ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.79.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 79/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2015 dovolání obviněné T. O. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 9 To 97/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 177/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 T 177/2012, byla obviněná T. O. T. uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že
1. společně s obžalovanou T. T. N. a T. L. C. H., jejíž věc byla z důvodu §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu odložena, a dalšími dosud neustanovenými osobami, po předchozí dohodě, dne 21 . 8. 2011 v době nejméně od 14.00 hodin do 16.30 hodin v M., okr. B.-v., odcizily z prodejny N. Y. v O. O. nezjištěné množství textilního zboží nezjištěného druhu, a to tak, že z oděvů odstranily bezpečností prvky a pronesly je v igelitové tašce s logem Hervis sport a C&A Móda bez zaplacení z prodejny, čímž společnosti New Yorker CZ, s. r. o., Filiálka 824, Olympia centrum Brno, U dálnice 777, 664 42 Modřice, IČ: 25318381, způsobily škodu odcizením v nezjištěné výši,
2. společně s T. L. C. H., jejíž věc byla z důvodu §172 odst. 2 písm. a) tr. řádu odložena, a dalšími dosud nezjištěnými osobami, po předchozí dohodě, dne 29. 8. 2011 v době nejméně od 15.39 hodin do 16.06 hodin na témže místě, odcizily z prodejny N. Y. v O. O. 3 dámské koženkové bundy béžové barvy velikosti S, M a XS, zn. FB, dámskou bundu zn. Amisu, dámskou bundu zn. FB, 2 dámské bundy zn. Amisu, tak, že z oděvů odstranily bezpečností prvky a pronesly je v igelitové tašce s logem Hervis sport bez zaplacení z prodejny, čímž společnosti New Yorker CZ, s. r. o., Filiálka 824, Olympia centrum Brno, U dálnice 777, 664 42 Modřice, IČ: 25318381, způsobily škodu odcizením ve výši 10.500,- Kč.
Za to byla obviněná T. O. T. odsouzena podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 T 177/2012, podala obviněná T. O. T. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 9 To 97/2014 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 9 To 97/2014, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uvedla, že odvolací soud porušil ustanovení §233 odst. 1, 2 tr. řádu a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť konal veřejné zasedání dne 5. 6. 2014 v její nepřítomnosti přesto, že se dne 3. 6. 2014 omluvila ze zdravotních důvodů a požádala o odročení veřejného zasedání na pozdější termín. Přitom výslovně žádala, aby se mohla veřejného zasedání osobně zúčastnit.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatelka argumentovala názorem, že na základě provedeného dokazování nelze bez důvodných pochybností dojít k závěru o její vině. Z výpovědí svědků H. a M. ani z příslušných kamerových záznamů údajně nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že by se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu. Nesouhlasí také s tím, že se soud prvního stupně dotazoval při hlavním líčení svědka H. na to, zda ji poznává. Nesprávnost tohoto postupu spatřuje v tom, že nebyly splněny podmínky rekognice dle §104b tr. řádu.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dle jeho mínění krajský soud nepochybil, když konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné, neboť není povinností soudu vyhovět jakékoliv omluvě a žádosti o odročení nařízeného veřejného zasedání. Omluva musí být řádná, včasná a její důvody musí být takové povahy, že je lze akceptovat, přičemž zároveň musí objektivně bránit v účasti na veřejném zasedání. Tak tomu však v dané věci nebylo. Ostatními námitkami se podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněná pouze domáhá, aby výpovědi svědků a kamerové záznamy byly hodnoceny jiným způsobem, než který zvolily rozhodující soudy. Takové námitky jsou však z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zcela irelevantní.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil rovněž souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu a v souladu s §265d odst. 2 tr. řádu, přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. řádu zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Námitka obviněné, že odvolací soud konal veřejné zasedání dne 5. 6. 2014 v její nepřítomnosti přesto, že se dne 3. 6. 2014 omluvila ze zdravotních důvodů a požádala o odročení jednání na pozdější termín s tím, že se chce veřejného zasedání osobně zúčastnit, je tak námitkou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu právně relevantní, avšak Nejvyšší soud shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, tzn., že hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou tak rigorózně vymezeny. To je zřejmé již z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. řádu. Otázku přítomnosti osob upravuje zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu je prakticky jediným ustanovením trestního řádu, z něhož vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná.
Obviněná T. O. T. však dne 5. 6. 2014, tj. v době konání veřejného zasedání v posuzované věci, nebyla ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody a o konání veřejného zasedání byla řádně a včas vyrozuměna ve smyslu ustanovení §233 odst. 1, 2 tr. řádu. V tomto smyslu tak nedošlo k porušení žádného ze shora citovaných ustanovení trestního řádu.
Pokud obviněná namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani v tomto směru jí nelze přisvědčit, neboť právo na přítomnost při projednání věci má také své limity, resp. povinností soudu není vyhovět jakékoliv omluvě či žádosti o odročení nařízeného veřejného zasedání.
Obecně je s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Takovými důvody mohou být zdravotní problémy obviněného, kvůli nimž není schopen se dostavit k veřejnému zasedání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05). Onemocnění obviněného nebo potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti obviněného samo o sobě ale ještě nemusí být dostatečnou omluvou jeho neúčasti u veřejného zasedání, resp. důvodem k odročení veřejného zasedání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05).
Z předmětného trestního spisu vyplývá, že obviněná T. O. T. byla ze strany odvolacího soudu předvolána k veřejnému zasedání na den 5. 6. 2014, ale podáním ze dne 3. 6. 2014 (podáno na poštu dne 4. 6. 2014) se z něj omluvila ze zdravotních důvodů s tím, že trvá na své osobní účasti u veřejného zasedání. K omluvě přiložila lékařskou zprávu MUDr. M. K. ze dne 27. 5. 2014, dle které je u ní nutný domácí režim.
Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím shledal, že takový důvod neúčasti obviněné na veřejném zasedání odvolacího soudu nelze akceptovat, neboť ze dvou jednořádkových, nadto identických lékařských zpráv založených ve spise nevyplývá žádná konkrétní skutečnost, která by obviněné objektivně bránila zúčastnit se veřejného zasedání. Lékařem doporučený „domácí režim“ za takovou okolnost dle přesvědčení Nejvyššího soudu bez dalšího považovat nelze. Odvolací soud proto rozhodl o odvolání obviněné v její nepřítomnosti v souladu se zákonem.
Dalším v dovolání uplatněným dovolacím důvodem je důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud předně zjistil, že námitky uváděné obviněnou v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Obviněná navíc pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadila námitky čistě skutkového charakteru, kterými ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jedná se o námitky, že ze svědeckých výpovědí svědků H. a M. ani z příslušných kamerových záznamů nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že by se dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu, a dále že v průběhu řízení nebyla provedena rekognice dle §104b tr. řádu a že tento úkon nelze nahrazovat identifikací na základě kamerového záznamu z prodejny poškozené společnosti. Je třeba konstatovat, že obviněná se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
Obviněná byla ze spáchání posuzované trestné činnosti usvědčena nejen obsahem svědeckých výpovědí svědků M. H. a V. M., ale její jednání je patrno zejména z obsahu záznamů kamerového systému umístěného v různých částech příslušné prodejny a na dalších místech obchodního centra O.
Rozhodující soudy nižších stupňů, s nimiž se Nejvyšší soud plně ztotožnil, v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů považovaly výpovědi jmenovaných svědků za věrohodné a proč naopak výpověď obviněné vyhodnotily jako nevěrohodnou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
Pokud obviněná namítá, že soud prvního stupně se u hlavního líčení dotazoval svědka M. H., zda ji poznává, přičemž nesprávnost tohoto postupu spatřuje v tom, že nebyly splněny podmínky rekognice podle §104b tr. řádu, k tomu je třeba uvést, že otázku položenou u hlavního líčení v rámci výslechu svědka ve smyslu ustanovení §101 a násl. tr. řádu, zda svědek poznává či nepoznává určitou osobu (obviněnou), nelze považovat za otázku sugestivní ani kapciózní, proto proti takové otázce nelze nic namítat. V této souvislosti je třeba hodnotit jako zcela irelevantní výtky obviněné, že nebyla dodržena ustanovení týkající se provádění rekognice dle §104b tr. řádu, neboť se nejednalo o rekognici, ale o výslech svědka u hlavního líčení (§101 a násl. tr. řádu).
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněnou uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu a stojí mimo jejich rámec. Obviněná na jedné straně deklarovala zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnila námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají.
Je tak možno shrnout, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněná svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud dává proto za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněné T. O. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. února 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná