ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.836.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 836/2015-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2015 o dovolání obviněné K. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 1 To 6/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. K. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 11. 2014 sp. zn. 28 T 16/2014 uznal obviněnou K. K. vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že dne 16. 10. 2013 v době od 02:00 hodin do 02:13 hodin v Š. v bytě nacházejícím se v domě na ulici J. pod vlivem alkoholických nápojů po předchozím slovním konfliktu se svým tehdejším přítelem - poškozeným J. K., kterého poslala ven hledat svoji ztracenou kabelku s doklady a finanční hotovostí, což on odmítl, došla k příborníku, z něho vytáhla kuchyňský nůž o délce čepele 19 cm, následně přistoupila k poškozenému a bodla jej nožem do levé části přední stěny hrudníku, v důsledku čehož poškozený utrpěl svisle shora dolů probíhající bodnořeznou ránu hrudníku začínající defektem kůže délky 2 cm umístěným ve 4. mezižebří zhruba v linii levé střední kličkové čáry s bodným kanálem o délce zhruba 4 až 4,5 cm probíhajícím podkožím, velkým prsním a mezižeberními svaly přes pohrudnici do dutiny hrudní, kde bodný kanál končí, dále u něj došlo k proniknutí malého množství krve do dutiny hrudní a průniku vzduchu ze zevního prostředí do dutiny hrudní, kdy se jednalo o zranění bezprostředně ohrožující život poškozeného, kvůli kterému mu musela být poskytnuta akutní lékařská péče, a v době od 16. 10. 2013 do 22. 10. 2013 byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici v Olomouci, přičemž v důsledku útoku obviněné bezprostředně hrozilo poranění životně důležitých orgánů, a to především srdce, které by mělo za následek smrt poškozeného, čehož si obviněná s ohledem na použitou zbraň, razanci útoku a tělesnou krajinu, vůči které bodnutí nože směřovalo, musela být vědoma, a pro případ, že takový následek způsobí, s tím byla srozuměna .
Za to jí byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jí byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to zajištěného kuchyňského nože s tmavou rukojetí s délkou čepele 19 cm. V souladu s §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Ostrava - Vítkovice, Jeremenkova 11, IČ 47672234, částku ve výši 90.145,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, jež Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 1 To 6/2015 podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení napadla obviněná prostřednictvím svého obhájce dovoláním s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod něj podřadila obecné námitky vůči hodnocení protiprávního jednání, konkrétně ohledně porušení právní povinnosti, zavinění a posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Dále proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení spočívajícímu v nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
V odůvodnění dovolání se nejprve nachází teoretický úvod k subjektivní stránce trestného činu vraždy, a posléze se v něm konkrétně argumentuje tím, že soud prvního stupně spolehlivě nezjistil eventuální pohnutku obviněné. Motiv k vražednému útoku na poškozeného spatřoval pouze v hypotetické rovině, tedy ze způsobu útoku vedeného za použití nože do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány, z čehož soud dovodil, že obviněná jednala se znalostí všech rozhodných skutečností, neboť si musela být vědoma povahy použité zbraně a toho, že bodnutí směřovalo vůči hrudníku poškozeného, tedy musela být srozuměna se způsobením smrtelného následku. Podle dovolatelky zjišťování pohnutky, ať je či není znakem skutkové podstaty daného trestného činu, je třeba věnovat stejnou pozornost jako zjišťování všech jiných rozhodných skutečností, neboť ji nestačí dovodit toliko z povahy činu. Soud prvního stupně přikládal zásadní význam zjištěným okolnostem objektivní povahy (způsob provedení činu, intenzita útoku a oblast, kam směřoval útok nožem k tělu poškozeného). Nejvyšší soud s poukazem na judikaturu Ústavního soudu (viz sp. zn. III. ÚS 681/2006 a IV. ÚS 433/02) opakovaně dospěl k závěru, že eventuální úmysl nelze automaticky presumovat jen na základě objektivně zjistitelných okolností útoku. Srozumění pachatele s usmrcením poškozeného lze dovozovat jen ve spojení okolností objektivních a zároveň okolností subjektivní povahy, tedy pohnutkou a osobními vlastnostmi pachatele. Zahrnuje-li představová složka úmyslu (přímého i nepřímého) vědomí rozhodných skutečností alespoň jako možných, pak jeho volní složka musí zahrnovat vůli vykonat je vlastním jednáním, tudíž i eventuální úmysl musí vždy obsahovat prvek vůle. Dovolatelka v této souvislosti konstatovala, že již před soudem prvního stupně poukazovala na identický případ bodnutí nožem vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 116/2014, posouzený mírněji jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovolatelka má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť napadené usnesení trpí deficitem předvídatelnosti rozhodování. Ústavní soud ve svém rozhodování zdůrazňuje postulát legitimního očekávání, podle něhož lze předpokládat, že jednotlivé případy budou posouzeny obdobně jako jiné srovnatelné případy, tedy nesmějí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup, a že k tzv. překvapivým rozhodnutím musí být přistupováno zvláštním způsobem (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4809/12 a I. ÚS 1312/11). Soudy rovněž nedodržely zákonnou podmínku, že závěr o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty nemůže představovat argumentaci, která by se blížila konstatování údajné notoriky , nýbrž musí předestřít logické vysvětlení popisující konkrétní důkaz se závěry o naplnění konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Nejvyšší soud může v dovolání přezkoumat skutková zjištění, za předpokladu, že skutková zjištění a právní závěry jsou v přímém rozporu s důkazní realitou tak, že zakládají pochybnost o dodržení práva na spravedlivý proces, což je podle názoru obviněné právě případ rozhodnutí nyní napadených obviněnou.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k v návaznosti na ustanovení §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zruší a obviněnou zprostí obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné po rekapitulaci jejích dovolacích námitek konstatoval, že své výhrady ke skutkovým zjištěním, které mají být v přímém rozporu s důkazní realitou, zaměřila k provádění důkazů soudem prvního či druhého stupně, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, tedy uplatnila ryze námitky procesního charakteru, které ani blíže nepodepřela adresnými výhradami, z nichž by snad bylo možné usuzovat na existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Státní zástupce tzv. extrémní nesoulad v posuzovaném případě neshledal. Obviněná již svůj řádný opravný prostředek zaměřila na tvrzení o nesprávném vyhodnocení provedených důkazů a nesprávném posouzení činu, kdy odvolací soud se touto otázkou podrobněji zabýval, přesvědčivě a přiléhavě ji vyložil. Hodnocení důkazů učiněné zejména na straně čtyři až pět odůvodnění rozsudku vyjadřuje vnitřní přesvědčení soudu založené na uvážení důkazů v jejich souhrnu i jednotlivostech.
Deficit předvídatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v odlišné kvalifikaci obdobné trestné činnosti, a to mírnějšího posouzení činu Okresním soudem v Olomouci v trestní kauze vedené pod sp. zn. 5 T 116/2014 jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku obviněná nepodložila konkrétními skutkovými okolnostmi, které by bylo možné poměřit s nyní posuzovanou věcí, tedy zda jsou či nejsou skutkově totožné případy rozhodovány rozdílně. Zmiňované rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci (nikoli označené bezezbytku) ani není zařazeno v databázi judikátů běžně používaného právního informačního systému. Soudy obou stupňů podle státního zástupce přesvědčivě vyložily, proč bylo jednání obviněné Kamily Kalašové kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli jako jiný trestný čin proti životu a zdraví.
Nesprávné právní posouzení skutku obviněná vztáhla na otázku protiprávního jednání (neboli porušení právní povinnosti), zavinění a příčinné souvislosti, avšak dva z těchto okruhů nijak nerozvedla s tím, že konkrétními výhradami napadla pouze zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu s důrazem na význam pohnutky a osobních vlastností pachatele, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak státní zástupce je považuje za zjevně neopodstatněné.
U pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku není pohnutka, tj. vnitřní podnět, který vedl k rozhodnutí spáchat trestný čin, znakem základní skutkové podstaty. Při zjišťování zavinění je namístě vycházet také z pohnutky, respektive motivu, jakým byl útok veden, stejně jako z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné, apod. (srov. např. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Tvrzení obviněné, že soud nezohlednil význam pohnutky v souvislosti s tím, zda jako pachatelka jednala v nepřímém (eventuálním) úmyslu zavraždit poškozeného státní zástupce považuje za nepřiléhavé. Pohnutkou jednání obviněné bylo odmítnutí požadavku ze strany poškozeného jít v noci hledat kabelku, kterou měla venku ztratit cestou z pohostinského zařízení, což u ní vyvolalo projev zlostné reakce a v afektivním stavu bodla poškozeného nožem, který byl umocněn předchozím dlouhodobě konfliktním partnerským soužitím mezi nimi. Soud prvního, resp. druhého stupně vycházel i z takové okolnosti. Na zavinění ve formě nepřímého úmyslu lze usuzovat rovněž z osobních vlastností obviněné jako pachatelky trestného činu, tj. sklony k silovému a agresivnímu sebeprosazení, bezprostřední uspokojování svých potřeb a k nezdrženlivému abusu alkoholu, respektive počínajícího návyku. V tomto směru lze odkázat na závěry znaleckého posudku z oborů psychiatrie a klinické psychologie zpracovaného k osobě obviněné, z nichž oba soudy nižších stupňů vycházely. Soudy rovněž zohlednily okolnosti činu objektivní povahy (směr útoku obviněné na srdeční krajinu poškozeného, kde je umístěno srdce jako životně důležitý orgán, druh vraždného nástroje, délku čepele a intenzita útoku), když pouze náhodou nedošlo k dokonání trestného činu vraždy. Právní kvalifikace činu byla náležitě posouzena za situace, kdy chybělo její doznání, prostřednictvím shora uvedených okolností objektivní povahy, jakož i subjektivní povahy (pohnutky, osobních vlastností) ve shodě s ustálenou právní praxí.
Státní zástupce proto navrhl odmítnout dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněné proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 1 To 6/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. užitý obviněnou lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Po seznámení se s obsahem ve věci vydaných rozhodnutí lze konstatovat, že obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje mj. i námitky, které již uplatnila v odvolání a s nimiž se oba soudy nižších stupňů patřičně vypořádaly již v předcházejícím řízení.
Ve vztahu k námitce dovolatelky ohledně nedostatečného posouzení subjektivní stránky činu, kdy ji oba soudy podle obviněné dovodily toliko z objektivních okolností a nezabývaly se zjišťováním pohnutky, motivu a osobními vlastnostmi obviněné, lze z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistit, že tyto se naopak důkladně zabývaly okolnostmi objektivní i subjektivní povahy, s jejichž posouzením se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Soud prvního stupně vyvrátil obhajobu obviněné, že se poškozený na nůž nabodl sám, když zohlednil v souladu se znaleckým posudkem výškový rozdíl obviněné a poškozeného, směr bodnořezného kanálu seshora dolů a polohy obviněné a jejích rukou v okamžiku bodnutí nožem, a zároveň vyloučil, že by se jednalo o obranu obviněné z důvodu předešlého napadání ze strany poškozeného. Na jejím těle po útoku na poškozeného nebyly nalezeny žádné stopy předchozího fyzického násilí ze strany poškozeného. Taktéž se vypořádal s příčetností obviněné a vyjádřil se k otázce možného zániku trestnosti pokusu ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku.
Nalézací soud uzavřel, že se obviněná dopustila ukončeného pokusu vraždy, neboť v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku způsobila poškozenému zranění bezprostředně ohrožující jeho život tak, že jej bodla do oblasti srdeční krajiny nožem o délce čepele 19 cm s délkou bodnořezného kanálu 4 až 4,5 cm. Soudní znalec konstatoval, že kdyby délka tohoto kanálu byla jen o centimetr delší, nepochybně by došlo k poranění osrdečníku a srdce, zpravidla vedoucímu ke smrti člověka. Nedošlo-li k takovému smrtelnému následku, stalo se tak jen dílem náhody, neboť jednání obviněné bylo způsobilé jej vyvolat a bezprostředně směřovalo ke vzniku smrti poškozeného. Nepřímý úmysl obviněné nalézací soud dále dovodil ze skutečnosti, že i běžný laik dobře ví, že se v srdeční oblasti nachází životně důležité orgány (zejména srdce a plíce, jejichž násilné poškození zpravidla vede ke smrti člověka), tedy obviněná útočila na jednu z nejrizikovějších partií lidského těla. Obviněná musela být s ohledem na použitý nástroj k útoku v podobě kuchyňského nože s délkou čepele 19 cm, způsob útoku bodnutí nožem drženého v pravé ruce podhmatem a horní končetinou ohnutou v lokti s maximálně střední intenzitou, tělesnou partii, na niž útok směřoval, srozuměna s tím, že může poškozeného usmrtit, přičemž k následku nedošlo vlivem náhody nezávislé na její vůli, kdy nebyla schopna posoudit a ovlivnit, zda nůž pronikne do těla poškozeného do hloubky například tří anebo pěti centimetrů a současně ovlivnit pohyb poškozeného, například jeho reflexivní záklon či uhnutí, což jsou rovněž okolnosti mající vliv na hloubku proniknutí nože do těla poškozeného. Motivem (pohnutkou) jednání obviněné byla podle nalézacího soudu odvetná reakce na odmítnutí jejího požadavku ze strany poškozeného, aby jí šel hledat kabelku, kterou ztratila při návratu z restauračního zařízení do domu rodičů poškozeného, v němž s poškozeným bydlela. Tedy malicherný důvod pro tak závažný útok, což svědčí o zlostné reakci obviněné korespondující se závěry znalců o jejích sklonech k silovému a agresivnímu sebeprosazení. K osobním vlastnostem obviněné soud v souladu s výpověďmi svědků a znaleckým posudkem shrnul, že obviněná má sklony k silovému agresivnímu sebeprosazení, byla charakterizována jako velmi problematická osoba, kdy se její agrese projevovala zejména po požití alkoholu, neboť se u ní projevuje nezdrženlivý abusus alkoholu, u něhož není vyloučen počínající návyk. Symptomy oběti domácího násilí (hájila se obavami z poškozeného a jeho předchozího napadání a permanentního fyzického násilí ze strany jejích předešlých partnerů) u ní nebyly zjištěny. Bylo prokázáno, že to byla právě obviněná, která poškozeného v průběhu jejich soužití fyzicky napadala, například jej pokousala v obličeji a způsobila mu jiná drobná poranění. Soud prvního stupně dostatečně zhodnotil i její chování po činu, kdy po bodnutí nožem bezprostředně nereagovala na sdělení poškozeného, že jej bodla, a ani přítomné svědkyni K., matce poškozeného nic k útoku neřekla a posléze vrátila nůž do příborníku. Poškozenému neposkytla první pomoc, ani ji nepřivolala a nezajímala se o jeho zdravotní stav. Nadto zastlala zakrvácené tričko poškozeného s prořízlou dírou na hrudníku pod peřinu.
S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud a doplnil, že se obviněná činu dopustila v afektu (emočně silné zlostné reakci) eskalovaného do vražedného útoku na poškozeného a po vyvrcholení agrese zakončené bodnutím nožem došlo k jeho opadnutí a obviněná svého jednání zanechala. Stíhanému činu přecházelo předchozí neurovnané soužití mezi obviněnou a poškozeným a zapříčinila jej momentální neshoda mezi těmito aktéry při řešení banálního konfliktu potencovaného požitým alkoholem a marihuanou.
Nalézací soud rovněž podrobně zhodnotil, z jakých důvodu nelze kvalifikovat jednání obviněné jako těžké ublížení na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to i v souvislosti s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 116/2014 týkající se podle obhajoby identického případu jako nyní posuzovaného. Nejvyšší soud proto bez dalšího odkazuje na patřičné pasáže rozsudku nalézacího soudu a konstatuje, že z tohoto důvodu nemohlo dojít k porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Spravedlivost provedeného procesu nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Soudy pak rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tomu pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání obviněné v podobě pokusu trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, s níž se zcela ztotožnil odvolací soud a nyní i soud dovolací, neboť z hmotně právního hlediska tato právní kvalifikace skutku námitkami uplatněnými v podaném dovolání rozhodně zpochybněna nebyla.
Pokud dovolatelka dále uplatnila námitky napadající nesprávné hodnocení porušení právní povinnosti, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem činu a rovněž vyslovila výhrady, které by snad měly naznačovat existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním učiněným soudy a provedenými důkazy, tak je třeba zdůraznit, že dovolatelka tyto výhrady ve skutečnosti nepodpořila žádnými konkrétními výtkami, jež by mohly být přezkoumány v dovolacím řízení. Na tomto místě a v této souvislosti je proto třeba uvést, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby za dovolatele domýšlel či dokonce dotvářel dovolací argumentaci. Pokud je dovolatelem v předmětném případě obviněná, tak je prostřednictvím svého obhájce (§265f odst. 1 tr. ř.) povinna konkrétně vymezit rozsah a důvody, jejichž prostřednictvím svým mimořádným opravným prostředkem dané rozhodnutí napadá. Pokud tak dovolatelka v předmětném případě neučinila, nelze k jejím obecně vysloveným výhradám přihlížet.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné K. K., jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu