ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.852.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 852/2015-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 dovolání obviněného L. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 7 To 107/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. 57 T 8/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 57 T 8/2014, byl obviněný L. H. uznán vinným:
- zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1)],
- přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku [pod bodem 2)],
kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěné době na počátku prosince 2013 v L. v restauraci N. Y. si za finanční odměnu 500.000,- Kč sjednal R. P., k usmrcení svého zaměstnavatele P. S., majitele společnosti, předával R. P. údaje o pohybu P. S., jeho bydlišti, rodině, vozidlu, které užívá, přičemž jeho cílem bylo, v případě smrti poškozeného S. získat vliv ve společnosti, jejímž majitelem byl poškozený, a ve které je obžalovaný zaměstnán jako výkonný ředitel a jednatel, a mohl by z firmy vyvést finanční prostředky, kterými firma disponovala, neboť sám je zadlužený, přičemž za objednanou vraždu zaplatil R. P. částku nejméně 380.000,- Kč a doplacení odměny podmiňoval předáním fotografií, dokladujících splnění zakázky, ke spáchání uvedeného trestného činu však nedošlo, neboť R. P., aniž počal záměr obžalovaného uskutečňovat, jej oznámil poškozenému S. a ten poté orgánům činným v trestním řízení,
2) v přesně nezjištěné době na přesně nezjištěných místech v okresech L. a S. si opatřil níže uvedené zbraně a střelivo, ačkoliv si byl vědom toho, že není držitelem příslušných oprávnění k držení střelných zbraní, a to zbrojního průkazu, nebo zbrojní licence, a tyto zbraně a střelivo přechovával do 17. 12. 2013 v pronajaté garáži v L. v ulici N., kdy se jednalo konkrétně o následující zbraně a střelivo:
- pistoli CZ 85, ráže 9 mm Luger, pistoli CZ 85 Combat, 9 mm Luger bez výrobního čísla, zbraně kategorie „B“ podle §5 písm. a) zákona o zbraních, kterou může nabývat do vlastnictví pouze držitel zbrojního průkazu, nebo zbrojní licence a povolení podle §12 odst. 1, 2 zákona o zbraních a střelivu,
- samopal M 84, ráže 7,65 mm Browning bez výrobního čísla, zbraň kategorie „A podle §4 písm. a) bod 1, 2 zákona o zbraních a střelivu, kterou může nabývat do vlastnictví pouze držitel zbrojního průkazu, skupiny „A nebo zbrojní licence „A, F, G, H, I nebo J“ a držitel výjimky podle §10 odst. 1, 2 zákona o zbraních a střelivu
- tlumič hluku výstřelu, který je zakázaným doplněk zbraně podle §4 písm. c) zákona o zbraních a střelivu,
- 137 ks nábojů 9 mm Luger, 21 ks nábojů ráže 7,65 mm Browning, střelivo kategorie „A“ podle §4 písm. b), bod 1 zákona o zbraních, které může nabývat do vlastnictví pouze držitel zbrojního průkazu skupiny „A“, nebo zbrojní licence skupiny „A, F, G, H, I nebo J“ a držitel výjimky podle §10 odst. 1, 2 zákona o zbraních a střelivu.
Za to byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věcí, a to:
- pistole CZ 85 Combat, 9 mm Luger bez výrobního čísla,
- samopalu M 84, ráže 7,65 mm Browning bez výrobního čísla,
- tlumiče hluku výstřelu,
- 132 ks nábojů 9 mm Luger, 21 ks nábojů ráže 7,65 mm Browning,
- mobilního telefonu Sony Xperia a SIM karty T-Mobile ,
- částky 118.000 Kč vydané R. a O. P.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 57 T 8/2014, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 7 To 107/2014, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 7 To 107/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že skutek pod bodem 1) nevykazuje všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku a správně měl být posouzen jako přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pokusu. Dle jeho mínění v řízení nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu poškozeného usmrtit, nebyly zjištěny žádné okolnosti, na základě kterých mělo dojít k usmrcení poškozeného a nebyl žádným způsobem objasněn motiv jeho jednání. Zdůraznil, že neměl důvod ani úmysl poškozeného usmrtit a že soudy k závěru o jeho vině dospěly v nesouladu se skutečností i s výsledky provedeného dokazování. Stejně tak nebylo podle něj prokázáno, že by se připravoval k vyvádění finančních prostředků ze společnosti, s tím, že pouhá skutečnost, že je dlužníkem v několika splatných závazcích, nemůže sama o sobě předesílat závěr o jeho úmyslu zpronevěřit finanční prostředky.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatel na podporu uváděného důvodu dovolání uplatnil pouze argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z odvolání, se kterou se náležitě a dostatečně vypořádal již soud druhého stupně, na jehož závěry lze bez výhrad odkázat. Navíc námitky obviněného je třeba dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství považovat za námitky čistě skutkové, které pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu současně vyjádřila souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Po prostudování předloženého trestního spisu Nejvyšší soud předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v dovolání ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného proti nesprávnému hodnocení v řízení provedených důkazů a dále tvrzení, že jeho vina nebyla prokázána a že neměl důvod ani úmysl poškozeného usmrtit, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Je tak zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu považovaly za ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s jejich závěrem plně ztotožnil.
Zvlášť závažného zločinu vraždy se podle ustanovení §140 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Odstavec 2 citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a odstavec 3 písm. j) se týká případů, kdy pachatel spáchá čin uvedený v odstavci 1 či 2 v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Přípravy vraždy se pak dopustí pachatel, který úmyslně vytváří podmínky spočívající v organizování usmrcení jiného. Trestný čin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka.
Dle učiněných skutkových zjištění nelze než uzavřít, že rozhodující soudy nižších stupňů postupovaly správně, když uvěřily tvrzení svědka R. P., který vypověděl, že byl obviněným najat k vraždě poškozeného P. S., nikoli jen k jeho zastrašení (zmlácení). Nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící o tom, že by jmenovaný svědek účelově lhal o obsahu dané dohody s obviněným. Obviněný měl, jak sám uvedl, R. P. za předmětnou „domluvu“ vyplatit částku 500.000,- Kč. Jak zmínil již soud druhého stupně ve svém usnesení, v trestní praxi by bylo možno jen stěží najít případ, kdy by někdo (navíc v postavení zadluženého obviněného) za zastrašení (zmlácení) jiného byl ochoten zaplatit tak vysokou odměnu. Stejně tak postupné předávání odměny svědku P. po menších částkách v podstatě jen na dobré slovo, kdy zmíněný svědek obviněného ujišťoval, že na tom pracuje a že to dopadne, svědčí o tom, že svědek nebyl najat jen ke zmlácení či zastrašování poškozeného. Není pochyb ani o majetkovém motivu usmrcení poškozeného. Dokazováním vyšlo najevo, že cílem obviněného bylo odstranění společníka (tj. poškozeného P. S.) a převzetí společnosti, jejímž majitelem byl poškozený a ve které byl obviněný zaměstnán jako výkonný ředitel a jednatel. Ostatně ani sám obviněný nepopírá, že „domluvou“ se svědkem P. chtěl získat větší vliv na tok finančních prostředků ve společnosti. Obviněný byl zadlužený, potřeboval peníze a cestou odstranění poškozeného P. S. se k nim mohl dostat.
Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že příslušné soudy postupovaly správně, když uznaly obviněného vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle ustanovení §140 tr. zákoníku. Jediné pochybení lze spatřovat v tom, že skutek měl být kvalifikován podle §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že obviněný jednal s rozmyslem či po předchozím uvážení a ve snaze získat majetkový prospěch. Jelikož si ale odvolání podal pouze obviněný, je nutno s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius akceptovat právní kvalifikaci podle ustanovení §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Závěr o jeho vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného L. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu