo přivezl, provrtal na dvou stěnách otvory o rozměrech cca 0,7 x 0,4 m do zateplené fasády hospodářské budovy a takto způsobil majiteli budovy firmě M. F. – FIROS, se sídlem 1. května 556/1, 742 21 Kopřivnice, IČ: 18979408, škodu v částce nejméně včetně daně z přidané hodnoty 47.916,- Kč.
Za to byl odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému M. F. částku 47.916,- Kč, přičemž týž poškozený byl podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 4 T 230/2013, podali obviněný i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 3 To 336/2014, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. 3 To 336/2014, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že již v odvolání argumentoval pochybnostmi ve vztahu ke skutečné výši škody coby pojmového znaku dané skutkové podstaty a navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku na její určení, k čemuž však odvolací soud nepřistoupil. Proto mu nezbylo, než nechat ve věci vypracovat vlastní revizní znalecký posudek, který vypracoval znalec Ing. Zbyněk Dumal. Tento znalec dospěl k závěru, že cena prací, které by vedly k uvedení fasády do původního stavu, by činila 3.971,- Kč. Dle dovolatele za situace, kdy závěry vypracovaných znaleckých posudků jsou různé a jsou tak důvodné pochybnosti o výši škody, nelze s jistotou stanovit, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto přečinu. Je přesvědčen, že znalecký posudek Ing. Bartoně trpí řadou nesprávností. Poukázal na znalcovu výchozí informaci, že konstrukční skladba stěny obvodového pláště budovy je tvořena zateplovacím systémem firmy Weber–Terranova a že s přihlédnutím k odbornému technologickému postupu při jeho aplikaci se náklady na uvedení v předešlý stav pohybují v celkové částce 38.516,35 Kč. Tento odborný závěr dovolatel zpochybnil výhradou, že znalcem uváděný technický poradce na místě nebyl, skladbu stěny obvodového pláště zateplení neviděl a k použití zateplovacího systému se vyjádřil pouze na podkladě předložených fotografií. Soudům v této souvislosti vytýká, že vzhledem k takové kvalitě podkladů znalcova výstupu nepředvolaly jako svědka obchodně – technického poradce téže firmy R. V., který naopak na místě činu byl, přičemž jeho tam učiněná zjištění o skutečné skladbě izolačních materiálů a technologií, podle jeho názoru v daném případě nenasvědčují, že šlo o systémové řešení dodavatele systému Saint – Gobain Construktion Produkt CZ, a. s., neboť nalepení izolantu PU pěnou bylo v rozporu s předepsaným technologickým postupem montáže. Dále obviněný uvedl, že rozhodující soudy bez toho, aniž by zkoumaly, zda poškozený je či není plátcem DPH, započítaly DPH do celkové výše škody. Za vadu považuje i to, že nebyla vypracována chemická analýza z odebraných vzorků ve vztahu k zjištění použitého zateplovacího systému. Rovněž nebyli vyslechnuti svědci, kteří by se k tomu mohli odborně vyjádřit, čímž došlo k významnému zkrácení jeho práva na řádnou obhajobu a spravedlivý proces. Dovolatel připustil, že sice jednal unáhleně, neracionálně a nešťastně, ale že nebyl veden úmyslem způsobit poškozenému škodu, nýbrž chtěl pouze zjistit tloušťku provedeného zateplení budovy. Má proto za to, že v jeho jednání absentuje subjektivní stránka příslušného přečinu, úmyslné zavinění. Za nesprávný považuje i výrok o náhradě škody, neboť z revizního znaleckého posudku je zřejmé, že škodu v soudem zjištěné výši poškozenému nezpůsobil.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl v intencích podaného dovolání a současně ve smyslu §265o odst. 1 tr. řádu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí ve vztahu k výroku o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 6. 2014, č. j. 4 T 230/2013 – 139.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. Ve vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky, kterými obviněný hodnotí výsledky dokazování, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za právně relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je dle jejího názoru možno považovat pouze výhrady proti nesprávnému stanovení výše způsobené škody z hlediska pravidel hmotného práva stanovených v §137 tr. zákoníku. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství však dospěla k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné s tím, že o připuštění dovolatelem namítané možnosti, že by výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, byla odlišná oproti přisouzené částce 47.916 Kč, nelze reálně uvažovat. K námitce, že soudy nezkoumaly, zda je poškozený plátcem DPH, státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný přehlédl, že při uvedení poškozené věci v předešlý stav ponese DPH konečný spotřebitel (poškozený), a to v ceně, kterou bude muset zaplatit za poskytnutí služby včetně dodaného materiálu tomu plátci DPH, který takové zdanitelné plnění ve smyslu §2 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, provede. K výtce dovolatele, že odvolací soud náležitě nezdůvodnil, proč by provedené opravy navržené Ing. S. neměly znamenat uvedení věci do původního stavu, státní zástupkyně uvedla, že tuto otázku vyřešil již soud prvního stupně. Věcný a řešené problematice zcela adekvátní způsob odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí uplatněných důkazních návrhů obhajoby tak podle jejího mínění zcela vylučuje takovou možnost zásahu do dovolatelova práva na spravedlivý proces, která by byla založena na fenoménu tzv. opomenutých důkazů. Dodala, že pokud dovolatel k rozhodnutí o náhradě škody v závěru svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že poškozený si část svého adhezního nároku započetl jednostranným zápočtem ze dne 6. 12. 2014 a zbytek pohledávky ve výši 30.001 Kč po něm požaduje a hrozí tak exekuční způsob jejího vymáhání, pak takovým způsobem poukázal na změnu aktuální výše jeho platební povinnosti vůči poškozenému, která nastala až v době po právní moci adhezního výroku. Tato skutečnost může být proto zohledněna pouze v rámci exekučního řízení.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřila rovněž souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že v části dovolání obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky týkající se zpochybňování závěrů rozhodujících soudů ohledně hodnocení objektivity odborného vyjádření Ing. S. a stejně tak tvrzení obviněného, že daný trestný čin nespáchal, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že v tomto směru se obviněný pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani odkaz obviněného na závěry revizního znaleckého posudku Ing. Zbyňka Dumala, neboť tento byl vypracován až dne 21. 11. 2014, tj. až po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska stávajícího trestního řízení je proto zcela irelevantní. Pro úplnost je třeba připustit, že zmíněný revizní znalecký posudek znalce Ing. Zbyňka Dumala by mohl pouze zakládat důvod k uplatnění návrhu na povolení obnovy řízení coby nově předkládaný důkaz soudu dříve neznámý ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, který by mohl přivodit jiné rozhodnutí o dovolatelově vině.
Za právně relevantní z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutno považovat pouze námitky obviněného týkající se nesprávného stanovení výše způsobené škody ze strany znalce Ing. Miroslava Bartoně z důvodu nedodržení pravidel ustanovení §137 tr. zákoníku a neexistence znaku skutkové podstaty přisouzeného přečinu, jímž je úmyslné zavinění. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Podle ustanovení §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny,
za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.
Přečinu poškození cizí věci se podle §228 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Při určování výše škody na věci se přitom postupuje podle obecných směrnic uvedených v ustanovení §137 tr. zákoníku. Rozhodující okolností, podle kterého ze tří kritérií obsažených v §137 tr. zákoníku bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození cizí věci je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu, obvykle prodává. Jestliže je poškozena věc, která není samostatná, ale tvoří součást určitého zařízení ve smyslu nějakého funkčního celku, jenž ztratí svou funkčnost právě v důsledku poškození takové věci, je třeba při stanovení výše škody ve smyslu §137 tr. zákoníku vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení celého zařízení v předešlý stav (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2289 s.).
V nyní posuzované trestní věci došlo k provrtání zateplené fasády hospodářské budovy. Je tak mimo pochybnost, že při aplikaci ustanovení §137 tr. zákoníku bylo třeba zjistit účelně vynaložené náklady na uvedení poškozené nemovitosti do stavu, v jakém se nacházela před poškozením.
Obviněný v této souvislosti zpochybnil znalecký posudek znalce Ing. Miroslava Bartoně s tím, že znalcem uváděný technický poradce na místě nebyl, skladbu stěny obvodového pláště zateplení neviděl a k použití zateplovacího systému se vyjádřil pouze na podkladě fotografií. Dle něj měl být k hlavnímu líčení předvolán jako svědek obchodně – technický poradce firmy Weber - Terranova R. V., který na dotčeném místě byl a podle kterého se v daném případě nejednalo o systémové řešení dodavatele systému Saint – Gobain Construktion Produkt CZ, a. s., neboť nalepení izolantu PU pěnou bylo v rozporu s předepsaným technologickým postupem.
Znalec Ing. Miroslav Bartoň byl u hlavního líčení konaného dne 9. 6. 2014 k závěrům svého znaleckého zkoumání podrobně vyslechnut a z jeho výpovědi vyplynulo, že i kdyby při provedení opravy fasády byly použity jiné materiály či postupy jiných dodavatelů, než firmy Weber - Terranova, tak vzhledem k jejich obdobným požadavkům na povahu materiálů a aplikovaných postupů při zhotovení fasád by cena byla obdobná jako ta, ke které dospěl při zpracování posudku on. Ke zjištění technického poradce firmy Weber - Terranova R. V. pak uvedl, že způsob, jakým bylo kotvení polystyrenových desek provedeno, tzn. jejich ukotvení ke stěně prostřednictvím montážní PU pěny, nemá žádný vliv na rozsah a způsob opravy, kterým tato měla být provedena. Znalec se zabýval i cenovou problematikou dostupných zateplovacích materiálů a způsobů jejich použití a i s přihlédnutím k těmto skutečnostem na svém stanovisku ohledně výše nákladů na provedení předmětné opravy setrval.
Dle názoru Nejvyššího soudu není proto pochyb o tom, že výše škody byla objektivně prokázána v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku. Je třeba dodat, že znalecké závěry Ing. Miroslava Bartoně se navíc v podstatě shodují se znaleckými závěry znalce Ing. Smelíka, naproti tomu Ing. S. popsal ve svém odborném vyjádření způsob opravy jen v lokálním rozsahu, což by sice náklady na opravu snižovalo, ale taková oprava by neznamenala uvedení fasády do původního stavu, tj. do stavu, jak vypadala před vznikem škody. Již nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je možno v tomto směru v plném rozsahu odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč považoval odborné vyjádření Ing. S. za účelově vypracované a stejně tak se vyjádřil k návrhu obviněného na provedení výslechů svědků Ing. S. a R. V., které vyhodnotil jako nadbytečné. Je tak zřejmé, že dané důkazy nelze označit jako opomenuté.
Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud má na základě provedeného dokazování za zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť rozhodující soudy se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jejich viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je plně v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ve vztahu k rozsahu dokazování ztotožnil.
K námitce dovolatele, že soudy nezkoumaly, zda je poškozený plátcem DPH, je třeba konstatovat, že při uvedení věci v předešlý stav platí DPH konečný spotřebitel, tj. v daném případě poškozený. Příslušné soudy tak postupovaly zcela správně, když ve výši způsobené škody zohlednily 21 % sazbu ze základu daně. Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že pokud se odvíjí určení výše škody od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě trestného činu prodává (§89 odst. 12 věta první trestního zák.), pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 152/2003).
Obviněný v dovolání brojí také proti výroku o náhradě škody s tím, že z revizního znaleckého posudku je zřejmé, že škoda v částce 47.916,- Kč poškozenému způsobena nebyla a že si poškozený část svého adhezního nároku započetl jednostranným zápočtem ze dne 6. 12. 2014 a zbytek pohledávky ve výši 30.001,- Kč po něm požaduje a hrozí tak exekuční způsob jejího vymáhání. Je třeba zdůraznit, že nejde-li o situaci, kdy výrok o náhradě škody nemůže obstát již proto, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o náhradě škody napadat s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v souladu s hmotně právní povahou tohoto dovolacího důvodu musí dovolatel namítat porušení hmotného práva, např. nesprávnou aplikaci toho hmotně právního předpisu, který soud na otázku náhrady škody aplikoval. V posuzovaném případě však obviněný proti výroku o náhradě škody nenamítal nic, co by korespondovalo se zmíněným dovolacím důvodem. K poukazu obviněného na změnu jeho výše pohledávky vůči poškozenému lze jen doplnit, že se jedná o změnu, která nastala až poté, co odsuzující rozsudek včetně výroku o náhradě škody nabyl právní moci. Tato skutečnost tak z hlediska nyní posuzované věci nemá žádnou právní relevanci a může být zohledněna pouze v rámci exekučního řízení.
Ve vztahu k formě zavinění provedl soud prvního stupně potřebné důkazy, na jejichž základě dospěl k přesvědčivému závěru, že ze strany obviněného šlo o jednání v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný měl představu o způsobu a míře ohrožení zákonem chráněného zájmu na ochraně cizích věcí v osobním vlastnictví jiné osoby, a tento zájem způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit chtěl. Subjektivní stránkou přečinu se vzhledem k charakteru odvolacího důvodu podrobně zabýval i soud druhého stupně, na jehož odmítavé stanovisko k avizovanému nedbalostnímu zavinění nutno pro jeho správnost plně odkázat.
Ze všech výše rozvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Správnými byly shledány i výroky o trestu a o náhradě škody.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného Z. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu